Prorok aneb La vie criminelle

Před rokem vzbudil mimořádnou pozornost dvojdílný snímek Veřejný nepřítel (nositel Césara za nejlepší režii 2008), nyní se objevil další zástupce kriminálního žánru, syrové vězeňské drama Prorok, které obdrželo Velkou cenu v Cannes 2009. Ožívá evropská krimi?

Od roku 1994, kdy Jacques Audiard, někdejší scenárista Belmondova Profesionála (1981), režijně debutoval snímkem Podívej, jak lidé padají (Regarde les Hommes Tomber, 1993), tvoří žánr krimi páteř jeho tvorby. Audiardova filmařská zralost, jasná vize a tvůrčí disciplína jsou v Prorokovi patrné už od prvních minut, zachycujících příjezd hlavního hrdiny Malika el-Džebeny do věznice. Dokumentárně komponované výjevy se smyslem pro všední neučesaný detail předznamenávají atmosféru celého bezmála tříhodinového filmu. Tváře vězňů (z nichž mnozí jsou skutečnými bývalými trestanci), autentické interiéry, pomalu plynoucí čas, věrně kopírující nudu a opuštěnost zdejší existence, to vše vytváří kulisy věcně strohého, a přesto nečekaně poetického dramatu, který se svou zdrženlivostí na první pohled odlišuje od hollywoodsky výpravnějšího Veřejného nepřítele (s tím Proroka spojuje osoba scenáristy Abdela Raoufa Dafriho).

 

Kmotrův učeň

Malik, který si má odpykat šestiletý trest, je typický představitel „ztracené existence“ z francouzského přistěhovaleckého předměstí; v devatenácti letech neumí číst ani psát a je plný bezradně impulsivního vzteku vůči okolnímu světu. Proto si ho vyhlédne místní korsický „kmotr“ César Luciani, aby z něj učinil nástroj své pomsty. Narážka na Coppolova Kmotra (1972) není náhodná (ostatně jeden z vězňů se jmenuje Corleoni), podobně jako Al Pacinův Michael Corleone je i Malik vtažen do světa mafiánské hierarchie a loajality. Ovšem vražda, která má v prvním díle Kmotra podobu závěrečné katarze, se zde odehrává na úplném začátku a není dobrovolným rozhodnutím, Malik je k ní brutálně přinucen.

Stárnoucí machiavelistický Luciani v podání dánského herce Nielse Arestrupa plně snese srovnání s charismatickým kmotrem Marlona Branda. Arestrupův Luciani i Tahar Rahim v roli Malika rozehrávají ambivalentní vztah důvěry, manipulace, loajality a násilí, vzdáleně připomínající vztah otce a syna, aniž by kdy ztratil charakter pragmatického kontraktu. Výměnou za ochranu plní Malik „kmotrovy“ úkoly ve vězení, posléze i za jeho zdmi, a nepozorovaně tak sbírá zkušenosti i sebevědomí, aby v závěru filmu mohl svého mistra a duchovního otce přerůst a ve freudovském smyslu zabít.

 

Svět za mřížemi

Vězení v Audiardově pojetí představuje místo, které vedle foucaultovského dohlížení a trestání plní ještě jednu zásadní úlohu – Malik se teprve tady úspěšně socializuje, naučí se číst i psát a získá základní vzdělání. Ironií ovšem je, že tyto nově nabyté schopnosti použije ke svému dalšímu cílevědomému vzestupu v rámci vězeňské hierarchie. Právě sociologický rozměr fungování vězení jako specifické komunity s vlastními rolemi a nepsanými pravidly tvoří druhou základní linii filmu. Prorok tak v lecčem připomíná italskou Gomorru (2008), která podobně důkladným způsobem zachycovala strukturu neapolské Camorry.

Oba filmy spojuje autenticita a věrnost zobrazení, ovšem Prorok je emocionálně mnohem méně odtažitý. Audiard pečlivě sleduje viditelné vztahy a povrch dění, ale nechává nás dostatečně nahlédnout i do vědomí hlavního hrdiny, do jeho snů, vizí a obav, které obývá vzpomínka na muže, jehož musel zavraždit a který se posléze transformoval do podoby přízraku či anděla. Ten Malika filmem provází, zprvu vyčítavě jako němý svědek krvavého zločinu, později jako jediný společník jeho samoty, v závěru možná jako posel Boží, recitující súru z Koránu…

Svým zájmem o vnější mechanismy zločinu i o jeho vnitřní psychologický rozměr Jacques Audiard (nar. 1952) Prorokem zřetelně formuje umělecký kánon toho, co bychom mohli nazvat evropskou kriminální školou, jež má stejně blízko ke Scorsesemu a Coppolovi jako k bratrům Dardennovým. Zároveň tak posouvá na novou, mnohem modernější a věcnější úroveň dědictví žánrového klasika, Jean-Pierra Melvilla (1917–1973), a jeho elegických, existenciálně laděných kriminálních příběhů. Jako zkušený režisér krimifilmů, neboli francouzských polar, si tak Audiard může dovolit zcela proti všem dramaturgickým pravidlům zobrazit závěrečnou vraždu chaoticky, takřka nahodile a nepřehledně, a přesto zanechá v divákovi zcela nesmazatelný dojem, uzavírající celý příběh. Scéna, kdy se Malik učí ukrýt v ústech žiletku jako vražedný nástroj, patří podle mého soudu už nyní do zlatého fondu nezapomenutelných filmových výjevů, podobně jako třeba de Nirovy pistolové kreace před zrcadlem v Taxikáři (1976). Audiardovi se tak podařilo natočit snímek, který pod zdánlivou strohostí ukrývá nesmírně komplexní psychologický a emocionální podtext. Hlavní cena v Cannes 2009 je nadějným důkazem toho, že navzdory velkolepým hollywoodským produkcím dokáže evropský (žánrový) film obhájit svou životnost.

Autor je kritik, dramaturg a nakladatelský redaktor.

Prorok (Un prophète). Francie, Itálie 2009, 155 minut. Režie Jacques Audiard, scénář Thomas Bidegain, Jacques Audiard, Abdel Raouf Dafri, Nicolas Peufaillit, kamera Stéphane Fontaine, hudba Alexandre Desplat, střih Juliette Welflingová. Hrají Tahar Rahim, Niels Arestrup, Adel Bencherif, Hichem Yacoubi, Reda Kateb ad. Premiéra v ČR 3. 12. 2009.