V předmluvě k novému, nyní už neanonymnímu vydání svého románu Frankenstein aneb Moderní Prométheus se jeho autorka vrací k zážitku z května 1816, kdy na břehu Ženevského jezera (kde se spolu se svými přáteli bavila vymýšlením strašidelných příběhů) začala jedné noci v duchu psát svou knihu.

Hojné a dlouhé byly rozpravy lorda Byrona a Shelleyho, jichž jsem byla oddanou, avšak takřka němou posluchačkou. Při jedné z nich byly rozbírány rozličné filosofické nauky, a mezi jiným také povaha podstaty života a otázka, zda je tu nějaká pravděpodobnost, že nám bude někdy odhalena a sdělena. Hovořili o pokusech dra Darwina, jenž uchovával ve skleněné nádobce kousek vlasového červa, dokud se za jakýchsi mimořádných podmínek nedal do samovolného pohybu.

Noc za hovoru pokročila, a než jsme se odebrali k odpočinku, byla už uplynula hodina duchů. Když jsem položila hlavu polštář, nesnila jsem, aniž bych však mohla říci, že jsem přemýšlela. Má představivost, nespoutaná, mě ovládla a provázela mne řadou obrazů, jež v mé mysli vystupovaly s živostí daleko přesahující meze snu. Spatřila jsem – s očima zavřenýma, ale pronikavým vnitřním viděním – tedy spatřila jsem bledého studenta hříšného umění, jak klečí nad věcí, kterou složil dohromady.

Otevřela jsem oči plna děsu. Představa natolik opanovala moji mysl, že mým tělem pronikaly záchvěvy strachu a nepřála jsem si nic než vrátit se od děsivého výtvoru své fantazie ke skutečnému světu… Zapudit ten ohyzdný přízrak ale nebylo tak snadné; stále se ke mně vracel. Musela jsem se pokusit myslet na něco jiného. Vrátila jsem se ke své duchařské historii – ke své nešťastné, otravné historii. Och! Kdybych jen připadla na něco, co by čtenáře děsilo tak, jako jsem já samotná byla vyděšena tu noc! Prudká jako paprsek světla a stejně tak potěšující byla myšlenka, která mě opanovala: „Přišla jsem na to! Co děsilo mě, teď bude děsit ostatní. Stačí, abych popsala zjevení, které obcházelo mé půlnoční děsuplné lože.“

Přeložila elsa aids.