Bring Me the Head of Alfredo Garcia
Režie Sam Peckinpah, 1974, 108 min.
Hollywood Classic Entertainment, Reflex 2010
Když mu producenti zprznili a odsoudili tak k diváckému propadnutí western Pat Garrett a Billy the Kid, zanevřel režisér Sam Peckinpah na celý Hollywood a odjel do Mexika natáčet nízkorozpočtový film, v jehož názvu je řečeno vše. Hlavní hrdina, americký ztroskotanec hrající v mexickém baru opilým turistům Quantanameru, se celou dobu pídí po hlavě (těla netřeba) Alfreda Garcii, neboť cítí poslední šanci změnit tak svůj zpackaný život. Vlastně by se film dal označit za road movie a love story v jednom. Jenomže režíruje Sam Peckinpah a to znamená, že místo romantických hotelů se přespává v zaplivaných a zavšivených špeluňkách s nefunkčními větráky a bez vody, hlavní hrdinové nejsou krásní opálení svalovci a dlouhovlasé krásky v leopardích plavkách, ale bezperspektivní skoro padesátníci a vyňuchané gerbery, které jsou při první příležitosti tu a tam nevěrné. Cestuje se ve strašném vedru, všude plno much (a to nejen kvůli useknuté hlavě na sedadle pro spolujezdce), zpocených motorkářů, opilých gangsterů a pomstychtivých venkovanů. No prostě hnus. A i když se všichni na konci rozstřílejí na cimprcampr, i když týden po premiéře v německém Mnichově dá soudce film zabavit, neboť prý znázorňuje „násilí jako přijatelný, nebo alespoň nikoli zavrženíhodný způsob řešení konfliktů“, přece jen máte pocit, že jste sledovali silný a krásný příběh o lásce, cti a velkém snu o lepším životě.
Marta Nováková
Čepel smrti
Režie Tomáš Kučera, 2010, 75 min.
GoCrazy 2010
Za poslední rok u nás vznikly dva celovečerní amatérské horory, které byly uvedeny do oficiální DVD distribuce. Na obou je znát fatální přecenění jak formátu, ve kterém snímky vznikly, tak možností a schopností tvůrců. Zatímco filmu Romana Vojkůvky Někdo tam dole mě má rád srazily vaz přehnané umělecké i řemeslné ambice, snímek Tomáše Kučery Čepel smrti zase trpí tím, že vůbec žádné ambice nemá. Kučerův film stojí někde na hranici mezi kategoriemi amatérského snímku a home videa. Většina záběrů je snímaná z ruky zcela intuitivním přístupem, kdy se kameraman prostě někam postaví a pak zoomuje a pohybuje kamerou tam, kam potřebuje. K fušerskému dojmu celého díla přispívá i bizarní rozhodnutí nadabovat řadu postav postprodukčně jinými herci, než kteří postavy hráli. Film je přehlcen jalovými dialogy, které působí buď úplně improvizovaně nebo příliš strojeně. Vrcholem grotesknosti jsou pak epizodní role Jany Bobošíkové, Dany Morávkové a Vladimíra Brabce, kteří zde vystupují každý v jedné scéně, přičemž zjevení Morávkové a Brabce nemají žádnou souvislost s dějem a budí dojem náhodného setkání na ulici. Český amatérský klon filmu Vřískot je ve své otřesnosti nepochybně zábavný. Je ale otázka, zda si něco takhle řemeslně i kreativně odbytého vůbec zaslouží náš výsměch či vůbec naši pozornost. Snímku totiž chybí fanouškovská zanícenost a odvaha jít do extrémů, kterou můžeme obdivovat ve skutečných klenotech radostně humpoláckého videohororu typu Violent Shit nebo Redneck Zombies.
Antonín Tesař
Únos
Režie Ján Kadár a Elmar Klos, 1952, 102 min.
Levné knihy 2010
Čtvrtý film z edice Filmy patří lidu, v níž od loňského roku vycházejí nejznámější české ideologické filmy, tentokrát představuje první spolupráci pozdější oscarové dvojice. Zápletka filmu je jasná už z titulu: zkorumpovaná posádka unese vnitrostátní letadlo do západní, tedy americké zóny. To vše je samozřejmě řízeno shora a únosci jsou jen bezvýznamnými nástroji v rukou válečných štváčů a nadnárodních průmyslníků, kolonizujících poválečnou Evropu. Tedy zástupců imperialismu, kteří „mají té civilizace až moc“, a proto ji „vyrábějí na export“. Vzhledem k tomu, že se většina filmu odehrává na území nepřítele, jedná se o velice hutný materiál, co se zobrazovacích stereotypů týče. Setkáme se zde tak téměř se vším, co známe z dobových karikatur: typizované postavy amerických vojáků, bývalé gestapáky, kteří si ani nepřevlékli své kožené pláště, vycvičené sudetské špiony, žvýkací gumu a jazzové kapely vyhrávající kakofonické salvy do pochodu polonahých mažoretek. Tomu přirozeně čelí charaktery většiny zajatých cestujících, jejichž víru v lid a budování a odpor k tupému posluhování kapitálu nelze uplatit penězi. Poměrně nezvyklá je zde reflexe ideologické manipulace médií, které únos letadla účelově interpretují jako snahu občanů emigrovat z nelidských podmínek komunismu, což má sloužit jako záminka k sankcím OSN, která je přirozeně řízená USA. Nad happy endem vlají stránky z novin Die Rote Fahne a nám nezbývá než zamyslet se nad tím, jak je možné, že stejní tvůrci třináct let poté natočili Obchod na korze.
Karel Kouba
Palagrachio
Looking for a looking for
Uceroz 2010
Pod druhým titulem vydavatelství Uceroz je opět podepsán jeho zakladatel, hudebník Ivan Palacký. Podobně jako na předchozí nahrávce s německou hráčkou na vnitřnosti klavíru Andreou Neumannovou (A2 č. 2/2010) i zde se zvuky z jeho netradičního instrumentu – ozvučeného pletacího stroje – prolínají s hrou na piano. Hraje na ně skladatel Peter Graham a oproti nahrávce s Neumannovou zde oba hudebníci střídají mnohem více poloh. Základem je volná intuitivní improvizace. Dění dvou dlouhých skladeb se fluidně přelévá z klidných míst jemných záznějů, v nichž slyšíme pouhý šum zapojených kontaktních mikrofonů, šustot či jemné skřípění, do poměrně dynamických momentů, které několikrát překvapí svou intenzitou. Graham hraje na piano nejen klasicky bez preparací, ale také z něj vytváří zvuky neidentifikovatelného původu; vtipné je použití harmonia v druhé skladbě. Na tvorbě dvojice Palagrachio se teprve v plné míře ukazuje výhoda ozvučeného pletacího stroje, který jednou poslouží jako strunný či dechový akustický nástroj a jindy jako generátor elektronických ruchů. Za zmínku opět stojí originální řešení obalu disku, na němž se po prvním otevření vybarví abstraktní inkoustová skvrna, tentokrát oranžová. Na desce Palacký ukázkově potvrzuje svou povahu: je to uměřený hudebník analogové doby, nepodléhající módám a disponující schopností čekat – a na svých nahrávkách dokáže víc než kdokoliv jiný hledat ono titulní hledání. A parafrázujeme-li otřepané moudro, hledání někdy může být mnohem víc než nacházení.
Karel Kouba
Lissie
Catching a Tiger
Sony Music 2010
Z přebalu cédéčka se na posluchače upřeně dívá pohledná, jaksi něžně nespoutaná blondýna s vášnivě pootevřenými ústy – Elisabeth Maurus, uměleckým jménem Lissie. A dole v rohu se skví doporučující přelepka: „Úžasné debutové album (…) pro milovníky blues, folku a country (…) pro dny plné slunce a dálnic“. Přejdeme-li reklamní slůvko „úžasné“, je to dohromady docela přesné. Lissie nabízí ten nejzákladnější písničkářský model sloka-refrén, americky samozřejmé melodie a lehce nekonkrétní, posmutněle dívčí texty, které neurazí ani nenadchnou. Nepochybně je dobrá zpěvačka s příjemným hlasem, ale zas ne taková, že by ji bylo možné snadno odlišit od celé řady podobně znějících konkurentek. Tím spíš, že produkce všechno pečlivě zabalila do jakéhosi „radio-friendly“ zvuku, který sice vytrvale rozvádí jednoduchý akustický základ do košatějších aranží, přitom si ale není tak docela jistý, jestli chce být poctivě tradiční nebo spíš opatrně moderní. Paradoxně tak nejlépe znějí ty písně, ve kterých zpěvačku doprovází pouze kytara nebo piano. A také závěrečná skladba Oh Mississippi, napovrch poklidná a starobylá, pod hladinou plná tlumeného napětí. Pokud máte rádi třeba takovou Sheryl Crow, je Lissie přijatelná a navíc neokoukaná volba. Ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že poslech Catching a Tiger až příliš připomíná oběd v kvalitním fast foodu: docela slušně se najíte, všude je čisto a můžete si být jisti, že za své peníze nedostanete nic zkaženého. Jenže také nic nečekaného nebo jedinečného.
Vladimír Mikulka
Sergej Prokofjev
Smyčcové kvartety, Sonáta pro dvoje housle
Supraphon 2010
Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Eva Karová, Pavel Nikl a Peter Jarůšek) se zařadil mezi naše nejlepší smyčcová kvarteta; za nahrávky děl Janáčka a Haase získal řadu ocenění. Sergej Prokofjev (1891–1953) zasáhl do všech oblastí klasické hudby, a nevynechal tedy ani komorní. Smyčcové kvartety napsal dva. První, h moll op. 50, je z let 1930–31 a vznikl na objednávku Kongresové knihovny ve Washingtonu, kde byl také uveden v premiéře. Prokofjev měl natolik rád finále této třívěté kompozice, že je přepracoval i do verze pro smyčcový orchestr a do klavírní verze. Finále je naléhavé, melancholické, emocionální, zatímco prostřední věta je typicky prokofjevovské scherzo. Následuje Sonáta pro dvoje housle C dur op. 56 z roku 1932, kde se mohou obě houslistky předvést. Ačkoli je to dílo spíše příležitostné a bohužel méně známé, pro neobvyklé spojení dvou houslí rozhodně stojí za pozornost. Je plné lyriky a kontrastů, jak jsme u tohoto skladatele zvyklí. Krásný dvojzpěv dvou rovnocenných hlasů, které se doplňují, protiřečí si, splývají či se dohadují. Druhý smyčcový kvartet F dur op. 92 „Kabardinský“ vznikl o deset let později, v roce 1941, kdy byl Prokofjev, tak jako mnozí další umělci z velkých měst, evakuován před nacisty na Kavkaz. Nechal se inspirovat kabardinskou lidovou hudbou a vytvořil třívěté dílo, v němž nijak nezjemňoval drsnost lidových rytmů, které znějí až barbarsky. Kvartet vyniká dynamičností, prudkostí, bohatou zvukovostí, což se setkalo s vřelým přijetím už v době vzniku.
Milan Valden