Rozhlasový pořad Au fonde de la radiateur (slovní hříčka, která by se dala doslovně přeložit jako Od topení) vysílají na vlnách Fréquence Paris plurielle (FPP) každé úterý večer. Mladí rozhlasáci v něm své posluchače informují o hnutí mladých – tedy stávkách, demonstracích vysokých škol a gymnázií a často také o zoufalé situaci lidí nelegálně žijících ve Francii. Na jedno takové vysílání mě pozval kamarád Merker. Radio FPP sídlí u stanice metra Stalingrad ve čtvrti afrických přistěhovalců, v budově industriálního rázu.

Bojový duch

Stoupáme po schodech do malé místnosti, jejíž stěny jsou polepené informacemi o aktuálních sociálně-politických problémech a výzvami k demonstracím. Pomalu se začínají scházet spolupracovníci vysílání. Jsou to mladí lidé, převážně studenti, kteří se dobře znají, a v místnosti zavládne přátelská atmosféra. Chaos, který tu nastává neustálými výbuchy smíchu, šustěním papírů, předáváním si jídla a nekontrolovatelným pohybem černé (klubovní) kočky, je ukončen rychlým přesunem do vysílací místnosti. Ale ani tady disciplínu nenajdeme. Všichni se usadí kolem velkého kulatého stolu s mikrofony a začnou vyndavat cigarety a balíčky tabáku. V uzavřené místnosti se začíná roztahovat kouř. Tématem večera jsou studentské demonstrace, které proběhly ve spojitosti s dvouměsíční stávkou francouzských univerzit, pořádanou kvůli novému zákonu ministryně školství V. Pécressové. Řečníci se střídají, doplňují podrobné informace o protestech, předčítají svědectví účastníků. Vyjmenovávají ulici po ulici, kudy se kordon stávkujících pohyboval. Nepředstírají přitom snahu o objektivitu. Karty jsou rozdány, hodní chudí studenti bojují proti zlým policistům, kteří je perzekvují. Konečně zhasíná nápis ON AIR, a tak jsme společně s kouřem vypuštěni ven.

Kapitalismus nenávidím

Mluvím s kamarádem o dnešním zážitku, kdy jsem cestou od Pantheonu za zády slyšela spolu s hřmotem demonstrace i Internacionálu (rozléhala se až dolů k Lucemburským zahradám) a jak mnou při tom projelo nepříjemné mrazení. Kluk stojící poblíž se ušklíbne a něco poznamená. Otočím se k němu. Je menší, ale starší než já, s palestinským šátkem kolem krku. „Ty jsi komunista, vid?“ ptám se ho. Všimla jsem si totiž jeho komentářů už v rozhlasovém studiu. „Ano,“ prohlásí hrdě. A dodá, že kapitalismus nenávidí. Namítám, že já jsem zase z postkomunistické země, a mám tedy jistou averzi vůči černobílému vidění. Ještě se ho provokativně ptám, proč tedy žije v kapitalistické zemi a ne třeba na Kubě. Jeho horlivé přikyvování, že by hrozně chtěl žít na Kubě, naruší pobouřené vysvětlování jiného chlapce, že ani na Kubě, ani v Číně komunismus není. Ztrácím trochu nervy, takže kamarádka mě tahá za rukáv a se slovy, pojď, to nemá cenu, mě žene pryč. Uháníme z míst, kde planou rudé ohně. Chytit si metro na stanici Stalingrad.

Rozhlasoví dobrovolníci

Fréquence Paris plurielle (FPP) je nezávislé francouzské rádio, které vzniklo v roce 1981 po ukončení státního monopolu nad audiovizuálními médii za prezidentství F. Mitterranda. U jeho zrodu roku 1991 stál i J. Soncin (ředitel Národní konfederace nezávislých rádií) a Annie Simonová (z Centra studií a iniciativy mezinárodní solidarity). Vytkli si přitom za cíl dávat slovo lidem, kterým je většinou upíráno. Dnes v tematických blocích rozebírá politické, sociální a kulturní aktuality na 250 dobrovolníků-žurnalistů. Patří mezi ně i Merker a Julietta. Tráví tu takřka každý den a patří do skupiny čtyř lidí, kteří dostávají za svou práci pro stanici alespoň minimální mzdu. „Snažíme se upozorňovat na těžkosti zejména minorit a dodávat jim odvahu,“ říká Julietta. „Nehrajeme si přitom na profesionální rádio, to není náš cíl, spíš chceme, aby naše vysílání bylo autentické,“ vysvětluje. Tento přístup se odráží v bojovném akcentu řady programů. Zdůrazňují sociální nerovnosti, problémy imigrantů, zejména těch nelegálních. Emigrantské komunity mají ve vysílání své vlastní pořady (často bilingvní), ve kterých podávají informace nejen o své činnosti ve Francii, ale i o dění ve svých původních zemích. Z kultury jsou prezentovány hlavně nekomerční a nezávislé počiny, které masmédia obvykle opomíjejí – knihy z malých nakladatelství, představení mladé divadelní scény, artové filmy, hudba z celého světa. FPP se snaží objevovat a podporovat začínající tvůrce, často imigranty či míšence. Prostor tu dostávají i feministická a gay hnutí, řeší se problémy třetího světa i místní nezaměstnanost. FPP vysílá 24 hodin denně, ale jeho signál zatím pokrývá jen Paříž s její periferií. Dá se však poslouchat i na internetu. O programu vysílání rozhoduje administrativní rada složená z pěti členů, kteří jsou každý rok voleni všeobecným shromážděním.

Stanice si zakládá na tom, že je nezávislá na reklamě a absolutně nekomerční. Musí si vystačit s částkou 100 000 eur na rok. Více než polovina této částky pochází od Federace rádií Ile de France (FSER) a zbytek z Asociace pro sociální solidaritu a rovnost šancí. Jedná se vlastně o paradox, protože tyto instituce přerozdělují procenta z daní odvedených z příjmů za reklamu v komerčních rádiích. I když právě tento zdroj umožňuje existenci stanice, řada jejích zaměstnanců s tím má určitý morální problém. Merker tento rozpor vysvětluje: „Ve FPP pracuje hodně lidí, kteří bojují proti konzumu. Ti se s tímto řešením jen špatně smiřují. Bohužel se nám ale zatím nedaří financovat se z vlastních zdrojů. Máme sice projekty na hudební festivaly, na kterých chceme pro rádio nějaké peníze získat, to ale nestačí.“

Autorka studuje na Sorbonně.