Otisk, stopa, linie
Jedinečná tvorba autodidaktky Běly Kolářové stála dlouho stranou zájmu publika, ve stínu aktivit jejího životního partnera Jiřího Koláře. Svá díla začala pravidelněji vystavovat až v devadesátých letech, a to zejména v mimopražských galeriích...
další tipy 
Karate - Rap - 80. léta... více
Freeky tanečníci a freeks v novém videoklipu jihoafrické skupiny Die Antwoord I Fink U Freeky... více
Skupina The Flaming Lips, která bude patřit mezi hlavní taháky letošních Colours of Ostrava předělala skladbu I Want You (She's So Heavy) od The Beatles... více
Nancy Holt mluví a vzápětí slyší vlastní slova... více
Alan Moore a Occupy London... více
Modeselektor feat. Otto von Schirach: Evil Twin... více 
O největší lži multikulturalismu
Rozpad Jugoslávie v 90. letech 20. století je jednou z nejdůležitějších událostí v dějinách Evropy. Její váha je taková, že z obranných důvodů se ji málokdo pokouší kvantifikovat. V Jugoslávii dostala Evropa jako civilizace úder na solar plexus.
Před dvěma desetiletími na Balkáně explodovaly tři klíčové evropské ideje. První z nich je idea politického národa, ba samotné politiky jako jádra společnosti. Pokus vytvořit Jugoslávii a jugoslávský národ byl čistou kopií pokusu vytvořit Francii, Británii, Itálii. Mezi Bretaní, již převálcovala univerzalistická idea osvícenství zosobněná v programu „francouzského národa“, a Slovinskem či Makedonií byl minimální rozdíl. I Slovinsko či Makedonie měly být vstřebány do vyšší státní ideje, komunismu, jejímž praktickým programem měl být „jugoslávský lid“. Jenže komunismus na rozdíl od osvícenství nevydržel dostatečně dlouho. Jakmile se idea komunismu odrolila, zbyl jen otcovský Titův mýtus a bylo jasné, že se smrtí velkého otce se zhroutí i Jugoslávie.
Alergie na balkánské trauma
Jenže, mezi komunismem a osvícenstvím není takový rozdíl, jak bychom potřebovali věřit. Komunismus byl verzí osvícenství, byl osvícenskou formou pro tento den a Evropa tak pádem Jugoslávie ztratila naději, že nová vtělení osvícenského univerzalismu mají onu pohlcující schopnost jako v časech, kdy se z Bretaňců stávali neodvratně Francouzi. (Kouzlo přestalo fungovat asi již v 19. století, čehož důsledkem bylo, že se „Francouzy“ nestali Němci.) Eurožvásty a neoliberalismus 90. let jsou dvě alergické reakce, panické reakce na toto balkánské trauma. Eurožvásty jsou pokusem trauma popřít, neoliberalismus zoufalým vyvoláváním „posledního fungujícího univerzalismu“.
Osud Jugoslávie je zvláštním tématem-netématem i pro levici. Titův režim byl pokusem vytvořit „jiný socialismus“. Socialismus s otevřenými hranicemi, Fantou, Sofií Lorenovou v Brioni a legálně dostupnými erotickými časopisy. Přesto se zhroutil ve chvíli, kdy se zhroutilo to, vůči čemu byl alternativou. Nikdo přesně nepojmenoval, jak je to možné. Je zjevné, že existuje jakási zábrana to promýšlet. Je to bolestivé pro každou levicovou teorii.
Ale já chci dnes upozornit ještě na třetí jugoslávské trauma. Třetí idea, která v Jugoslávii explodovala, byla totiž idea multikulturalismu, ačkoli od toho multikulti ideologové odvracejí zrak. Představa, že když k sobě sestěhujeme Srby, Chorvaty a bosenské muslimy, když se budou tři generace mezi sebou mísit, když prorostou jejich rody a rodiny, už od sebe původní etnické elementy nic neroztrhne. Jugoslávské války ukázaly pravý opak. Právě nejvíce multikulturní a promíšené oblasti se staly oním pověstným sudem prachu. Srbové, Chorvati a muslimové doslova a do písmene vstali od rodinných stolů a zamířili rovnou do paravojenských jednotek. Začali se vraždit bratranci s bratranci právě proto, že byli bratranci, a s mnohem větší zuřivostí, než kdyby jimi nebyli.
Jugoslávský pat
Z tohoto šoku se dosud Evropa nevzpamatovala. Zatímco proti korozi osvícenského univerzalismu nasadila jakýs takýs protilék v podobě liberálního univerzalismu, proti pádu multikulturní iluze nasadila pouhopouhé popírání. Jako do zblbnutí jistí vlivní opakují svou mantru, že když k sobě sestěhujeme rozdílné, naučíme se všichni lépe rozdílné snášet a přijímat, takže se nakonec naučíme sdílet a všichni budeme obohaceni. Jugoslávci již vědí, že je to jeden z jedovatých evropských blafů, my to stále však ještě vědět nechceme.
Rozumějme dobře: skutečnost je taková, že jugoslávský multikulturní projekt fungoval – ale jen do jisté chvíle. Právě do té chvíle, kdy společnost byla sevřena svorníkem vyšší společné ideje. S pádem této ideje padl i multikulturalismus. Je do očí bijící, že ten vzorec je univerzální: každý multikulturalismus funguje jen do té chvíle, kdy společnost žije uvnitř matrixu vyšší univerzální ideje. My všichni se šťastně brodíme společností cizojazyčných mafií, etnicky dobře ohraničených gangů, feťáků, bezdomovců, chuligánů a agresivních psychopatů jen proto, že stále je spuštěn matrix vyšší ideje spotřebního univerzalismu. Bude-li vypojen, octneme se znovu všichni v jugoslávském patu.
Multikulti ideologie je nebezpečnou ideologií ve chvíli, kdy tuto podmíněnost multikulturalismu nevnímá a popírá ji pohádkami o tom, že když budeme žít v barvité společnosti, naučíme se respektovat rozdíly. Barvitost je však barvitostí jen tehdy, podřizuje-li se univerzalistickému matrixu – ve středověku jím bylo křesťanství, v Jugoslávii národní komunismus, ve „snášenlivých“ Čechách idea „spotřební svobody“. Pokud je matrix vypnut, barvitost se změní v chorobu. Lidé procitnou ze sna a hledí, že jsou obklopeni příšerami. A začnou se rvát – nikoli o území, ale o existenci, o poslední kousek identity.
Iluze dobrého světa
O univerzalistickém matrixu je třeba si říci trochu více. Co to vlastně je? Všichni to asi chápeme, jestliže jsme si ho ilustrovali historickými příklady, jako je křesťanství, osvícenství, jugoslávský komunismus nebo spotřební svoboda. Přesto stojí za to více si ten pojem strukturovat. Ony jsou v něm nasilážovány minimálně tři vrstvy.
Matrix je jednak tím, co jsme již naznačili: universalismem. To je jeho politická kvalita. Zapojuje každého do hry, činí z každého jedince syna společné ideje.
Ale matrix má vždy také svou psychologickou podstatu. Je vždy též ideou dobrého světa. Všichni si vytváříme iluzi dobrého světa, abychom mohli vůbec vyjít na ulici. Oběti přepadení či znásilnění jsou zraněny především tím způsobem, že jejich soukromý matrix dobrého světa je vypojen ze zásuvky. Oběť násilí žije v paradoxní svobodě: vidí člověka, své město, svou společnost reálněji, pravdivěji, ale tato pravdivost je paralyzující. Dobrý život je vyloučený bez iluze dobrého světa. Matrix se vždy na tomto soukromém dobrém světě podílí, zajišťuje mu podporu, dodává do něj prefabrikované celky.
A konečně matrix je vždy fenoménem náboženským. Přesněji, je tím, co Jung nazval numinózum – numinózní je to, čemu člověk věří, i když nechce. Každý Jugoslávec, byť by šlo o opozičníka, tak či onak podléhal ideji jugoslávského komunismu. Ať o tom věděl či nevěděl. Středověký ateista na tom nebyl jinak ve vztahu k víře a ideji křesťanské spásy. I naši dnešní postmodernisté kdesi hluboko v sobě stále věří v osvícenství, i já, revolucionář, nějak přeci jen věřím v ideu spotřební svobody, v to, že jsem na tom přeci jen dobře, když si na trhu mohu vybrat z různobarevných pracích prášků, politických stran či televizních kanálů. Právě proto, že matrix je vždy numinózum a ve chvíli, kdy numinózní kvalitu ztratí, přestává být matrixem a my se probouzíme do noční můry.
Pokud by jednoho dne vypadl matrix spotřební svobody, z jakéhokoli důvodu, všichni se octneme obklopeni přízraky svých bratranců. Ať nikdo nevěří, že pak někdo poběží na nějaké barikády tvořit novou společnost. Jugoslávci již vědí, co nastane.
Vědí to i naši multikulti ideologové? Mají připravený nový, náhradní matrix? Nebo jen plácají, protože granty EU jsou fajne?
Vy všichni jste Jugoslávci!
Před dvěma desetiletími došlo na duši Evropy k mohutné explozi. Kráter, který vznikl, je strašlivý. Až tak, že se k němu intuitivně točíme zády. Ještě si to můžeme dovolit. Nad našimi hlavami stále krouží matrixem vymalovaný Sivi Sokol svobody a její manažeři stále hrdě hlásají: Računajte na nas! Ale kráter stále zívá. Je nezacelitelný. Linou se z něho výpary a dým, o nichž chceme věřit, že jsou jen symptomy uhašeného požáru. Když se však otočíme a zaostříme zrak, zjistíme, že tyto výpary se formují v démona, který má na rameni kosu, chechtá se, ukazuje na nás a řičí: Vy všichni jste Jugoslávci!
Dokážeme se aspoň ohlédnout, když už nic jiného?
Autor je absolvent mediálních studií a autor několika knih esejů.
