Poslední u nás vyšlé knihy Duch odchází (Exit Ghost, 2007, česky 2008; viz A2 č. 5/2009), Umírající zvíře (The Dying Animal, 2001, česky 2007; A2 č. 8/2008) Philipa Rotha, zřejmě nejlepšího žijícího amerického židovského spisovatele, se dotýkají tématu konečnosti, zvláště ve spojení s vyhasínající mužskou sexuální silou, která byla pro jeho psaní vždy zásadní a pro jeho život jistě také. Otázka konečnosti a pro autora i jasné nespravedlnosti života, která platí pro všechny bez rozdílu, je námětem románu Jako každý člověk (Everyman, 2006).

I když je Roth schopen fabulovat díla na různá témata – od sportovních po politické fikce – platí, že nejsilnější a nepřekonatelný je v těch, jež by se dala při troše dobré vůle označit za fiktivně-životopisné romány. Ty odstartoval provokativní a výsměšný Portnoyův komplex (Portnoy’s Complaint, 1969, česky 1992), další podobu získaly v textech o spisovatelově alter egu Zuckermanovi a variací jsou určitě i romány z poslední doby.

Téma stáří a umírání není pro spisovatele nové, poprvé se s ním utkal v (pro něj velice netradiční) knize Odkaz: skutečný příběh (Patrimony: A True Story, 1991, česky 1995), kde věčně zamaskovaného a matoucího vypravěče Rotha zasáhl záblesk skutečnosti a reálného žití. Tehdy psal o umírání svého otce, a jak už to bývá, začal uvažovat i o smrti vlastní; synovská perspektiva ale hrála prim. Po letech se k umírání vrací – a toto téma je mu bytostně vlastní stejně jako hlavnímu hrdinovi románu Everyman. O své důležitosti ho přesvědčuje skoro pořád, především řečí těla, které jako by se stávalo úhlavním nepřítelem osoby, jež je k němu poutána: „Přemýšlel jako člověk odsouzený k likvidaci.“

Erotické rodinné album

Avšak Roth ani jeho hlavní hrdina nepatří k moudrým starcům, kteří by plni odevzdání a smíření čekali na smrt. Je to stále stejný buřič, který se smířit zkrátka nechce, a jeho nazlobená radikalita se nezměnila ani na stará kolena. Změnilo se tělo, které neslouží, a pozice osamění, jež je se stářím mnohdy nerozlučně spjata. Ani sexuální touha Rothova hrdinu neopouští, možná je naopak silnější, ale o to bolestnější. Smrt je v tomhle románu zastoupena nejen v osudu hlavního hrdiny (román začíná jeho pohřbem a končí jeho úmrtím), ale je doslova všude kolem. Nikoliv náhodou autor v jednom rozhovoru prohlásil, že obálku této knihy vybíral tak, aby připomínala náhrobní kámen (to ale Mladá fronta nezjistila a obdařila román obskurní obálkou dle svého zvyku).

Z předešlých Rothových knih víme, že sex je mu potvrzením života a snad i jediným prchavým okamžikem, kdy je konečnost chvilkově životem poražena. Sex v románu Jako každý člověk je stejně vulgární jako v jiných Rothových knihách, ale je nesmazatelně poznamenaný leskem minulosti. Je to, jako když si prohlížíte staré rodinné album – s tím rozdílem, že tohle je album erotických fotek. Vždyť i to ztopořené přirození autor stále vidí jako důkaz života a odcházející virilita je jen důkazem skutečnosti, že stáří je sice ještě žití, ale krajně neplnohodnotné: „Stáří není bitva, stáří je masakr.“ Rothovo přihlášení k tělesnosti a zároveň pochopení, že ta se jednou nutně obrátí proti němu, v jeho knihách pravidelně budí dojem, že tohle obrovské románové dílo lze číst i jako komentář k Freudovým spisům. Mnohdy přehnaná a v mnohém i překonaná Freudova fascinace sexualitou našla u Philipa Rotha nechtěné potvrzení v jeho psaní, což lze jen těžko říci o jiném spisovateli.

Smíření v nesmíření

I když se hrdina ve chvílích, kdy je tělesně nefunkční a všemi opuštěný, blíží k hranici kajícnosti a zjišťuje, že kvůli sexu často jednal „proti své vůli“, nebyl by to Roth, kdyby jej nakonec zanechal v roli, která mu nepřísluší. Žádné rozhřešení se nekoná; naopak přichází sebepotvrzení, které je svého druhu smířením, nikoliv s nespravedlností života, ale s nespravedlností vlastní: „Jsem takový, jaký jsem. Dělal jsem, co se dalo. A víc k tomu nemám co říct!“

Philip Roth možná ještě napíše další romány, ale svůj náhrobní kámen v podobě knihy už napsal a podařilo se mu tím nejen se přihlásit k psaní předešlému, ale zároveň přece jen získat jakýsi nadhled a připravit se, pokud to jen trochu jde, na „něco srdcervoucího, nemyslitelného, nemožného. Neuvěřitelného.“ Totiž na jinakost vlastní osoby, která tak nespravedlivě vede do nicoty.