Aféra kocoura Mikeše proletěla před několika týdny českým mediálním prostorem jako kometa; zazářila, oslnila a zmizela navždy. Bude ale užitečné se k ní vracet, protože obnažila další dosud netušené možnosti toho, co vše je u nás možné.
Rys první: paušalizace tvrzení. Tak jako česká média už po léta preferují synekdochickou bulvarizaci článkových titulů (typ Vietnamci v Podolí skáčou z okna pro článek o tom, jak jeden člověk vietnamského původu vyskočil z okna), byl i zde pošetilý nápad jedincův zaobalen do podoby obecného názoru: Odstraňte Ladova Mikeše ze škol, žádají romští aktivisté (Novinky.cz); Části Romů se nelíbí kocour Mikeš. Lada prý byl rasista (Týden.cz); Je kocour Mikeš rasista? Romské spolky se neshodnou (Aktuálně.cz). Jako se za starých časů používala synekdocha Rudé právo napsalo, byť to vždy napsal konkrétní člověk, podsouvá se názor na škodlivost Mikešovu části, ba i celku romské komutity, protože příběh lze pak pěkně rozvíjet o dodatečná stanoviska sdružení, kterým naopak Mikeš nevadí.
Rys druhý: úřad zasahuje. K rozpoutané aféře si média vyžádala arbitra. Na ministerstvo školství se valí dotazy, zda zasáhnou a Mikeše zakážou. V normálním světě bychom se od úřadu měli dočkat odpovědi, že takovou pitomostí se nebudou zabývat, protože mají na práci důležitější věci. Jenže naše instituce seriózně zkoumá a doporučuje v duchu politické korektnosti: „Učitelé by tuto pasáž měli používat pouze tehdy, pokud na ní budou chtít vysvětlit dětem otázku xenofobie, která se dostala i do dětské literatury,“ mudruje mluvčí ministerstva Tomáš Bouška. Podle jiných médií řekla tutéž větu ředitelka tiskového odboru Kateřina Böhmová. Dokonalá autoritativnost je tedy stvrzena tím, že různí lidé říkají identické věty, byť vyprodukovaný názor je dosti přihlouplý. Dobrý učitel přece může tuto pasáž použít i pro desítky jiných vysvětlení než pro ilustraci xenofobie. Třeba otázek narativních: Mikeš v dané chvíli opustil domov a tím i harmonický a homogenní prostor přináležitosti, pro Ladův obraz světa tak typický. Lada vyslal Mikeše na putování světem, což nutně a nevyhnutelně mění domáckou idylu do podoby takřka hororového vyprávění. Oni „cikáni“ jsou prvek cizostní, protože putují, zatímco Mikeš měl zůstat doma u babičky. Ladův vypravěč prostě volí z dostupného repertoáru, který mu dobový aktuální svět nabízí; a nepíše Akta X, takže mu kočovná komunita přijde na mysl spíše než mimozemšťani.
Rys třetí: Největší Pečovatel mlčí. Protest proti Mikešovi je adresován tlustému muži, který všude byl, všechno ví a narodil se v kině. Přestože má tento patron dobra pro „obyčejné lidi“ pod palcem řešení všech našich neduhů, od lepšího života až po recept na zlaté medaile pro hokejisty, v daném případě zarytě mlčí. Lid tápe, ale on si to nechce rozházet ani s těmi, kdo chtějí Mikeše kastrovat, ani s těmi, kdo se ke svatému Ladovu textu přivážou řetězy na Facebooku. Asi to rozhodne až intelektuál Jandák po volbách. Ten teď má ale plné ruce práce se zákonem na ochranu češtiny a je ponořen do studia zásadního Stalinova článku O marxismu v jazykovědě.
Rys čtvrtý: diskuse takřka na všech serverech, které o Mikešově aféře napsaly, byla dříve či později zrušena. Zmizely tak desítky výborných folklorních výplodů všeho dalšího, co by se v daném duchu mělo ještě zakázat. Nebylo by už na čase smířit se s tím, že mezi námi žijí i blbci, a přestat cenzurovat „neslušné“ příspěvky? Vždyť i ty jsou dokladem toho, jací jsme.
Mikešova aféra je jen dalším produktem dnešního neonormalizačního úsilí měnit svět k lepšímu společenským inženýrstvím. Úsilí vymýtit vše vágní a problematické zákonem, nařízením, doporučením. Vždyť i to nebohé ministerstvo školství si samo říká o to, aby bylo do hrátek s kastrováním kulturního dědictví zatahováno. Od ledna má totiž na svém webu vyvěšenu příručku Kultura genderově vyváženého vyjadřování. Nesepsali ji slovutní profesoři/-rky češtiny, byť jimi naše akademická sféra disponuje, ale odborná asistentka katedry germanistiky, čerstvá docentka se specializací na bengálskou kulturu a magistra, jež dostudovala před pár lety. Pěkný detailní rozbor této oficializované slátaniny už provedl Gabriel Pleska v Tvaru č. 8/2010, vyjádřil se profesor Oldřich Uličný (19. 2. 2010) i další diskutující na stránkách Lidových novin. Přesto si nemohu odpustit přikládání polínek do ohně ani já. Udivuje mne představa jazykových reformátorek, že důsledným používáním lomítek –i/yně bude naše vyjadřování „jasnější a kultivovanější“ a že jiným způsobem mluvení vznikne ihned i genderově rovnoprávnější vnímání světa, v němž žijeme. Dávají-li reformátorky formou „nezávazného doporučení“ (hle, jaký pěkný oxymóron, objeví-li se tento výraz v textu na webu MŠMT) najevo znepokojení, že „kuchař je důstojnější název než kuchařka“, mohli by maskulinní genderisté naopak křičet do světa mnohagenerační frustraci, že hlavní město království a republiky je pouze a jenom ženské a že už nechtějí žít v zemi a kultuře, kde k matce měst zcela chybí otec měst. Příručka na webu visela po několik měsíců v jazykovém provedení s řadou chyb a stylizačních krkolomností. A tak si člověk maně říká: Neměly byste se, dámy, nejdřív česky naučit a pak teprve začít češtinu reformovat? Ona totiž třeba chybějící čárka ve větě nevznikne tak, že tam nejdřív byla a pak se záhadně převodem do PDF ztratila. Provedení, v jakém to reformátorky napsaly a daly z ruky, zcela diskredituje sebelepší úmysly, jež jim mohly v myslích při psaní tanout.
Jenže genderovým inženýrstvím se nekončí. Učitelům ministerstvo nabízí i příručku Sexuální výchova a jistě přijdou další. Nebylo by nicméně lepší pracovat spíše na vytvoření podmínek, aby ve školách učili soudní učitelé, a ne pohunkové, kteří potřebují rady ohledně výkladu Mikeše a vkládání tamponu do vaginy?
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.