Smysl mých letmých poznámek k určitým charakteristickým úkazům transformace humanitních věd a univerzitního systému u nás je ryze dokumentační a je třeba je chápat spíše jako jisté povzdechnutí. Nemají ambici nabízet východisko z mnoha slepých uliček současných změn; cesta z labyrintu je komplikovanější a zasahuje velice široké spektrum jevů v současné české společnosti.

Ideál vs. vzdělanostní produkt

V roce 2008 vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy knížku s názvem K čemu humanitní vědy?. Sedmero známých profesorů fakulty odpovídalo na titulní otázku z perspektivy svých oborů a svých lidských i profesních zkušeností na pozadí velice problematického srovnávání humanitních věd s vědami přírodními. Kniha odrážela jeden z tehdy hojně diskutovaných problémů, spojených se snahou unifikovat vědecko-výzkumnou oblast a zavést kritéria hodnocení vědy a jejího financování, která však odrážejí postupy a hodnoty jen jedné z oblastí věd, zaměřené na aplikovaný výzkum, aniž by respektovala přirozené nároky a tradici vědních disciplín humanitního založení.

Většina autorů poukázala na problém konfrontace oblastí science a humanities, který rozkrývá kardinální otázku dneška – svár vědění a vzdělanosti, čili konflikt utilitárního, jednostranného, systémově založeného souboru poznatků, a komplexního, problematizujícího, na vlastní odpovědnosti založeného procesu vlastní kultivace a formování. Bezmála všichni se shodli na nutnosti profilovat a hájit oblast humanitních věd jako sféru garance ideje vzdělanosti. Pochopitelně, idea vzdělanosti má v českém národním povědomí hlubokou tradici, ústy našich intelektuálních a dokonce i politických elit bývá odkaz této ideje často skloňován ve všech pádech. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že navzdory proklamacím, jež zaznívaly v knize a ke kterým se rád přihlásí každý racionálně uvažující český intelektuál, propadá naše současná humanitně orientovaná akademická obec do stále větší a hlubší schizofrenie. Zkrátka řečeno – napětí mezi „ideálním“ obrazem vzdělaného a vědoucího člověka, kterého by humanitní vzdělávací instituce měly vychovávat, a „spleenem“ ze vzdělanostního produktu, který začínají v posledních letech chrlit bakalářské vzdělávací programy našich univerzit, začíná být neúnosné a jeho důsledky dříve či později ponese celá společnost. Je ale tato společnost obětí či příčinou této diskrepance?

Rychle k cíli?

Problém navazujícího vysokoškolského studia se opírá o celou řadu politicky deklarovaných a na první pohled lákavých východisek. Jde o zvýšení počtu studujících, efektivnější rozložení forem studia atd. Tento plán je narýsován z politického hlediska i z hlediska ekonomické poptávky zřetelně. Lest celého systému však spočívá právě ve svůdné jednoduchosti celého nápadu, který příliš podléhá masové poptávce a především chápání standardu vzdělanosti v rámci většinové soudobé společnosti. Obecně řečeno – oč více se soudobá společnost vzdělaností zaklíná, o to více se do popředí širšího zájmu dere taková forma jednoduchého „soft“ vědění, ne nepodobná internetovému serveru Wikipedie či řadě internetových vyhledavačů. Vzdělávací instituce univerzitního typu se pak pod tímto tlakem, ale i z hlediska vlastního zájmu proměňují v homogenizovanou hmotu, která se rozlišuje z perspektivy masového konzumenta pouze snadností či o něco větší komplikovaností cesty za univerzitním diplomem či titulem.

Toto všechno jsou ostatně vazby, které si řada lidí uvědomuje. Zaměřme se ale na některé konkrétní dopady těchto pokřivených vztahů, a to nejprve prostřednictvím úvahy nad těmi, kdo usilují o to být prostřednictvím tohoto systému vzděláni v oboru český jazyk a literatura, speciálně v jeho literárněvědné části. Nelze říci, že by studenti současných navazujících studijních programů byli intelektuálně více či méně nadaní než jejich předchůdci. Jejich skutečným handicapem se však stává aktuální systémové „nastavení“, které nezohledňuje úroveň současného středoškolského studia, ústící v humanitní sféře do stále větší marginalizace a zobecňování, a korunuje tuto marginalizaci přílišným důrazem na zkracování vzdělávací délky studia.

Zásadní problémový zlom vidím zejména v přechodu mezi tříletým bakalářským a dvouletým magisterským studijním programem, z nichž každý představuje v našem oboru svým způsobem ucelený vzdělávací rámec, kde každý stupeň jakoby předpokládá kontinuitu, ale zároveň počítá s tím, že následující stupeň nemusí nutně následovat. Důsledkem toho je, že do prvního ročníku bakalářského studia přichází student s nutně zkreslenými a mnohdy až naivními představami o oboru, který se rozhodl studovat. Podrobuje se naprosto elementárním vstupním kursům, které jej obecně seznámí se základními předpoklady a horizonty oboru. Tristní ale je, že už v průběhu druhého ročníku této úrovně navazujícího studia je student nucen zadat si téma bakalářské práce, jež prakticky vzato vyžaduje klíčovou úvahu a rozhodnutí, jakému období se chce například při studiu české literatury v zásadě věnovat, chce-li se soustředit spíše na oblast literárněhistorickou či literárněteoretickou atd. Čili jde o zásadní rozhodnutí, které činí ve velké míře naprosto nevyzrálý a nezkušený student; zároveň se předpokládá, že téma bakalářské práce bude svým způsobem osnovné i pro další studium v programu magisterském, který zúží a vyhraní studentovu specializaci, jež bude vrcholit v třetí fázi, směřující k získání vědecké hodnosti Ph.D. Ideální představa, řekli bychom, která však velice ostře kontrastuje s většinovou úrovní začínajících studentů, kteří přicházejí nevyzrálí pro takovouto formu odborné odpovědnosti a činí z jejich rozhodnutí dílo náhody a většího či menšího (ne)štěstí.

Myšlení univerzitního „klienta“

Jedním ze zdánlivě banálních, ve své podstatě ale velice příznačných důsledků takovéto nezralosti většiny studentů je postoj, kdy značná část studentů sdílí představu, že mají z principu nárok na své vzdělání a na „svého“ pedagoga, zkrátka že se stávají jakýmisi „klienty“ vysokoškolského učiliště, o které je třeba se starat, kterým je škola povinna zajistit jejich vzdělání, aniž by oni byli nuceni intelektuálně „investovat“ (v době prozatím většinou bezplatného vysokého školství v Česku) více, než je plnění těch nejzákladnějších povinností daných studijními programy. Jinými slovy – transformovaný systém nahrává jednomu z negativních rysů většinové společnosti – snaze „investovat“ bez ohledu na širší souvislosti, vzhledem k okamžitému efektu známky/atestu, k níž je třeba se dopracovat tím nejsnazším způsobem, místo aby tento rys vyvracel a učil studenty rozvaze a dlouhodobé odpovědnosti.

Je zřejmé, že nemluvím o všech studentech paušálně, Univerzita Karlova má stále ještě to štěstí, že její tradice a renomé přitahuje spíše tu elitnější část maturantů a dalších zájemců o studium. Nůžky úrovně studentstva se však v okamžiku sílící liberalizace přijímacího řízení fatálně rozevírají: výsledkem tohoto rozevření je pak šedá studentská masa, která dominuje a chtě nechtě určuje rytmus práce v seminářích. Kýžení „elitáři“ z řad studentů, kteří se svými stupňovanými nároky a požadavky byli dříve v naprosté většině případů kořením přednášek a seminářů, se ztrácejí v oné tiše diktující mase. Nejsem idealista, abych nevěděl, že většina studentů obecně vždycky šla i půjde spíše tou snazší cestou: jde mi nicméně o pojmenování obecné a veskrze negativní tendence dneška – jakési „nevůle“ vědět víc, poznat víc, než co je nezbytně nutné a vyžadované; tendence, která je však z obecného společenského hlediska považována za zcela legitimní a nikdo se za to nestydí.

„Jako že máme číst knihy…?!“

Dalším kardinálním problémem, který kontrastuje s předpokládanou a často deklarovanou vysokou úrovní vzdělání a osobní i profesní zralostí je minimalizovaná míra sečtělosti a obecného kulturního a historického povědomí, s níž se u dnešních bohemistů na počátku studia setkáváme. Zkratkovitě vyjádřeno – před deseti lety jsme se u druhého kola přijímacích zkoušek, u ústního pohovoru, ostentativně podivovali nad tím, že uchazeč o bohemistická studia nemá přečteno více staročeských legend nebo že z Komenského přečetl pouze Labyrint světa a ráj srdce. Dnes jsme rádi, když vydedukujeme z písemných testů, že zná alespoň rámcově Máchův Máj, a pokud k tomu paralelně zná i nějakou Erbenovu baladu z Kytice, jsme z toho bezmála u vytržení. Pochopitelně – záměrně nadsazuji, ale ne zase příliš. Přičemž platí, že většinou jde skutečně jen o hrubé „materiálové“ přečtení, o vyřešení položky uvedené na povinném seznamu, bez snahy chápat, rozumět, rozvést do širších souvislostí. K tomu je třeba připočíst rovněž absenci výraznějšího kulturně-historického přesahu (opravdu se někdy zcela vážně ptáme, co představuje datum 28. říjen 1918), abychom pocítili vratké nohy, na kterých uchazeč a začínající student stojí.

Situace je o to tristnější, když si člověk uvědomí, že absolvovat například víceleté gymnázium není zas tak jednoduchá věc. O to zoufaleji se však ptám, kam se ztrácejí ti skvělí, zorientovaní a po vzdělání lační maturanti? Samozřejmě, ti nejlepší z nejlepších, pokud se chtějí mít v životě dobře (a nejsou-li z rozličných důvodů „deformovaní“ láskou k literatuře), se asi pro studium české literatury a jazyka v situaci současného společenského hodnotového rozvrstvení nerozhodnou. Ale můžeme se dohadovat – je to s úrovní uchazečů o právnické, ekonomické či další lukrativní obory jiné? A je vůbec v silách nás, univerzitních pedagogů, dovést takto založenou většinu studentů bohemistiky za rok a půl studia k adekvátnímu rozhodnutí při výběru tématu jejich první velké odborné práce, a to na pozadí studia, které dle akreditací sice představuje garantovanou formu jakéhosi akceptovatelného oborového minima, ve skutečnosti však nemůže být ničím víc než permanentním surfováním mezi nástinem základních oborových východisek a někdy dosti urputným doháněním obecné kulturní vzdělanosti začínajících vysokoškolských studentů?

Umění vyhovět systému

Je však třeba zaměřit pozornost také na druhou stranu posluchárny, čili směrem k vyučujícím. Jako současný ředitel ústavu patřím mezi první zaměstnance našeho pracoviště, který se s nově přijatými studenty vždy na začátku zimního semestru nového akademického roku setkává při první „instruktážní“ schůzce. Neopakovatelná atmosféra – posluchárna nabitá novými studenty, ovzduší plné emocí, očekávání, ostražitosti, rozpaků… Ideální příležitost pro patřičnou iniciaci, možná daleko účinnější, než je rituál imatrikulace, který tradičně a poněkud bezzubě probíhá v Karolinu. Tato možnost je ale podstatně omezena předepsanými směrnicemi děkanátu – obeznámit nové studenty se studijním informačním systémem, se způsobem zápisu do studia a zápisu atestů… Nevím přesně, jak je tomu jinde, ale současný studijní systém na UK je neuvěřitelně komplikovanou záležitostí. Ačkoli se všichni zúčastnění z řad tvůrců a udržovatelů systému tváří, že je vše v naprostém pořádku, je to v důsledku skutečná „rána pěstí“, kterou nastupující student obdrží. Jako by až na konci tohoto setkání, kdy značná část studentů naslouchá po dvouhodinové „systémové“ tortuře s poněkud vyprázdněnými obličeji, zbylo místo na pouhý letmý poukaz k principům a vztahům univerzitního setkávání a k nárokům, které sice nejsou tak jednoznačně tkány jako nároky onoho studijního a informačního systému, přesto ale zasáhnou až samu dřeň osobností těchto mladých mužů a žen, nebo alespoň měly by zasáhnout… Člověk, který přichází na fakultu, něco tuší o Máchovi, Němcové či Halasovi, ale jde v lepším případě o velice hrubé kontury. O to mocněji je ale seznámen se systémem, který je natolik nepřehledný, že až budí dojem dokonalosti a falešně slibuje zdání ucelenosti, završenosti, totality a přichází s falešnou nabídkou, že přijme-li jej student za svůj a podřídí­-li se mu (a nic jiného mu pochopitelně nezbývá), bude „vzdělán“.

VŠ pedagog: univerzální voják – politováníhodný cynik?

Ale pokračujme dále ve stopách onoho vysokoškolského pedagoga. Po návratu z posluchárny usedá ředitel za pracovní stůl a pokračuje ve své administrativní práci. Je to úkon, který zabírá bezmála každý půlden běžného pracovního týdne a přelévá se v přelomových fázích akademického roku rovněž do víkendů. Pamatuji situaci, kdy běžnou agendu pracoviště stačila vyřizovat kolegyně pověřená funkcí tajemníka, která k tomu zvládala i naplno učit. Dnes tuto agendu zastává na plný úvazek vysokoškolsky vzdělaná kolegyně a nároky, které tato funkce klade, běžně přerůstají osmihodinovou pracovní dobu. Nárůst byrokracie, podpořený softwarovým inženýrstvím… Každá funkce má své nároky, říká si pokorně náš ředitel – pochopitelně, nicméně očekávalo by se, že po vyřízení všech náležitostí spojených s „úřadem“ nastává čas pro vlastní odbornou práci, která je a měla by být vskutku „korunou“ našeho univerzitního působení a plynule by měla ústit do proměňujících se témat řešených při výuce. Zbývá mu (a nejen jemu, nyní již odhlížím od vlastní zkušenosti a skicuji většinový model) však ještě uvážit, jaké povinnosti aktuálně vyplývají z úvazku na dalším vysokoškolském (zpravidla mimopražském) působišti, neboť základní platy na FF UK jsou stále ještě tak nízké, že vyžadují doplnění z jiných zdrojů.

S kým se tedy setká student, pronikne-li taji informačního systému, řádně se zapíše a začne studovat? Zpravidla s velice unaveným a hekticky naladěným (mnohdy „tří­úvazkovým“) vyučujícím, který, končí­-li seminář či přednášku, myslí už je za volantem nebo na nádraží a cestuje směrem ke své další výukové destinaci. Anebo – v lepším případě – těká myšlenkami v rámci svého vědecko-výzkumného úkolu. Je-li pracovník úspěšný, nedisponuje pochopitelně jedním grantem, k němuž by směroval veškeré své badatelské úsilí, ale figuruje hned v grantech několika. Neboť i toto je forma navyšování mzdových prostředků a cesta za osobní prosperitou, která je však od samotného počátku většinově založena na kvantitativních měřítkách; podaří­-li se udržet v rovnováze i složku kvalitativní, můžeme mluvit o štěstí…

Kvantitativnost, výčtovost, povrchně stimulovaný statut hodnoty – toto vše je koneckonců u základů dalšího z přízraků současné české vědy, onoho známého „kafemlejnku“, čili systému hodnocení vědeckých výkonů. Je přitom pochopitelné, že nyní nemluvím proti smyslu hodnocení práce toho, kdo je placen z veřejných peněz; mluvím proti způsobu, do něhož se hodnocení přesmyklo, a proti principům, na kterých se zakládá a jež mnohdy jdou proti principům založení například oboru literárněvědné bohemistiky. Připomínám zde tristní okamžiky zejména z let 2008 a 2009, kdy se pravidla určovaná vládní Radou pro výzkum a vývoj velice často proměňovala a stála mnohdy ve vzájemném protimluvu. Nebyli bychom v Česku, kdybychom se okamžitě nesetkali s kvetoucím nárůstem onoho „poraď si, jak umíš“. Ze dne na den řada badatelů měnila a mění své dlouhodobé vědecké priority a jejich výstupy vzhledem k aktuálním požadavkům, vědecké záměry se profilovaly a profilují s ohledem na jejich bodové ohodnocení, nikoli na aktuální poptávku danou vývojem oboru jako takového; ze sborníků se ze dne na den dělaly kolektivní monografie, monografie se „sestřihávaly“ na studie, které se protlačovaly do časopisů s impaktním kritériem či jeho alternativou, houfně se opouštěly popularizační literárně kulturní revue, neboť příspěvky v nich systém bodově vůbec neakceptuje, čímž se tyto revue mnohdy zcela otevřely polovzdělaným, nicméně velice asertivním a protřelým pisatelům a jejich úroveň tím hmatatelně klesla…

Teorie nevzdělanosti aneb Svět takový, jaký je

Potěmkinova vesnice, řeklo by se z tohoto hrubého náčrtu. Nebo spíše – velký dík všem, kteří se brání úplnému pohlcení těmito mnohdy nepochopitelnými vazbami. Je však přitom nadmíru jasné, že transformace, reforma, je nutná, životně důležitá, proč se však vědecká i univerzitní obec nedokáže rozumně domluvit na jejích východiscích a cílech? Často se při debatách mezi kolegy vrací otázka – kde je v tomto současném transformujícím se systému místo pro onoho nešťastného studenta, uštvaného a naštvaného pedagoga a přehlceného badatele? Kam se ztratila myšlenka jedinečnosti univerzity? Má ještě smysl v současnosti apelovat na hodnoty vzdělanosti a odpovědnosti jedince v tradičním humboldtovském duchu? A má vůbec dnešní akademický svět nástroje pro uskutečnění nějaké adekvátní a smysluplné transformace? A je to vůbec akademický svět, kdo má co mluvit do těchto systémových změn?

V březnu tohoto roku jsem byl svědkem zvláštní, a přitom velice příznačné situace. Prahu navštívil rakouský profesor Konrad Paul Liessmann, autor filipiky Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění (Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft, 2006, česky Academia 2008 v překladu Jany Zoubkové). Centrální aula Filozofické fakulty, kde se Liessmannova přednáška uskutečnila, byla plná k prasknutí, byly zde přítomny špičky univerzitního a akademického světa včetně rektora Univerzity Karlovy a předsedy Akademie věd České republiky. Oba pánové byli vyzváni k úvodním proslovům, oba vítali přítomnost kritického vídeňského profesora jako zásadní přínos pro vývoj domácí diskuse o stavu transformace v oblasti vědy a vědění. Nejen že však v celé posluchárně nebyl přítomen bezmála nikdo z médií, ale překvapila mě zejména dikce obou čelných představitelů pro český akademický život klíčových institucí. Rektor prof. Hampl se vedle standardních a očekávatelných vět o významu vídeňského hosta a jeho práce soustředil na nástin podstatných rozdílů mezi typem jeho uvažování a naším systémem, respektive systémem těch, kdo jej vymýšlejí a aplikují, prof. Drahoš zažertoval na téma, kolik že bodů by pan profesor získal za svoji Teorii nevzdělanosti z hlediska našeho bodového ohodnocení, jinými slovy, kolik by mu onen systém, kterému nejvyšší muž české Akademie věd zřejmě bezmocně podléhá, udělil…

Přihlížel jsem oné scéně s němým úžasem a přiznám se, že mi poněkud zakalila brilantní Liessmannův přednáškový výkon. Říkám si – kdo jiný než tito dva úctyhodní pánové, opřeni o své instituce a nezpochybnitelní ve svých vědeckých výkonech, mohou cosi podstatného říci, a především – kdo jiný než oni by měl učinit radikální kroky k smysluplné transformaci vědy a akademického prostředí? Pokud se i oni netají tím, že spíše bezmocně přihlížejí důsledkům systémových kroků či si z nich veřejně dělají žerty, jak máme takovouto zkušenost interpretovat my ostatní?

Autor je ředitel Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK.

Text vychází z autorova příspěvku na Středoevropském setkání, pořádaném v květnu 2010 na univerzitě v italském Udine, které bylo zacíleno k aktuálním otázkám soudobé praxe při univerzitní výuce zahraničních bohemistů.