Režie Vladislav Vančura, 1932, 72 min.
Filmexport 2010
O bonusové výbavě disků a jejich provedení se často nezmiňujeme, především proto, že naši vydavatelé na obojím šetří; teď musím udělat výjimku: už dlouho jsem neviděl tak skvěle vybavené DVD. Ve slušivém papírovém obalu najdete brožuru s rozborem a zasazením filmu do souvislostí od Ivana Klimeše, profily tří spisovatelů, kteří za filmem stojí (vedle Vladislava Vančury Ivan Olbracht a Karel Nový) a ohlasy z dobového tisku. Na DVD je pak film v remastrované verzi, dva komentáře (Pavel Toufar a Michal Bregant) a tři dokumenty o Podkarpatské Rusi z 20. a 30. let. Samozřejmostí jsou anglické a tentokrát i nezbytné české titulky. Vančura se totiž snaží dokumentárně zachytit jazykový babylon v Podkarpatí: rusínština, jidiš, polština, čeština. Ve snímku tak často vidíme Rusína, který mluví s Čechem, každý po svém, a přece si rozumějí. Na svou dobu byl film odvážný experiment. Vančura využívá v hereckých rolích místní horaly, kteří v životě film neviděli. Výkony to jsou často méně než ochotnické, a proto musí režisér využívat rychlé střihy. Z vrcholné bitky na voru divák nevidí téměř nic. Autorům se podařilo zachytit Podkarpatskou Rus v dost autentické podobě (většina scén se točila v exteriérech). Jen to drama zůstalo skryto i v předramatizované hudbě Bohuslava Martinů. Pro tvůrce bylo totiž svědectví o tom, jak těžko se v zapadlých končinách Československa žije, důležitější než příběh.
Jiří G. Růžička
Symptom Pandorum
Pandorum
Režie Christian Alvart, 2009, 108 min.
Hollywood Classic Entertainment 2010
Nízkorozpočtová sci-fi s prvky hororu má šanci získat sympatie především těch diváků, kteří znají béčkové vědeckofantastické filmy a dokážou alespoň v některých z nich najít zalíbení. Prostředí obrovské zchátralé kosmické lodi, v němž se děj odehrává, připomíná levné filmy tohoto žánru z osmdesátých a devadesátých let, což ovšem není nijak na škodu. Naopak, podobně jako u britského filmu Moon se tu ukazuje, že kosmická sci-fi nevyžaduje vysoké rozpočty a dokáže stísněnou atmosféru vesmírných stanic a lodí navodit jednoduchými prostředky. Podstatnější než velkolepé trikové scény tu je překvapivě a nápaditě budovaný děj. Symptomu Pandorum se daří živit pozornost diváků náznaky, které postupně odhalují celý mikrokosmos vesmírné lodi, jež, podobně jako například ve Vetřelci, působí coby futuristická varianta hororového strašidelného zámku. Originalita filmu se nicméně pořád drží v rámci béčkové filmové podívané s jejími tradičními atrakcemi, jimiž jsou akce a násilí. Akční scény se ale daří smysluplně vplétat do děje snímku a dávat jim v celku díla opodstatnění. Nejsilněji pak ve filmu působí čistě scifistické pasáže, které divákům odhalují nové skutečnosti ze světa lodi a stavějí ho tak do pozice nadšeného objevitele. Na této úrovni pak přestává platit podobnost s filmem Horizont události, která je tomuto kusu některými diváky předhazována. Symptom Pandorum je film podobného typu jako Horizont události, ale rozhodně není jeho kopií.
Antonín Tesař
Dva gladiátoři
I due gladiatori
Režie Mario Caiano, 1964, 90 min.
Řitka video 2010
Snímek spadá do žánru peplum nebo meč a sandále, hybridu historického, dobrodružného a akčního filmu. Režisér Caiano, jehož doménou se staly zejména spaghetti-westerny, si v šedesátých letech otevřel cestu k dalším žánrům právě akčními a mytologickými příběhy, odehrávajícími se na historickém pozadí antického světa. Caiano – podobně jako mnozí další filmaři – zde prolíná kulturně historické reálie s fiktivními prvky. Tematika a prostředí gladiátorských zápasů, jež se podstatně podílejí na výstavbě příběhu, slouží režisérovi především k obměňování žánrové konvence soubojů, kterou důsledněji rozvedl ve svých pozdějších spaghetti-westernech. Ústřední hrdina, bývalý gladiátor, patří mezi pretoriány a pokouší se vyvolat vzpouru a svrhnout moc římského krutovládce Commoda. Přestože film dodržuje některá historická fakta, věrohodnost zde záměrně ustupuje žánrovým konvencím a stupňování napětí. Filmový styl vyznačující se pevně stanovenými postupy zde vytvořili autoři vyhledávaní pro mytologické snímky – kameraman Pier Ludovico Pavoni a hudební skladatel Carlo Franci. Na scénáři spolupracoval režisér Alfonso Brescia.
Jan Švábenický
Micah P. Hinson
And the Pioneer Saboteurs
Full Time Hobby 2010
Micah P. Hinson sice vypadá jako kovbojská variace slušňáka nečasovského typu, ale nenechme se zmást brejličkami, kostkovanou košilí nebo vyjukaným výrazem: ani ne třicetiletý americký hudebník má na pažbě řadu pozoruhodných zářezů. Recenzované album se ovšem od jeho dosavadního výrazu – spíše akustického a jaksi dřevního rocku – liší. Zůstává melancholické ladění písní a charakteristicky unavený, nečekaně staře znějící zpěv, vše je však zabaleno do kuriózních aranží, v nichž dominují smyčce a sbory, kombinované s akustickou kytarou a poněkud chemickou rytmikou. Cédéčko s příznačnou ironií otevírá hollywoodsky sladká instrumentálka A Call to Arms, po níž následuje téměř táborákově znějící Sweetness; na závěr se zas mohou obzvláště trpěliví posluchači prokousat dvanáctiminutovým kouskem The Returning, který se ke sladké tříčtvrteční náladě z úvodní skladby dopracuje přes nesnesitelně dlouhé minuty skřípavého chaosu zkreslené kytary. To podstatné se však odehrává v prostoru mezi těmito extrémy: Hinson se odpíchne od veršů „můj Bože, nevím, co mi chceš říct“ a následuje série truchlivých písní, do kterých v kontrastu s klidným vypravěčským zpěvem (často v překrývajících se vrstvách nebo se silným hallem) dramaticky kvílejí podivně pokroucené smyčce a doprovodné vokály. Výsledkem je jednou sladce jedovatá, jindy zastřeně výhrůžná nálada, vzdáleně evokující styl, který na svých prvních postvelvetovských albech razil John Cale. Svůdná melodická dekadence.
Vladimír Mikulka
Acid Eater
Black Fuzz On Wheels
Time Bomb Records 2010
Yamazaki Maso alias Masonna, excesivní japonský hlukař proslulý svými sebedestruktivními pódiovými performancemi, se po třech letech vrací se svým svérázným retro kusem, v němž čerpá z hudby éry sedmdesátkové psychedelie. Jedná se v podstatě o rozšířenou sestavu starší kapely Christine 23 Onna, v níž Masonna hrál společně s kytaristkou Todou Fusao. Obě kapely spojuje slabost pro jasně čitelné rytmy, jednoduché chytlavé melodie a hlavně zvuk starých analogových syntezátorů, jenže Acid Eater je méně abstraktní, je v něm více místa pro Masonnův zpěv a převládá tu písničková přímočarost. Tedy písničková – zní to asi, jako by softjazzovou psychedelii z erotických filmů sedmdesátých let hráli v garáži přes rozbitá komba japonští pankáči na silných stimulantech, kteří se snaží zpívat anglicky, ale kvůli lo-fi aparatuře jim není rozumět jediné slovo. Takže stručněji řečeno, zní to opravdu dobře a je to zábavné – ostatně co čekat od kapely, která dá svým písním názvy jako Oh Baby’s No, Road of Ecstasy nebo Yes, Motion. Příznačná (a dost povedená) je také třeba jedna ze čtyř coververzí, přebuzená předělávka skladby Follow Me od Gerta Wildena, který se proslavil hudbou k německé erotické sérii Schulmädchen Report ze sedmdesátých let. A ačkoliv jsou nyní na hlukové scéně různé interpretační návraty do minulosti až podezřele časté, tohohle se bát nemusíme: je vtipný, dravý a nesentimentální.
Karel Kouba
Big Boi
Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty
Def Jam 2010
Hip hop, který má sklony být spíše r’n’b, po pravdě příliš rád nemám. Přesto existují tři umělci, které považuji za skutečné hvězdy „pop hopu“ a rád si jejich nová alba poslechnu: Kanye West, Lil Wayne (pokud se necpe do rocku) a Kid Cudi. Teď objevuji Big Boie, i když ani on není na této scéně nováčkem, jeho kmenová skupina OutKast je dobře známá i z mainstreamových médií. Big Boi, po vzoru svého kolegy ze skupiny Andrého 3000, přichází se sólovým albem. A je to událost! Album vznikalo od roku 2007, jeho vydání se oddalovalo především kvůli sporům s labelem Jive Records (chtěli prý hit ve smyslu Lollipop od Lil Waynea), na kterém vydávají právě OutKast. Nakonec si album vydal Big Boi na vlastní nahrávací značce Purple Ribbon a distribuuje ho přes Def Jam. Musel ale kvůli Jive vypustit dvě skladby, na nichž spolupracoval André 3000 – bylo by to moc OutKast. Podobně jako se to daří zmiňované trojici, dokáže i Big Boi najít skvělý rytmický nápad (Follow Us), využít operní sbory (General Patton), poradit si s jednoduchým instrumentálním nápadem a využít více dechy (You Ain’t No DJ), dokonale zužitkovat zpěv Jammieho Foxxe (Hustle Blood) nebo neotřelé ženské vokály (Night Night). Nechybějí hvězdní hosté: Gucci Mane, T. I. nebo jeden ze zakladatelů funky George Clinton. Dodávají albu na pestrosti. Nacházím tu sice i pár songů, které přeskakuji (Shine Blockas, zvlášť v remixu nebo Daddy Fat Sax), ale většina skladeb stojí za to. Letní easy listening.
Jiří G. Růžička