Škatulka world music nás naučila poslouchat hudbu z takzvaného třetího světa prizmatem exotiky, jako kdyby pocházela z míst, která existují mimo náš svět. Syrová realita globalizace nás ale v posledních letech přesvědčila, že svět je už jen jeden, a platí to také pro hudbu. Přihrádka world music, paternalisticky chránící hudební kultury nezkažené zlým západním popem, je jednoduše iluze a obrázek šťastných primitivů hrajících hudbu, jež se dědí z generace na generaci, je náš konstrukt. Perspektiva se převrátila a západní hudební publicisté konečně mohli odpustit brazilskému hudebnímu hnutí Tropicália nebo africkým jazzmanům jejich „hřích“ zakázané lásky k americkému psychedelickému rocku nebo funku. Jiní zase k vlastnímu úžasu objevili fantastické žánrové mutace: hip hop a elektronickou hudbu naroubované na starodávnou hudební tradici.
Seattleský label Sublime Frequencies se věnuje vydávání obskurního etno-popu od roku 2003 a zvukoví dobrodruhové za tu dobu posbírali přes šedesát výběrů lokálních rádiových hitů od Barmy a Kambodže přes Alžírsko, Sumatru až po Vietnam a čínskou provincii Sin-ťiang. Alan Bishop a jeho kolegové se málokdy vracejí na jedno místo, přesto v diskografii Sublime Frequencies figuruje jméno Omar Souleyman hned několikrát. Syrský hitmaker je patrně největší hvězda, kterou label vyslal do světa; jeho sláva už jednoznačně přerostla úzkou komunitu fanoušků hudebních kuriozit. Souleyman vloni zpíval na festivalu Sonar, Pavement si ho v roli kurátorů vybrali na svůj večer na All Tomorrows Parties a letos v létě odehraje plnohodnotné evropské turné (nejblíže České republice bude v polovině srpna v Berlíně). Jeho nová kompilace Jazeera Nights: Folk and Pop Sounds of Syria je sestavená z koncertních nahrávek natočených za posledních patnáct let a dost možná je to nejrevolučnější koncertní deska, kterou jsem, co moje paměť sahá, slyšel.
Souleyman je v Sýrii zbožňovanou národní hvězdou. Jeho hudba vychází z arabského tanečního stylu Dabke a íránského Choubi (jak se píše v PR materiálech), rozhodně si ale nepředstavujte žádnou etnickou hudbu v její čisté podobě – Souleyman a jeho spolupracovníci míchají z mimozemských rytmů a epileptických melodií hraných na levné syntezátory výbušný koktejl, za nějž si vysloužili přezdívku džihád techno. Zatímco hudba svou originalitou snese srovnání třeba s rychlopalnými konžskými bubeníky Konono No.1, Souleymanův charismatický zpěv se vůbec nestydí za svůj popový dopad. Ostatně v bookletu jsou přeložené názvy písní a sentimentalita z nich jen trčí. Posuďte sami: Z mých slz by se i kámen rozplakal, Všechny dívky už jsou zadané nebo Vykopu ti hrob holýma rukama. Od roku 1995, kdy se vrhl na kariéru zpěváka, natočil prý Souleyman více než pět stovek alb, která se prodávají v kioscích na syrských ulicích výhradně ve formátu magnetofonových kazet. (Autor nedůvěřuje novějším technologiím, i proto mají jeho skladby v CD formátu jistou patinu lo-fi.)
Na koncertech prý Souleyman s charakteristickým knírem, obřími slunečními brýlemi a kefíjou na hlavě dostává všechny dívky do kolen. A to s sebou ještě vozí vlastního příručního básníka jménem Harbi, který k němu občas přistoupí a do ucha mu pošeptá právě napsané verše, jež pak Souleyman zazpívá publiku. Vzpomněl jsem si na to, když jsem bloudil festivalem Colours of Ostrava v zoufalé snaze najít na jeho pódiích něco, co by neznělo v rytmu ska a obešlo se bez didgeridoo. Všechny ty etno-hvězdy mi oproti epileptickému popu Omara Souleymana připadaly bez chuti. A hlavně, žádná z nich neměla svého cestovního básníka.
Autor je hudební publicista.