Vnucuje se otázka, jak může vypadat přehlídka animovaných filmů ze země, která jako úplně poslední ze všech sovětských republik neměla vlastní studio animovaného filmu a v níž se za dobu počátku systematického rozvoje animace považuje až polovina osmdesátých let. Rozhodně nelze mluvit o historické kontinuitě ve vývoji litevské animace. Je pro ni charakteristický spíše rychlý rozvoj v posledních desetiletích, spojený s nutným pocitem opožděnosti například vůči československé tvorbě.

Noční brouci a žáby

Litevská retrospektiva na Anifestu však zahrnuje jak dílo Vladislava Stareviče, autora prvních loutkových filmů na světě, který prožil část života v litevském Kaunasu, tak videoart současného autora Rimase Sakalauskase. Tento rozptyl může na první pohled působit nesourodě, na druhé straně ilustruje složitou cestu ke kulturní emancipaci Litvy a ukazuje, jak nesnadné je v tomto případě uvažovat v kategoriích národních kultur.

Příkladem je hned první autor dávaný do souvislosti s litevským kulturním prostorem, tvůrce raných loutkových filmů, dodnes přitažlivých svou podivnou, pochmurně hravou estetikou. Na počátku umělecké kariéry Vladislava Stareviče (1882–1965), který se narodil v Moskvě do polské rodiny vysídlené z Litvy (původně se jmenoval Władysław Starewicz), stál zájem o entomologii. V Kaunasu, kde vyrůstal, začal zkoumat, jak nejlépe zachytit na film souboj dvou roháčů. Noční brouci se ale pod světlem lamp nechovali podle autorových představ, a tak se rozhodl mrtvým broukům oddělit a zase připojit nožičky a kusadla pomocí vosku. Tak začaly v roce 1909 vznikat jeho první animované filmy. O něco později v Moskvě vytvořil přes dvě desítky filmů založených na stejném principu, z nichž asi nejznámější Pomsta kameramana (Mesť kinematografičeskogo operatora, 1912) je podle přiléhavého komentáře na UbuWebu zřejmě jediným známým filmem tematizujícím žárlivost a nevěru mezi hmyzem. Surreálné scény s vážkou a broukem v milostném objetí a filmující kobylkou na jízdním kole, parodující laciná melodramata, neztratily ani po sto letech nic ze svého půvabu. V neméně podivném snímku Vánoce u obyvatel lesa (Rožděstvo u obytatělej lesa, 1913) se spojuje bizarnost bruslících a tančících brouků a žab s melancholickou náladou vzpomínek na dětství. Starevičovy filmy, které vznikly po jeho emigraci do Francie (1919), mají už sice méně černého humoru a jsou výrazně lyričtější, nikdy z nich ale nevymizela fantazie a vynalézavost. Jako velký osobní objev hodnotí Stareviče i Terry Gilliam, který jeho Fétiche Mascotte z roku 1933 zařadil ještě vedle Švankmajerových Možností dialogu (1982) na seznam deseti nejlepších animovaných filmů všech dob, s poznámkou „this is where it all began“.

Bratrská pomoc

Nesnadná situace litevské animované tvorby je vidět i z osudů dalších generací autorů. Antanas Janauskas, jehož krátký lakonický film Iniciativa (Iniciatyva) vznikl v roce 1970 po invazi vojsk do Československa jako kritika sovětské „bratrské pomoci“, se na mnoho následujících let odmlčel a jeho další souvislejší tvorba pochází až z doby blížící se perestrojky. Příznačná je i tvůrčí dráha Gražiny Brašiškyté. Po studiích v Moskvě se sice snažila rozvíjet žánr v rodné Litvě, brzy se ale vrátila do ruské metropole, kde se věnovala tvorbě filmů ve studiu Sojuzmultfilm. Její sen o vytvoření litevsky mluveného animovaného filmu se nikdy nenaplnil. I když byly pobaltské republiky hospodářsky nejvyspělejší v sovětském prostoru, u specializovaných odvětví, jako je animovaný film, dávalo multikulturní prostředí Moskvy mnohem širší možnosti tvůrčího uplatnění. Nutnost volit mezi asimilací a nemožností tvořit ukončil až rok 1983, kdy začaly v Litevských filmových studiích vznikat první profesionální animované filmy. Z této doby pochází i kultovní Bubák (Baubas, 1987) Ilji Bereznickase, asi jediný animovaný film, který znají skutečně všichni Litevci.

Postsovětská realita

Většina litevských animovaných filmů z posledních dvaceti let spadá do dvou tematických skupin. Buď se utíkají do světa lidových pohádek a folkloru s jeho tradičně bohatou ikonografií, nebo se zabývají realitou měnící se postsovětské společnosti, náhle zjevenou absurditou sovětského dědictví a snahou vyrovnat se s nejistou budoucností v kapitalistické realitě.

Esencí druhého přístupu jsou především Metamorfózy (Metamorfozės, 1996) režisérky Jurate Leikaité, kde se v tísnivé atmosféře rozpraskaných vyprázdněných paneláků mění jejich obyvatelé na podivné netvory a odcházejí do neznáma, jako by unikali z nefunkčních vztahů a ztracených roků života v sovětské diktatuře. Stranou vývoje animovaného filmu stojí videoartová realizace Synchronizace (Sinchronizacija, 2009) Rimase Sakalauskase, která ukazuje, jak tenká je hranice mezi oběma žánry. V Sakalauskasově videu to nejsou lidé, ale architektura, která se začíná chovat nestandardně. Kontrastem zdánlivě poklidné atmosféry vilniuských předměstí a architektury oddělující se od země a odlétající do nebe dosahuje umělec zvláštního katastrofického pocitu. Život ve městě pokračuje dál, zatímco symboly sovětského urbánního prostoru včetně dominantní vilniuské televizní věže se rozpadají a dávají do pohybu.

Představení co možná nejširší škály výtvarných přístupů má v tomto případě své opodstatnění: česká veřejnost se s litevskou animací seznamuje souhrnně vůbec poprvé. Na východ od našich hranic se dějí zjevně zajímavé věci, o kterých obvykle nemáme nejmenší tušení. Kéž by bylo možné dozvídat se častěji o autorech z východní Evropy, kteří neprošli sítem západního předvýběru.

Autor je historik umění.

Filmy Vladislava Stareviče k vidění na youtube.com (jméno uveďte v transkripci Ladislas Starewich, event. Ladislav Starevich).