Kanaďané letos v červnu zaplatili miliardu dolarů za setkání skupiny státníků nejbohatších zemí světa. Jako bonus si mohli v centru svého největšího města zakusit nejmodernější verzi policejního státu.
Konání světových summitů typu G8/G20 obvykle politici hostitelské země prezentují jako poctu pro dotčené obyvatele. V době ekonomické krize však miliardová částka, kterou dvoudenní summit spolkl, pobouřila nejen aktivisty. Loňský summit v Londýně, kde proti němu protestoval úctyhodný padesátitisícový dav, byl třicetkrát „levnější“. Letošní výdaje narostly mimo jiné kvůli volbě místa v centru Toronta. Primátor Toronta David Miller se z počátku marně snažil akci odsunout do (z hlediska ochrany) vhodnější lokality – výstavních prostor města. Summit se tak mohl obejít bez armády devatenácti tisíc policistů a bez masového zatýkání. Nepodařilo se a tak lze jen spekulovat o tom, čeho chtěl kanadský premiér Stephan Harper docílit svým rozhodnutím zablokovat město, mezi jehož obyvateli má jen málo voličů. Vypadá to, jako by chtěl ochránit voliče ve zbytku země a zároveň získat ty nejlepší podmínky k diskreditaci protestujícího davu.
Diskreditace odpůrců je tradiční zbraní. Nesouhlas s globalizací neoliberální ekonomiky vyjadřují různorodí jednotlivci a skupiny, ale jejich protestní akce vstoupily do širšího podvědomí světové veřejnosti až v listopadu 1999, kdy se proti zasedání Světové Obchodní Organizace (WTO) v americkém Seattlu zvedla vlna enormního odporu. Rok nato se podobný scénář opakoval v Praze při výročním zasedání Skupiny Světové banky a Rad guvernérů Mezinárodního měnového fondu (MMF). Přestože protesty měly převážně nenásilnou formu, zvláště černý (anarchistický) blok se podílel i na násilných akcích. Právě ty následně ovládly mainstreamová média, která tímto dosáhla ostrakizace kritiků šíření volného trhu.
Protest středních vrstev
S tímto schématem se protestní hnutí vyrovnává až dosud. Program letošních protestů zastřešoval spolek „Toronto Community Mobilization“. Hned první den, 25. června, jsme se účastnili asi nejvýznamnější akce, kterou inzeroval, což bylo setkání v torontské koncertní síni Massey Hall. Vystoupili na něm známí aktivisté, kteří kritizovali neoliberální agendu skupin G8 a G20. Mezi panelisty nechyběla Naomi Kleinová, kanadská novinářka a autorka titulů No Logo (Bez loga, 2000, česky Argo 2005 v překladu Pavla Kaase) a The Shock Doctrine: The Rise od Disaster Capitalism (Šoková doktrína: Vzestup katastrofického kapitalismu, 2007). Připomněla, že založení skupiny G20 lze chápat jako způsob úniku před OSN, kde bývají bohaté země přehlasovány chudším zbytkem světa. John Hillary, výkonný ředitel sdružení War on Want, varoval před nebezpečími plánovaného volného obchodu mezi EU a Kanadou. Amy Goodmanová, reportérka a moderátorka nezávislé stanice Democracy Now, přinesla odhalení praktik BP v Mexickém zálivu, kde jsou četné otravy tamní populace způsobené ropou prezentovány jako otravy potravinové. Zdůraznila také naléhavou potřebu nezávislých médií. Bolivijský ambasador OSN Pablo Solon vyvolal v sále nadšení příspěvkem o znárodnění ropné těžby v Bolívii, kde nyní korporace místo původních osmdesáti procent získávají jen dvacet procent celkového zisku. Událost vyvrcholila nočním pochodem publika pod vedením Naomi Kleinové do stanového městečka demonstrantů v parku Allan gardens. Akce překvapila torontské policisty, kteří protestní pochod podle Kleinové „nečekali od lidí střední vrstvy, kteří zaplatili 20 dolarů za vstupenku na událost“.
Starý scénář
Na hlavní protestní pochod začínající v Queen’s parku jsme za silného deště vyrazili druhý den odpoledne. Déšť ani policie však neodradily aktivisty všeho druhu: v parku se postupně objevily organizace jako Oxfam, Greenpeace, Amnesty International, marxistická mládež, odpůrci okupace Tibetu, bojovníci za práva amerických indiánů, kritici kanadské politiky a rozpočtu torontského summitu a tisíce dalších. Vděčným objektem fotografů se stal náš transparent s nápisem „Pryč s korporačním fašismem“, s nímž se mnozí dokázali ztotožnit. Začátek pochodu působil klidně. Hrozivé byly jen všudypřítomné kordony těžkooděnců v počtech, jaké většina Kanaďanů dosud nezažila. Zatímco policie hlídala poklidný dav, který nesměl proniknout jižním směrem k místům konání summitu, černý blok anarchistů začal rozbíjet výlohy a zapálil pár policejních vozů. Policisté vůči nim nejen nezakročili, ale skupinku nechali dokonce proklouznout do „zakázané“ finanční zóny, kde v útocích pokračovala. Svět ihned obletěly záběry hořících aut a zprávy o násilné vřavě v ulicích Toronta. Tento sled událostí nahrává konspiračním teoriím. Poté, co byli roku 2007 při protestech proti zasedání NAFTA v quebeckém Montebellu odhaleni policisté převlečení za anarchisty, lze takové zdůvodnění počínání kanadské policie těžko vyloučit. V Torontu se věcné škody způsobené „anarchisty“ staly spouštěčem násilného chování policie vůči davu protestujících a ještě v průběhu večera došlo k zadržení přibližně pěti set lidí, z nichž mnozí ani k protestu nepatřili.
Neděle 27. června byla ve znamení protestů již od rána. Před centrem předběžného zadržení byli slzným plynem rozehnáni ti, kdo požadovali propuštění demonstrantů. Na místo poté zamířil dav několika set cyklistů, který se zformoval v západní části města a několikrát objel centrum Toronta. Z detence byli v delších intervalech propouštěni jednotlivci, zbytky postupně řídnoucí skupiny cyklistů se však po několika hodinách samy dočkaly zatčení. Jinde ve městě probíhaly další protesty. Ten největší v centru ukončila masivní průtrž mračen a zatýkání. Policisté se nezdráhali brutálně zaútočit ani na skupinu lidí zpívajících kanadskou hymnu. Součet zadržených se v neděli vyšplhal na devět set osob. Policie kontrolovala totožnost tisíců lidí údajně na základě narychlo schváleného perlustračního oprávnění, které, jak se dodatečně ukázalo, nebylo řádně vydáno. Naši totožnost přitom v průběhu víkendu kontrolovali policisté třikrát v různých částech města.
Kanadské zpravodajství CBC, torontský internetový deník The Toronto Star a další média následně informovala o požadavcích Kanaďanů na vyšetření porušování občanských svobod a provedení auditu miliardových výdajů za summit. Pro svou nízkou produktivitu získal summit přezdívku „Do-little G20 summit“ a jeho plánování předseda opozičních liberálů Michael Ignatieff označil za „komické“. „Takto bychom neorganizovali ani dětskou párty“, citovala média Ignatieffova slova.
Debata o násilí v ulicích Toronta však téměř zastínila debatu o rozhodnutích, která na historicky nejdražším summitu padla. Světové grassroot organizace přitom summit kritizují za nenaplnění závazků stanovených na kodaňském summitu, Naomi Kleinová pro změnu odsoudila k bankám šetrné, ale k chudým bezohledné prohlášení summitu. Její slova o tom, že skutečné zločiny byly spáchány světovými vůdci, nikoliv protestujícím davem, se ovšem k většinové veřejnosti nedonesou. Rafinovanost, s níž policie za spolupráce médií ničí věrohodnost protestních hnutí a v duchu „šokové doktríny“ umlčuje veřejnou debatu o činnosti světových ekonomických organizací.
Autorka je postgraduální studentka sociální geografie na PřF UK a členka Guma Guar; autor je filmař a producent.