Po úřednické vládě odborníků, jak samu sebe pojmenovala Fischerova vláda, nastupuje reformní vláda manažerů. Lidí, kteří většinou nejsou odborníky v oboru, jehož ministertvo budou řídit, zato však lidí, kteří věří, že politika je manažerský výkon, vycházející z obecných pravidel, jimž se lze naučit.
Diskuse, zda ministr musí být odborník, fach-man, nebo naopak stačí, že je dobrý manažer, protože na odbornost má podřízené, probíhá v české demokracii permanentně od jejího obnovení v roce 1989. Ještě nikdy ale nebyla tak snadno odmítnuta ve prospěch politiky manažerismu, ve prospěch procesu řízení a rozhodování, přičemž materie, na níž se tento nástroj nasazuje, je druhotná. Ministr je jistě především výkonný politik, nikoli provozní úředník. Udává směr, prosazuje návrhy změn, úřad se pak stará, aby k rozhodnutím měl dost kvalifikovaných informací. Jakýkoliv politik může tedy vykonávat jakoukoliv funkci? V podstatě ano, protože politik-manažer je univerzální typ. Je to něco jako inženýr, disponující schopností politické deskripce a analýzy, a tu následně při syntéze spojuje s analýzou odbornou, kterou mu dodávají jiní.
Už rychlý pohled na sestavu nového kabinetu odhalí, že i tady existují výjimky. Na ministerstvo spravedlnosti se ještě nikdy nedostal člověk, který by neměl právnické vzdělání. Ministerstvo zdravotnictví opět povede lékař, jakkoliv právě zdravotnictví, které čekají velké systémové změny, by prý potřebovalo manažerskou ruku (manažer má v základu latinské manus, ruka, spojení manažerská ruka je tedy nadbytečné, manažer je jednoduše ten, kdo „má věci v ruce“), která si poradí se složitým pojišťovnicko-medicínským komplexem, v jehož centru ideálně stojí pacient, jeho místo však často zabírají farmaceutické společnosti.
Politik-manažer není český typ. V zahraničí patří k nejběžnějším politickým charakterům, stačí se podívat do Německa, Francie, Británie. V těchto zemích ale funguje výkonná a znalá státní správa, takže politický manažer, který přijde do úřadu nepolíben obsahem, o nějž běží, se může opřít o zaběhnutou úřednickou strukturu a do ní implantovat své nápady. V Česku je to složitější. Jak při loučení v parlamentu prohlásil odcházející premiér Jan Fischer, česká státní správa je v kritickém stavu a pokud nová vláda nezmění celé prostředí, včetně schválení služebního zákona, stát se brzy zhroutí.
Důraz na to, aby ministr teoreticky i prakticky znal oblast, v níž se bude čtyři roky pohybovat, tedy není od věci. Ani sebelepší tým poradců neotevře ministrovi cestu do nitra resortního prostoru, kam nutně potřebuje nejen dohlédnout, ale který musí znát také skrze vlastní ruku, aby mohl dobře manažovat. Z nové vlády zatím vyčuhují tři postavy, u nichž tento požadavek není rozumně naplněn, a to z odlišných důvodů, které nabourávají samozřejmé přijetí myšlenky univerzálního politika-manažera.
Přicházející ministr kultury Jiří Besser (TOP 09), starosta Berouna a podnikatel ve stomatologii, není kulturním resortem dotčen skoro nijak. Ale nevadí mu to, protože k dobrému vedení ministerstva podle něho stačí velká manažerská zkušenost a – obecná kultivovanost. Jenže co a jak asi bude hnísti svýma rukama politik-manažer, který považuje kulturní stánky za místa, kam se chodí odpočívat. Kdyby ruce pana ministra byly delší dobu ponořeny v kulturních vodách, snadněji by se mu prosazovala myšlenka, že kultura není třešnička na dortu, nýbrž základ všeho, který by si proto zasloužil patřičnou vládní pozornost. Ministr Besser může „zmanažovat“ leccos, těžko se ale bude učit základnímu postoji ke kultuře.
Ministr práce a sociální věcí Jaromír Drábek (TOP 09) je naopak ponořen v živlu, který bude formovat, celý život. Sleduje ho ale výběrově, z pozice byznysmena, který má poněkud omezený výhled. Kdyby se ministrem stal odborář, noviny by s patřičným gustem propraly jeho „střet zájmů“, u Drábka se naopak cení, že obor zná jen z jedné (z té správné) strany. Ministr bude „pro byznys“, obecnější liberální hledisko „pro market“, které v ideální (idealistické) podobě empaticky zahrnuje zájmy všech účastníků trhu, zůstane potlačeno.
Stejným směrem vykračuje místopředseda ODS Pavel Drobil, který dostal stranický úkol dělat ministra životního prostředí. Drobil nechce být ideologický, „jen“ předem říká, že Česko je a bude průmyslová země, s čímž se musí smířit i jeho úřad. Má-li být ministerstvo „pro život“, jak tvrdí Drobil, může vycházet z této byznysové premisy a zcela se jí podřídit? Stěží. Zelenou ideologii, kterou Drobil kritizuje, nahrazuje ideologie byznysová, diktát produkce, přičemž je jasné, že při Drobilově dlouhodobějším pobytu v oblasti životního prostředí by jeho východisko politika-manažera muselo vypadat komplexněji.
Nečasova vláda chce být reformní, a to i tím, že změní politickou kulturu. Má-li to být směrem k omezenému ideologickému manažerismu, jak naznačují tři vládní příklady, pak je to změna spíše nežádoucí. Ale proč nedat kabinetu šanci: s proměnami postojů trojice Besser, Drábek, Drobil se může měnit i názor, že tento kabinet nic dobrého nepřinese.
Autor je vedoucí kulturní redakce České televize.