Nejnovější snímek portugalského režiséra Manoela de Oliveiry Podivný případ Angeliky (O estranho caso de Angélica, 2010) zahajoval na letošním filmovém festivalu v Cannes sekci Un Certain Regard. Po canneské přehlídce se objeví také na MFF v Karlových Varech. De Oliveira (nar. 1908) debutoval – stejně jako Otakar Vávra – ve třicátých letech minulého století, po druhé světové válce však – na rozdíl od Vávry – delší dobu netočil a největšího věhlasu dosáhl až ve věku, kdy se jiní odebírají na odpočinek. V posledních dvou dekádách natáčí zpravidla ročně jeden snímek, o jehož premiéru usilují největší světové přehlídky.
Nejnovější film je podobně jako jiná režisérova díla poklidný i zdánlivě „čitelný“ a nezahlcuje publikum nadbytkem podnětů (v akci, kompozici mizanscény ani střihu), nejde však o banální příběh či standardizovaný styl. De Oliveira si potrpí na kladení „věčných“ otázek (jeho přetrvávajícím tématem je nenaplněná láska) a na stylovou výlučnost, pro niž je příznačná koncentrovanost všech prvků na jedinou akci. V případě filmu Podivný případ Angeliky to vystihuje scéna, kde si ostatní postavy nevšímají ležící mrtvoly, dokud nedořeší jiný, o chvíli dříve načatý problém. Až pak se do důsledků vypořádají s bezvládným tělem.
Hrdinou filmu je fotograf, přivolaný k zachycení posmrtné podobenky zesnulé mladé ženy, jež v hledáčku klasického fotoaparátu (ignorance zjevných atributů doby náleží k de Oliveirovu subtilnímu humoru) nakrátko ožije. Okouzlený mladík zcela propadne kráse nebožky a jeho každodenní skromnou existenci poznamená chorobné poblouznění. Co může za těchto okolností přinést naplnění lásky, která se projevuje jako absolutní?
De Oliveira se ve filmu vrátil nejen do oblasti okolo řeky Douro, kde vznikaly jeho rané dokumentární filmy, ale též ke starému projektu, jehož počátky lze nalézt v době nedlouho po druhé světové válce. Hrátky s časovou neurčitostí však nejsou pro režiséra podnětné. Jakkoliv vybavuje protagonistu staromódním fotoaparátem a tematizuje tradiční „rukodělné“ zemědělství, nechce diváka mást dobovou nejednoznačností, ale vtáhnout do příběhu – pomocí celkově poklidného tónu, narušovaného maximálně hlukem velkých strojů či projíždějících cisteren. De Oliveira nevolá po návratu starých časů, ukazuje, že zatímco některé aspekty lidského života pomíjejí, jiné přetrvávají – podobně jako hierarchie ve zvířecí říši, již ilustruje nenápadná etuda s ptáčkem v kleci, kočkou a opodál štěkajícím psem.