TOP 09 nebyla kometa, která oslní a zmizí. Spojení byznysmenského pragmatismu a tvrdosti (Miroslav Kalousek) s kompenzací měšťanských komplexů („kníže“ Karel Schwarzenberg, ale také vrcholek, top v názvu strany) a s mimopražskými sítěmi („s podporou starostů“) zatím prokazuje svou životnost. Mýlili se ti, kdo jako týdeník Respekt vyjadřovali pochyby nad stranou bez programu, či ti, kdo s Jiřím Paroubkem prohlašovali nad jejími prvními programovými požadavky, že je politicky „mimo“. Tahle strana bude vyhrávat programem ještě méně než její konkurenti. Její zbraní bude kult osobnosti Karla Schwarzenberga, který právě Respekt pomáhal léta pěstovat. Otázka nestojí, zda nad ní jiné strany zvítězí v diskusi, ale zda do voleb odezní její zvláštní kulturní přitažlivost.
Ještě podstatnější než jako politický aktér je ale TOP 09 coby zpráva o české politice. Označení strany za konzervativní bez přívlastku představuje „coming-out“ celé scény. Po dvaceti letech nového režimu nenajdeme mezi jejími relevantními subjekty (po sebevraždě zelených asistované Mirkem Topolánkem) jedinou nekonzervativní stranu.
Žádná ze stran raději ani nenaznačuje možné překonání, ba ani reformy současného systému. I ti, od nichž společnost očekává něco radikálně odlišného (z různých důvodů zelení a komunisté), věnují nejvíce sil přesvědčování, že nabízejí standardní politický produkt. Dějiny jako proces změn? Skončily, zapomeňte.
Dovolte nám tedy z tohoto pohledu malou inventuru naší nehybné politické krajiny. Čeští komunisté jsou generačně důchodcovská strana, která na kulturní rovině hájí konzervativní přístupy a pamětníkům normalizace osmysluje jejich stáří. Namísto artikulace nových levicových témat pracuje s národovectvím, nejzřetelnějším v protiněmecké zášti.
I když je laciné ztotožňování ČSSD s KSČM příznakem černobílého vidění reality, průniky zde (právě v konzervativním myšlení) jsou. Jde především o uctívačský postoj k Edvardu Benešovi, jehož sociální demokracie (s dalšími) přivedla až k jeho politické kanonizaci zákonem. Pokud platí, že sociální demokracie je v Evropě začasté silou, která cílí na mladé alternativce, u nás je tomu právě naopak. Kauza CzechTek ukázala, že naši socani jsou v tomto směru exemplárními konzervativci, kteří se děsí všeho, co se vymyká jejich představě zábavy, jež spadá spíš do ranku lidového a patřičně předsudečného konzervatismu.
O konzervatismu ODS zřejmě pochybuje málokdo, však se tato strana k ikonám tohoto druhu politického myšlení (Margaret Thatcherová) hlásila už od svého vzniku. Víru v samospasitelný trh a sílu jedince v ODS už dávno povýšili na krédo, z něhož vyplývá, že schopnější vítězí a přežívá, což je jen dobře, je to tak přirozené, a nedá se s tím tudíž nic dělat. Lze tomu jen věřit, jak už to v případě vyznání víry bývá. ODS v sobě oproti levici má dynamiku mládí, její přístup je ale hluboce konzervativní.
Pro úplnost můžeme dodat křesťanské demokraty, kde o zakořenění v konzervativních hodnotách, včetně represivní rétoriky vůči drogám či snah o zákaz potratů, nelze pochybovat.
Ač si to zpočátku mysleli i tak bystří komentátoři jako Martin Hekrdla, TOP 09 tedy není nějaké převtělení „Havlovy strany“, nějaký další díl linie Občanské hnutí – Unie svobody – Strana zelených. Vzhledem ke své proevropskosti i z jiných důvodů to není ani Klausova strana. Svým deklarovaným konzervatismem ale zajímavě nasvěcuje i „spor“ dvou po sobě následujících prezidentů, ze kterého by mnozí rádi udělali klíčovou osu polistopadového vývoje. Nejenže základní dilemata polistopadového vývoje šla většinou mimo tento spor a tito dva politici v nich často byli naopak zajedno (nutnost ekonomické liberalizace, integrace do NATO a EU), jak nedávno ukázal na stránkách A2 Petr Schnur (č. 23/2009). U obou rovněž během posledních dvaceti let konzervativní stránka jejich politické osobnosti zbytněla a potlačila v počátcích devadesátých let rovněž výraznou stránku liberální. Klaus už není především obhájcem jedince, schopný dialogu s relativistickými filosofy (což byla počátkem devadesátých let jedna z jeho tváří), ale nacionalistický vůdce. Havel se z kritického intelektuála se sklony k tomu, co sám označil za svůj „antiglobalismus“, stal neokonem. Z dvojjediného představitele českého liberálního étosu počátku devadesátých let se Havel a Klaus stali představiteli dvou poloh konzervativní nálady v Česku konce druhé dekády.
Oblíbené pořekadlo by nám řeklo, že každá společnost má takové mocné, jaké si zaslouží. Těžko mít radost z tandemu šéfů TOP 09, dezorientovaného moralizátora a prospěcháře namočeného v podivných kšeftech. V zemi, kde médii léta živená zášť vůči „komunistům“ (což je náramně široký a využívaný pojem) přechází ve stále otevřenější rasismus vůči Romům, si ovšem musíme pamatovat, že existuje i větší zlo, kterému může česká politická konzerva sehrát (šířením politického cynismu a dojmu neměnnosti) roli pouhého dveřníka.