Přeložila Alice Kraemerová
Dokořán 2009, 52 s.
Graficky pěkně zpracovaná kniha obsahuje bohatě komentovaný výbor z díla mistrů řazené básně – Macua Bašóa a jeho žáků. Řazená báseň renga, předchůdce známějšího haiku, je vrcholným žánrem japonského básnictví 17. století. Šlo o oblíbenou společenskou zábavu, protože básníci se při psaní po každé ze šestatřiceti slok střídali. Úkolem každého bylo navázat za dodržení jistých pravidel na předcházející sloku a zároveň připravit půdu pro následující. Básník se sice musel výrazně přizpůsobit celku a držet se určitých slov stanovených pro jednotlivá, také pevně daná témata (roční doby, láska, putování, stesk, pomíjivost atd.), ale přesně určená formální i obsahová pravidla bylo po jejich perfektním ovládnutí přípustné porušovat, jak dokazuje právě lehkost díla Bašóovy školy. Západního čtenáře tu zřejmě zaujme zejména překladem podtržená exotika, jednoduché působivé obrazy a nezvyklé asociace – sloky se někdy propojují na základě kontrastu, jindy rytmu, vizuální či zvukové podobnosti nebo významové paralely. A i když jsou některé asociace neodhalitelné, výsledný dojem to nijak neruší. V japonských básních je vedle obsahu důležitá i zvuková stránka, kterou zde alespoň přibližně zprostředkuje přepis v latince, a také grafická podoba, bez níž se ale čtenář musí obejít a spokojit se s doprovodnými ilustracemi.
Pavlína Vimmrová
Ruben David Gonzalez Gallego
Bílé na černém
Revolver Revue 2009, 117 s.
Gallegovo vyprávění má tématem blízko k vyprávění Borise Polevého Příběh opravdového člověka nebo australského spisovatele Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže. Má však mnohem drastičtější děj: bezruký a beznohý autor prožil dětství v sovětských ústavech pro handicapované koncem sedmdesátých let; jeho matka, španělská vysokoškolačka z prestižní komunistické rodiny, jej porodila v Moskvě roku 1968 a odložila do ústavu. Pro svůj handicap se potýká s nesnázemi, umocněnými katastrofální situací ve zdravotnictví tehdejšího totalitního Sovětského svazu. I přes určitý nezastřený, dětsky naivní pohled s podtónem utrpení vypravěč podává čtenářsky přesný, vnímavý pohled na svou životní situaci a okolní dění. Po relativně idylickém životě v dětském domově pro postižené se dostává do domova důchodců, kde žije mezi starými lidmi na pomezí živoření až do převratu v roce 1989. Potom začal cestovat po světě s manželkou, a z perspektivy vozíčkáře podává své svědectví o životě s handicapem. Čtenáři maně vytane zpovykanost lidí zcela zdravých, kteří žehrají na osud, jako by se jim něco stalo. Žít se musí. Vypravěčský styl Rubena Gallega má v sobě jímavou drsnost mužného příběhu hrdiny, jenž se nevzdává. Jeho kniha byla roku 2003 v Rusku vyznamenána Bookerovou cenou.
Vít Kremlička
Hana Fousková
Psice
Dybbuk 2008, 64 s.
Poezie Hany Fouskové vystačí s nemnoha slovy: živly, hvězdy, měsíc, plamen, bůh, duše, tma, les, samota, věrný pes – to všechno pro ni nejsou pouhé pojmy či abstraktní výrazy, ale živoucí bytosti, s nimiž opravdu tvoří společenství, vzhlíží k nim, rozmlouvá s nimi. Jsou bezprostředně přítomné a prostřednictvím jejich vzývání do jejího nevytopeného pokoje vstupuje celý vesmír („měsíc vzplane jako oharek svíce“ a „hvězdy si sníš k večeři“). Ukazuje se nám tu svět ještě magický, neodkouzlený, cyklický a bezvěký. Básnířka žije tím, co ji obklopuje a co je takřka hmatatelné, „nebesa jsou černá díra“, ale zároveň se jich lze dotknout, nejde tu o nic umělého a destilovaného. Živé je to, co nám dýchá do obličeje a z čeho crčí krev. „Každá z jejích básní působí tak, jako by to byla poslední slova,“ píše přesně v doslovu Jaromír Typlt. Poezií vyslovuje to, co se z člověka řine, když je vše osekané, ohlodané na kost a ohořelé na troud, a zbývá poslední žhavý uhlík v poslední hodince nejrozechvělejší a nejtemnější. Hana Fousková tehdy zkouší ještě jednou zaklínat, odemykat mlčení a prolamovat samotu. „Jste sami ve vesmíru/ měsíc, hvězda, ty a pes“, jenže „nikdo není sám/ kdo jednou miloval“. Ani naše básnířka, ta duše čistá jako bílá košile.
Jiří Zizler
Jan Riedlbauch
Obrazy, krajiny, hry
Muzeum středního Pootaví Strakonice a Triga 2008, 176 s.
Luxusně vypravenou básnickou sbírku sestavila k padesátinám svého otce básnířka a literární badatelka Tereza Riedlbauchová. Biograficky laděným doslovem ji doprovodil Janův bratr Václav a jedenácti tematicky sladěnými kvaši nejstarší bratr Rudolf. Jan Riedlbauch je soustředěný pozorovatel přírody jižních Čech a rodného Strakonicka: od drobnokreseb intimních přírodních dějů se dostává až k monumentálním sceneriím orámovaným hvězdnou klenbou, do nichž promítá intenzitu svých prožitků („Samostříl slzy, rezavý šíp nesoucí mé/ do podzimu krvácející srdce,/ letěla jsi vstříc/ modrému šílenství letní klenby.“ – Srna v kosteckých polích). Jeho slovník rostlinných a živočišných druhů je výjimečně pestrý, bohatství subtilních výrazů („žloutkový kmit náprsenky kuny do kožichu tchoře“; „červený ibišku/ opylený noční můrou!“; „v habří sasankami se projde drozd,/ okrové skvrny bříška/ skočmo si nechá pulírovat“) dává vyniknout produchovnělé atmosféře, v jaké Šumavu zpřítomňovali Klostermann nebo Stifter. Kladný dojem ze sbírky završuje několik reflexí autorova setkání s uměleckými díly, třeba Mariny Cvetajevové či Odilona Redona.
Petr Andreas
Jan Těsnohlídek ml.
Násilí bez předsudků
Psí víno 2009, 72 s.
Málokdy se stane, že člověk na jeden zátah přečte básnickou sbírku a po poslední (šedesáté osmé) straně je zklamaný, že už to končí. Řeč je o Násilí bez předsudků, debutu Jana Těsnohlídka ml. (nar. 1987). Důvodů, proč se tahle sbírka čte jedním dechem, je několik. Svou neurvalou něhou připomene třeba prvotinu Jáchyma Topola Miluju tě k zbláznění, i když u Topola možná shledáme víc něhy a u Těsnohlídka víc neurvalosti. Jeho verše jsou také otevřenou generační výpovědí. Výpovědí generace, kterou už nespojuje ani vědomí „společného nepřítele“, ani omamná droga (zdánlivě) nekonečných možností a euforie náhle otevřeného obzoru, té slastné výzvy. Ale ono je to nakonec jedno: kulisy se mění, ale vždycky tady byli a budou „rozhněvaní mladí muži“ (i ženy), básníci a básnířky, kteří se chtějí, musejí vyslovit i za ostatní a málem za celý ten nesnesitelný svět.
V tom je Těsnohlídkova poezie očistná, dojemná i silná, a mísení síly a siláctví tu vůbec ničemu nepřekáží. Naopak, jen stvrzuje podstatu a smysl této poezie. Její nezaměnitelnou a neopakovatelnou devízou je trochu naivní, ale autentická energičnost a prudké odmítání kompromisu. Černé zůstává černé a bílé zase bílé – Těsnohlídek vidí svět schematicky a jasně, jak to jen umí člověk kolem dvaceti. A zrovna tak se vyslovuje: s vervou a přesvědčením, podle hesla „kdo, když ne já, kdy, když ne teď“. Každého, kdo je jen o pár let starší, znovu vtáhne do půvabného a bezelstného životního období, v němž smyslem básně byla proklamace, litanie, zpověď, křik, kdy žádné slovo nebylo dost silné (a nikdy jich nebylo dost) a to poslední, na co by si člověk v tom zápalu vzpomněl, byla pokora. Slova a básně tu byly od toho, aby burcovaly, ale to je jim pořád zoufale málo – aby kolem sebe mlátily hlava nehlava, tak!
Těsnohlídkovy verše zjihnou a ztiší se snad jen v okamžiku, kdy nechá polodětské culíky své lásky rozkvést ve „dva blonďatý tulipány“, nebo kdy si všimne „mamky“ na tramvajové zastávce a rytířsky i synovsky jí věnuje celou báseň, to gesto, čin uprostřed okolní nedýchatelné rezignace. Jemně básníka upozornit, že ta „mamka“ může ve skutečnosti prožívat mnohem hlubší, naplněnější, a ano šťastnější příběh, než o jakém se zdá hovořit její strhaná tvář, „užmoulané šaty“ a vůbec všechno, co se povrchně ukazuje v tomto nezávazném, a tedy zrádném okamžiku? Ten příběh může být mnohem méně stereotypní a mnohem bohatší, než tuší dokonce i sám básník. A to je pro něj moc dobře – protože bezradně opakovat neurvalou nádheru tohoto skvostu mezi letošními debuty by znamenalo zpronevěřit se sám sobě.
Simona Martínková-Racková
Henrik Lange
90 klasických knih pro lidi v kalupu
Přeložil Petr Onufer
Albatros 2009, 188 s.
Komprimace je teď v kurzu. Třeba formát MP3 ukázal, že k tomu, abychom si vychutnali hudební skladbu, nepotřebujeme slyšet úplně všechny zvuky, které nástroje a pěvci vyluzují. Henrik Lange se nám zase snaží dokázat, že sebetlustší knihu lze převést do tří komiksových políček. A to se mu do nich vejde ještě jeho vlastní názor na věc. Dobrodružství Alenky za zrcadlem tak shrnuje do slov „dobrodružství jak od Timothy Learyho“ a k tomu nechává Alence v závěru zahrát něco od Grateful Dead. Bibli zhustí do údajů, která událost se oslavuje jako svátek a která zase ne, přičemž v posledním okénku neopomene zdůraznit, že stejně všichni skončíme v pekle. Z každé knihy uvádí též první a poslední větu. Někdy jsou Langeho shrnutí slabší (když příliš odpovídají ději), jindy člověk žasne. Třeba u Proustova Hledání ztraceného času: „Autor je Francouz, takže se jedná o celkem standardní francouzské vzpomínky.“ Lange většinou používá klasická díla, ale občas se dočkáme i něčeho překvapivého. Třeba komiksu Strážci od Alana Moorea. Nebo Coelhova Alchymisty: „Když kousek od pyramid dostane na budku, zjistí, že poklad na něj vlastně čeká doma. Takže nakonec přece jen zbohatne. Ten se má.“ Tahle knížka nepatří k textům typu „literatura v kostce“, naopak si právě z nich dělá legraci. A to se místy skvěle daří.
Jiří G. Růžička
David Jan Žák
Ticho. Mystický krimithriller ze Šumavy
Labyrint 2009, 167 s.
„Gramofon spí, snad odpočívá.“ Co říct o románu autora, který je bez ironie schopen napsat takovou větu? Asi to, že se nejedná o „Twin Peaks ze Šumavy“, jak se píše na obálce, ale jen o další slátaninu. Chlapec zamilovaný do své sestry žije v zapadlé šumavské vísce. Spadne hlavou na kámen, oslepne a získá schopnosti, díky nimž dokáže modelovat obličeje lidí pouze podle jejich hlasu, a zároveň začne mít jasnovidné sny. Jeho švagr z budějovické kriminálky ho poprosí, zda by mu nevytvořil portrét vraha mladých dívek, jehož hlas je nahraný na videu. A pak už jen škoda mluvit. Ticho mohlo být slabším průměrem žánrové literatury, nebýt ovšem autorových ambicí. Střídají se zde dva paralelní „děje“, odlišené fontem; jeden zachycuje dění v románovém světě, druhý je onen věštecký sen, v němž vyvstávají náznaky budoucích událostí. Toto formální ozvláštnění je ale samoúčelné a ze sypké látky pospojované neohrabaným tajemnem je cítit urputná snaha o vytvoření něčeho víc, než je zkažená detektivka. V některých pasážích autor dokáže vytvořit napětí; to ale s ohledem na banalitu okolního textu vyznívá spíše směšně. Dodejme pár trapných literárních odkazů za každou cenu a postavu mystika a fyzika Drtikola (chybět zde totiž přirozeně nemohou ani povrchní poznámky o objevech kvantové fyziky), z jehož úst padají zasvěcené věty, pozvedající vše kolem do vznešené říše idejí. Kniha, po jejímž přečtení se naštvaně ptáte, proč ti současní autoři nejsou radši ticho.
Karel Kouba
Marion Woodmanová
Těhotná panna
Přeložil Jan Růžička
Emitos a Nakladatelství Tomáše Janečka 2009, 252 s.
„Pokud žena nevede neustále v patrnosti beznaděj svého stínu, tak se nevědomě zpronevěří sama sobě a dostane se do rukou démonického milence, který se může objevit v libovolném přestrojení.“ Ufff. Psychologizování kanadské jungiánky nemá hranic, je místy až monstrózní. Člověka tu vodí na drátku jeho „nevědomí“, „persona“ a „stín“, a co on sám? Není to tak, že lidé zpravidla své životy žijí, nikoli že jsou jimi žiti? Příliš hyperdeterministické a spekulativní interpretace, příliš schematického dosazování do nevyhnutelných vzorců, příliš expertního pohledu, příliš nivelizujících typologií a brilantních kombinací napájených z obecně kulturního a mytologického zázemí. Jednotlivé kazuistiky a filiace však nepostrádají sílu a zajímavost a zaslouží si pozornost a úctu. Nejlepší částí knihy jsou pasáže, v nichž autorka zasvěcuje čtenáře do vlastního příběhu a cesty k sebeosvobození, k němuž objevila klíč v Indii. Tam se začala dobírat odpovědí na otázku, jak umožnit duši zabydlet se v těle, a poznala, že „my jsme odpovědni za to, jak tančíme“.
Jiří Zizler
Miroslav Baše
Město, suburbie, venkov
Česká komora architektů 2009, 74 s.
Česká komora architektů udělila Miroslavu Bašemu (1933–2008) svou poctu za rok 2008 a při té příležitosti (a také k výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, proběhnuvší v roce 2009) vydala publikaci Město – suburbie – venkov. Tři tematické okruhy jsou, jak připomíná Petr Všetečka, autor koncepce výstavy i publikace, „do jisté míry chronologií Bašeho tvůrčího života“. Kniha obsahuje Bašeho studie i texty jeho kolegyň a kolegů. Mezi jinými stojí za pozornost Bašeho text Proces suburbanizace, kde se autor zabývá nejen suburbanizací (tedy rozvolňováním měst růstem předměstí, městských periferií) v USA i Evropě v historickém kontextu, ale také kritikou tohoto jevu ve vztahu k zásahům do krajiny i prostoru venkova. Část knihy věnovaná venkovu obsahuje dvě Bašeho stati – Tvořivost v nové situaci a Smysl a cíle myšlenkové platformy Programu obnovy venkova – a krátký text Cesty venkova od Vlasty Jílkové. Tvořivost v nové situaci inspirativně v architektuře odlišuje produkci a tvorbu, mj. se dotýká i necitlivého obalování vesnic novou zástavbou, která destruuje tradiční napojení vesnických sídel na krajinu. Knihu uzavírají vzpomínky na Bašeho, jeho životopis, přehled projektů a bibliografie. Výběr textů umožňuje – i nezasvěcenému čtenáři – udělat si dobrý přehled nejen o osobnosti filosofujícího architekta a urbanisty, který uvažoval v širších souvislostech (o člověku v kultuře a krajině, o civilizaci a řádu přírody), ale i o otázkách domácího urbanismu druhé poloviny 20. století.
Jana Bohutínská
Karel Novotný, Milena Fridmanová (ed.)
Výzkumy subjektivity. Od Husserla k Foucaultovi
Pavel Mervart 2008, 345 s.
Sborník příspěvků z workshopu Výzkumy subjektivity není shrnutím náhledů filosofů na zdánlivě antikvovaný, a v současném diskursu tudíž poměrně opomíjený fenomén, ale především oživením tohoto nahlížení. Měli by ho povinně číst všichni metodologové postižení traumatem údajné epistemologické sterility a interdisciplinární strnulosti tuzemských společenskovědních oborů. Diskuse o hranicích historiografie a literatury, pozdní šok ze smrti autora a další nepomíjivé trendy mají koneckonců jádro právě v tázání po zdroji, formě, způsobu a míře sebeprožívání. Sborník přirozeně vychází z mapování Husserlových východisek i analýzy a kritiky ústředních pojmů fenomenologie a propracovává se k vnímání já a těla coby východiska k chápání subjektu umístěného v prostoru a ve světě. Navazující oddíl sleduje rozpracování Husserlova odkazu v díle Martina Heideggera a v hermeneutickém obratu k jazyku a zakoušení dějinné zkušenosti, reprezentovaném zde především dílem Gadamerovým. Třetímu, foucaultovsky orientovanému oddílu pak vévodí kritický rozbor subjektu, Foucaultovo pojetí různorodých režimů pravdy a jeho důraz na rozlišení řádů diskursu o subjektivitě na úkor zkoumání subjektivity samé. Přes ústřední pojem touhy soubor dospívá k ohledání kořenů – Descartesovým spisům o emocích, k noci a smrti a je uzavřen volnější inspirativní úvahou Básník a filosof. Generačně i metodologicky rozmanití autoři vytvořili kupodivu sevřený cyklus, který instruktivním způsobem mapuje současné náhledy na proměny pojetí subjektu.
Milan Ducháček
Eric Hobsbawm
Globalizace, demokracie a terorismus
Přeložil Pavel Pšeja
Academia 2009, 134 s.
Přední anglický historik se v souboru esejů (původně přednášek) z let 2000–2006 zamýšlí nad dynamikou proměn světa na začátku nového milénia. Pozornost zaměřuje na obsahové i formální proměny státu, impérií, válek, demokracie a světové společnosti, věnuje se též fenoménům, jako je nacionalismus či terorismus. Hobsbawm prokazuje erudici významného dějepisce 19. a 20. století a na malém prostoru dokáže zhuštěně srovnat například rozdíly a shody mezi někdejším britským a současným americkým impériem. Hobsbawm nijak neskrývá své zásadní levicové přesvědčení, „jehož součástí je i nepřátelství k imperialismu bez ohledu na to, zda se jedná o velmoci tvrdící, že svým obětem prokazují službu tím, že je dobyly, či o bílou rasu automaticky předpokládající vlastní nadřazenost a o její opatření vůči lidem s jinou barvou pleti“, píše v předmluvě. Témata jsou politická, chybí zmínka o vývoji ekonomiky, už vůbec se historik nevěnuje aktuální hospodářské krizi. Možná proto se mohla v knize objevit ještě před pár lety obvyklá „antiglobalizační“ teze, že velké firmy se v současnosti snaží vymanit z dosahu státu, ačkoli poslední dva krizové roky ukázaly, že je to trochu jinak. Na druhé straně je třeba ocenit záběr a hloubku Hobsbawmova pohledu, z něhož je zřejmé, že v aktuální krizi vůbec nejde jen o nějakou regulaci finančních trhů, ale že v těžkých problémech jsou všechny komponenty světového systému jako celku.
Daniel Novák