Připadáš mi jako vandal

Prosincová konference v Kodani měla pro globální aktivisty symbolický nádech. Konala se přesně deset let poté, kdy světu představili nový způsob politické účasti. V prosinci roku 1999 se v americkém městě Seattle uskutečnilo, respektive mělo odehrát setkání Světové obchodní organizace. Aktivistům se působením v ulicích a masovými protesty podařilo sjezd přerušit. Tím vznikla nová tradice protestů globálního rozměru, organizovaných paralelně s oficiálními celosvětovými jednáními na nejvyšší úrovni. Ve stejném čase i městě. Velké protesty, takzvané kontrasummity, tak zažila i Praha během konference Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000, italský Janov při zasedání G8 v roce 2001, švédský Göteborg v témže roce při summitu EU, australské Melbourne v roce 2006 v rámci zasedání G20 či francouzský Štrasburk v roce 2009 během summitu NATO.

Politika událostí: in situ, en masse

Úspěch masových protiakcí ze Seattlu se už neopakoval. Jejich pojetí ale zůstává stejné. Jsou-li několikadenní spektakulární summity vyjádřením povahy globalizované politiky shora a má-li skutečně o světovém vývoji rozhodovat vyvolená hrstka diplomatů, státníků, politiků a zástupců největších nadnárodních společností, pak je na místě takovou politickou událost konfrontovat alterglobalizovanou politikou zdola – in situ, en masse. Jinými slovy, kontrasummity mají být politickou alternativou v praxi k oficiální, vysoce hierarchizované světové politice. Typy protiakcí jsou různé: demonstrace statisíců lidí; menší diskusní pléna; pouliční divadelní performance; (pro mnohé kontroverzní) ritualizovaná, přesto aktéry většinou reflektovaná destrukce majetku bank a nadnárodních společností. To vše během několika dnů a jedné velké události (kontrasummitu), jež má sloužit jako návod či model pro budoucí vysněnou, tedy idealizovanou správu společnosti.

V Kodani 2009 ale začala transformace dosud známé povahy kontrasummitů. Jejich budoucí podoba (bude-li vůbec nějaká) ještě nespatřila světlo světa, ale díky kodaňské zkušenosti lze odhadnout, v jakých mantinelech se bude odehrávat, kdo je vymezí (lokální politická reprezentace, tady dánský parlament) a kdo pak jejich vymezení uplatní (policejní složky a v případě potřeby armáda).

Mě přece nemají za co zavřít

V polovině října roku 2009 se v dánském parlamentu objevily návrhy nových zákonů týkající se veřejných protestů, demonstrací a zejména pravomocí policie během nich. Zákony byly předloženy a velmi brzy schváleny kvůli prosincovému summitu OSN. Nová pravidla mimo jiné legislativně „vyztužila“ takzvané preventivní zadržení, které může dánská policie použít na kohokoli, koho uzná bez udání důvodů a důkazů za společensky nebezpečného, za potenciálního narušitele veřejného pořádku. Nové zákony tak dávají policii pravomoc držet v cele člověka, jenž nic nespáchal, ale podle svévolné interpretace policie by mohl. To vše bez vysvětlení a v délce dvanácti hodin. Uznají-li ovšem za vhodné, i déle. Změn kvůli summitu doznal i trest za neuposlechnutí výzvy veřejného činitele. Jestliže dříve, jak píší dánská Indymedia, byl podobný delikt hodnocen jako přestupek a řešen pokutou, nyní může být člověk zadržen až po dobu čtyřiceti dní. Trest za vandalismus byl zdvojnásoben, nyní může vést k odnětí svobody až na tři roky.

Nových pravomocí dánská policie během kontrasummitu plně využila. Když nezávislí novináři odhalili týden před zahájením summitu OSN tajné vězení připravené pro masově zatčené, málokdo byl tak důsledný, aby si dokázal představit sám sebe za mřížemi – za to, že nic neudělal. To byla chyba, protože dočasné vězení na periferii města se stalo během akcí kontrasummitu nechtěným místem setkávání tisíců ničím se neprovinivších lidí. Policie během demonstrací v Kodani preventivně zadržela denně desítky až stovky lidí. Vrchol policejní taktiky přišel v sobotu 12. prosince.

968 lidí za jednu sobotu

Onu sobotu se v Kodani konala největší akce kontrasummitu, obrovská demonstrace s názvem Klimatickou spravedlnost. Teď!. Trasa předem naplánovaného (a po složitém vyjednávání nakonec i schváleného) pochodu městem vedla od dánského parlamentu v centru až k bezpečnostním branám Bella Center, kde se konal summit OSN. Demonstrace se účastnilo podle některých médií až 100 000 lidí. Policie provedla na chvostu průvodu těsně po jeho startu zátah a preventivně zadržela 968 lidí. Co na tom, že demonstrace byla mírumilovná, až na individuální excesy (použité posléze jako záminky) při ní nedošlo k žádnému porušování zákona. Ani se k němu neschylovalo. Přesto policie rychlým manévrem obstoupila téměř tisícihlavý dav a postupně všechny (většinou mladé) lidi spoutala do umělohmotných pout a posadila je v řadě na vymrzlé kodaňské ulice.

Zadrženi byli sympatizanti nevládních organizací, lidskoprávní aktivisté, autonomové, ekologové, středoškolští studenti z Dánska či Německa i mírumilovní stoupenci hnutí hippies. Masový zátah takového rozsahu překvapil místy i samu policii, která byla mimo jiné nucena narychlo si vypůjčit autobusy městské hromadné dopravy na odvoz všech zadržených. Takový zážitek i pozornost médií si vysloveně užívala. Přepisovat historii třeba v počtu preventivně zadržených se člověku v práci nepoštěstí každý den.

Hůř na tom byli preventivně zadržení lidé. Šok, promrzlé ulice, na kterých museli sedět bez podložek, štěkající policejní psi a místy i sami policisté jim na klidu nepřidali. Někteří zadržení ohodnotili přímo na místě i později v mediálních prohlášeních chování policie jako mučení. Osobně bych s tímto termínem operoval velice opatrně, dovolím si tvrdit, že ze strany policie se o mučení nejednalo. Šlo o měkkou, ale soustavnou formu šikany: slovní ponižování založené na předsudcích („Najdi si práci, flákači!“), předpokládaných politických názorech zadržených či odmítání odpovědět na základní otázku „Proč jsme zadržení?“. Běžně byl těmto lidem odpírán přístup k toaletám (umožněný až po šesti či sedmi hodinách v poutech, kdy se někteří před ostatními pomočili do kalhot, jiní se emocionálně zhroutili), pouta byla utažena za hranici únosnosti (některým lidem byly poškozeny nervy a část rukou doteď necítí) a nedostávalo se vody ani jídla.

Část zadržených byla umístěna do klecí, jiní většinu času strávili v autobuse nebo v obrovské hale. Po dvanácti hodinách byla drtivá většina propuštěna na svobodu s výhružkou, že budou-li chyceni znovu v ulicích Kodaně, tresty budou vyšší.

Nápravný proces?

Strategie preventivního zadržení sklidila z krátkodobého hlediska úspěch. Dánská policie zatýkáním tisíců lidí znemožnila jakékoli akce občanské neposlušnosti v ulicích, předvánoční Kodaň zůstala neposkvrněna a summit OSN proběhl bez větších problémů zvnějšku. Z dlouhodobého hlediska se ale nové zákony o veřejných akcích s možností preventivního zadržení a jejich přičinlivá aplikace ze strany policie jeví jako velmi neuvážené. Spojuje-li někdo zadržení potenciálně vinných lidí s didaktickým elementem a prezentuje krátkodobé uvěznění stovek jedinců jako nápravný proces, pak mystifikuje veřejnost. Uvěznění lidé v Kodani i s rukama za zády vymýšleli nejrůznější formy symbolického odporu proti policejní zlovůli v podobě tajného sdílení čokolády a cigaret (s rukama za zády se jednalo o úctyhodný počin), zapalování ohňů z policejních lejster v klecovitých celách a hromadného domáhání se vlastních práv skandováním, dupáním a boucháním do zdi.

Vztek, rozčarování, odhodlání a částečný strach – to jsou pocity, které si většina lidí včetně mne odnesla z přímé zkušenosti s preventivní demokracií v praxi, v kodaňském vězení. Tedy ti, co měli štěstí v neštěstí a byli zadrženi „jen“ na těch dvanáct hodin. Summit skončil před vícero dny, přesto několik lidí stále zůstává za mřížemi. Neměli bychom na ně preventivně zapomenout.

Autor je student sociální antropologie na Univerzitě Karlově.