Na počátku devadesátých let se John Travolta smýkal v pokračováních „komedií“ o mluvících capartech a teprve Quentin Tarantino mu v Pulp Fiction (1994) resuscitoval kariéru. Mickey Rourke, kdysi talentovaný herec, měl také štěstí, že si jej Darren Aronofsky vybral pro roli ve filmu Wrestler (2008), v němž navíc příběh postavy prolínal s hercovým civilním životem. Oba případy spíše využívají přehlížený herecký potenciál, hypoteticky by ale tyto filmy mohly fungovat i bez jejich účasti. Příběh filmu JCVD (2008), druhého celovečerního snímku francouzského režiséra alžírského původu Mabrouka El Mechriho, je však přímo postaven na konfrontaci „reálného“ života belgické hvězdy akčních filmů s náznaky žánrů, kterými se v osmdesátých letech proslavil.

Jean-Claude Van Damme už dávno není takovou star jako v první polovině devadesátých let, která vydatně čerpala z akční estetiky let osmdesátých. V čele akčního filmového mainstreamu byly postavy neohrožených borců, které naráz zlikvidují nespočet protivníků, přičemž divácká recepce vycházela i z implicitní víry, že by hrdina tyto spektakulární kousky dokázal i ve skutečnosti. Herní estetika, která se dočkala ironické glosy kupříkladu ve filmu Old Boy (2003), se postupně překlopila v jinou podobu akčního velkofilmu, odkud heroičnost přešla do „dokumentárního“ zobrazení a nebývalé sebereflexivity. Přežité ikony třeskutého mužství se nevyhnutelně odebraly na odpočinek, ať už v podobě politické kariéry či filmů kategorie C a níže. Původní chlapácké žánrové filmy tak zůstávají v nostalgických vzpomínkách dnes už dospělejších filmových diváků a právě s jejich pohledem a reflexí žánru snímek JCVD počítá.

Jean-Claude sebeironický

JCVD do velké míry připomíná (parodické) pocty oblíbeným hercům/žánrům, kterých lze na Youtube nalézt opravdu mnoho. Snímek režiséra El Mechriho se od nich odlišuje především profesionalitou, která se projevuje jak zvládnutím filmového řemesla, tak právě Van Dammovým angažováním, jež umožňuje balancovat na hraně „skutečného“ života herce, žánrových proměn a sebeironických výpadů do vlastní kariéry. Formální struktura filmu JCVD není ani příliš objevná – stojí na postavě herce, který se stále pokouší uživit natáčením akčních trháků, zatímco u soudu na druhém konci světa prohrává souboj o opatrovnictví své dcery. Se stále útlejším bankovním kontem se Van Damme vrací do rodné Belgie, kde na jinak nudném předměstí probíhá poštovní loupež, možná přímo iniciovaná samotným akčním hrdinou. Nechronologické vyprávění, respektive pohled na situace ze dvou stran, umožňuje zatajit některé narativně důležité informace, na druhé straně by se snímek bez této stavby klidně obešel. Jeho nejdůležitější vrstvou je totiž několikerá konfrontace konstruktu filmového hrdiny a jeho fanoušků.

Van Damme (ne)hercem?

Už v průběhu vtipné titulkové sekvence můžeme vytušit přítomnost „jiného“ Jean--Clauda (jak ho fanoušci familiárně oslovují). Ukazuje pečlivou choreografii natáčeného snímku, kterou kamera zabírá klišovitě v dlouhém záběru, ukončeném neočekávaně zhroucenou kulisou. Přestože hlavní hrdina posléze přechází do skutečného světa se všemi problémy vyhaslé hvězdy, která by se ráda vrátila ke studiovým projektům, stále sledujeme konstrukt – filmovou postavu, jež skutečnému herci konečně poskytuje (alespoň dle rozhovoru s Van Dammem) profesionální satisfakci. Van Damme je jako filmová postava melodramaticky vláčen okolnostmi, chtěl by být za hrdinu (jak prozrazuje vysněný „high kick“ ze závěru filmu), přesto v konfrontaci s nabitou pistolí rezignuje. Animálnímu herci, jehož hlavním vyjadřovacím prostředkem jsou svaly, tu zbývá paradoxně pouze dialog, v němž je většinou ostatních postav filmu adorován. Režisér a autor scénáře El Mechri zároveň Van Dammův obraz dotváří (sebe)ironickým shazováním. Využívá k tomu odkazů na herce, režiséry a filmy, které by divák měl znát, chce-li se účastnit zábavy (sdílená zasvěcenost je jedním z projevů fanouškovství). Vrcholem sebereflexe je pak mnohaminutový monolog, v němž se vyjeví, že film JCVD je pozoruhodný právě díky účasti Jean-Clauda Van Damma. Stejná slova by v ústech kteréhokoli jiného herce tak nevyzněla, zejména kvůli našemu předpokladu, že Van Damme přece „neumí hrát“. El Mechri využil až neorealistického triku a nechal akčního herce hrát nehereckým způsobem; Van Damme nesporně čerpá sám ze sebe, stále však hledíme na filmovou postavu.

JCVD je milá hříčka, která může Van Damma v mnoha očích alespoň na chvíli filmově rehabilitovat. Nelze na něj klást přílišné umělecké nároky (i když se v něm ironicky glosuje Občan Kane) – vychází vstříc těm, kteří znají alespoň jeden „mistrův“ film a mají rádi podvratné snímky. Ale Jean-Claude nás ještě může překvapit: zanedlouho má premiéru Univerzální voják 3.

Autor je filmový publicista.