Emil Hakl
Pravidla směšného chování
Argo 2010, 136 s.
Emil Hakl je nejlepší český spisovatel finského typu, takzvané chlapské literatury po přechodu. Dokáže vystihnout životní marast znaveného, vnitřně stárnoucího (tedy stiženého hodnotovou krizí v libovolném biologickém věku) a citlivého muže, tolikrát již zklamaného, že nečeká nic zvláštního od světa, natož od sebe. Haklovi hrdinové si tak v samotě pinoží, pozorují okolí, a občas si to zapíší. A jsou zranitelně smířlivější ke svým otcům. Zrádný odtok životní energie ve chvíli, kdy bychom už snad věděli, jak ji využít, je téma mírně odrané, v jádru však stále silné; problém je, když je s podobnou měkkostí a vyžilostí i umělecky zpracováno. Novela Pravidla směšného chování má tři části, z nichž by jistou hodnotu (tzn. minimálně to, že ji můžete číst podruhé bez utrpení) mohla po zkrácení mít část prostřední. První připomíná natažený internetový blog, v němž vypravěč (patrně ztotožnitelný s autorem) líčí, jak poprvé letěl na paraglidingovém křídle a co mu přitom vytanulo na mysli – vzpomínky na vojnu a první lásku – a jak na něj řval kamarád instruktor z Valašského Meziříčí (mluví ovšem slováckým nářečím) do vysílačky. Druhý popisuje návštěvy v nemocnici u umírajícího otce a třetí je variace na Tři muže ve člunu J. K. Jeromeho: tři správňáci se plaví, tentokrát deltou Dunaje. Pokaždé jde o (místy řemeslně vydařený) popis dění bez přesahu. Škoda, že je svět tohoto dekadentního hrdiny tak omezený.
Josef Obruč
Kobi Oz
Moše Chuvato a havran
Přeložila Tereza Černá
G plus G 2009, 171 s.
První román mladého izraelského hudebníka a spisovatele líčí příběh dospívajícího izraelského vojáka Mošeho, který je toho času na opušťáku. Unuděný lůzr, kterého baví snad jen občasná soulož a elektronický trance, je sice hlavním vypravěčem, ale spolu s ním skládají děj takřka všichni, s nimiž za těch několik málo dní přijde do styku. Ozova (vlastně tedy Mošeho) rebelie proti Bohu, tradicím a vlastní rodině tuniských Židů se bohužel třeba ve srovnání s tím, jak se vyrovnává se svým židovstvím Philip Roth, jeví jako dětinské vztekání, které není ničím jedinečné. Podtrhuje tak ovšem bezvýchodnost a přitom ultrareálnou civilnost prostého příběhu, který je plný prostých postav. Krom umného líčení vskutku až milostné příchylnosti k depresi jde ale spíše o trapné pubertální sebeopojení smutkem. I to ale nakonec zapadá do šedi života lidí, jejichž osudy jen podtrhují Mošeho vidění skutečnosti, z níž je nejlépe utéct do autistického snění bez obsahu. Nuda je prostě všude, v politice, na hřbitově, doma i v televizi. Na Ozově psaní je vidět, že je hudebník, literárně nejsilnější je zpravidla tam, kde jde o hudbu nebo aspoň o líčení zvuků. Jinak má ale tato kniha k velkému románu daleko. Děj navíc metaforicky doplňuje linie, v níž je hlavním hrdinou havran, žijící v blízkosti lidských postav. Po přečtení se zdá, že i přes několikeré podobenství v osudech lidí a opeřenců by tu klidně nemusel být.
Lukáš Rychetský
Oldřich Mikulášek
Ztracený v poezii
Host 2010, 264 s.
Patnáctá antologie poezie Oldřicha Mikuláška je výborem čtenářským, ale velmi pečlivě vytvořeným. Editor a znalec Mikuláškových básní Jiří Opelík (viz jeho mikuláškovskou stať Strmý pád v knize Milované řemeslo, Torst 2000) předkládá ve fundovaném doslovu jak postup při sestavování knihy, tak citlivou a věcnou interpretaci klíčových Mikuláškových témat, nadto je součástí výboru fotografická příloha a stručná biografie básníka. Výbor si klade za cíl být „reprezentativní“ a zprostředkovat Mikuláškovo dílo v celistvosti, nicméně nepřebírá epické skladby ani diskutabilní sbírky z padesátých let. Důraz je kladen na triptych Pulsy, Ortely a milosti a Svlékání hadů, jenž zahrnuje básně od poloviny let čtyřicátých do roku 1963 a ukazuje Mikuláška jako básníka vertikál, neladící lásky a černých kláves. Druhým netypicky (leč sympaticky) zvýznamněným obdobím je závěr tvorby, představený zejména ve sbírkách Čejčí pláč, Žebro Adamovo či A trubky zlatý prach. Mluvčí se loučí s druhými, se sebou i životem, ač stále slovy neotřepanými a naléhavými: „Cosi v nás klečí/ a prosí o milost,/ ať už je konec,/ však aspoň žíně tři/ ať z planoucích zbudou hřiv/ spatření, blesk a div/ sladce zaskočeného srdce.“ Výbor dílo redukuje vždy, zde však vysvětluje v čem, a může proto se ctí sloužit jako lákavá nabídka k dalšímu čtení Mikuláškovy poezie.
Anna Vondřichová
Michal Matzenauer
Po kameni cesta
Dybbuk 2009, 88 s.
Když jedno nakladatelství vydá v tomtéž roce dvě sbírky téhož autora, nelze se vyhnout srovnávání. V tomto případě jde o Dybbuk a Michala Matzenauera (1947) a ten rozdíl až překvapuje. Kdo by četl jen sbírku Po kameni cesta, nejspíš by ji zavíral mírně iritován zjištěním, že jde o vcelku průměrnou knihu vcelku průměrného básníka. Surrealistická inspirace, glosy a náčrty absurdních příběhů-nepříběhů à la Wernisch. Hm. Humor a nadsázka, leckdy uvízlé v trapnosti. Hm. A jistě, na povrch vystoupí i undergroundové kořeny; první dvě sbírky autor publikoval ještě v samizdatové edici Popelnice. Jenže – stačí to na dobrou sbírku? Ani ne. Ať už za to může výběr textů nebo jejich řazení, výsledek působí jaksi neuspořádaně, nesoustředěně, ba odbytě. Tím spíš, že chybějí silné texty, které by do sebe čtenáře vtáhly, ať už chce anebo ne. I grafické pojetí knihy, jejíž autor je přece zároveň výtvarník, zůstává v půli cesty. A teď střih: Soukromý labyrint. Stejní protagonisté, dramaticky jiný výsledek. Dobrých nebo přinejmenším pozoruhodných textů na rozdávání, výrazová škála neochuzena, a přitom, vida, tohle je celek, nikoli roztříštěný výběr proměnlivé kvality. Vše korunuje výtvarné řešení: verše co chvíli vystřídá série autorových půvabných „maringotkových obrázků“. Textová a výtvarná stránka se tu inspirativně setkávají hned v několika rovinách. Tahle sbírka už je příběh, svědectví i dialog. A vůbec nevadí, že „má zeď je jinde/ než zeď Vladimíra Holana“.
Simona Martínková-Racková
Eduardo Mendoza
Podivuhodná cesta Pomponia Flata
Přeložila Jana Novotná
Garamond 2010, 180 s.
Na cestách s římským občanem Pomponiem Flatem v knize španělského romanopisce Eduarda Mendozy se čtenáři dostává příležitosti potkat a zažívat mnoho zajímavého. Na rozdíl od konání ctihodného vypravěče, jemuž ochutnávání všech vod světa s vidinou nalezení vody moudrosti zatím přineslo jen potíže, především tedy ty střevní, se ale do koštování Mendozova nerozsáhlého vtipného románu možno pustit bez obav. Žánrová směsice, kterou letos sedmašedesátiletý autor ve své zatím poslední knize z roku 2008 nabízí, je totiž až nezvykle osvěžující.
Na nevelké ploše se tu daří konstruovat zábavný až parodický hagiografický příběh, či chcete-li humoristickou historickou detektivku. Vážený vypravěč Pomponius Flatus přichází na svých cestách do Nazaretu, kde se musí proti své vůli na několik dní usídlit. Spolu s mladým Ježíšem se poté ne zcela dle svých představ pouští do vyšetřování vraždy, z níž je obviňován Ježíšův otec. Rozbíhá se tak spletitý příběh plný zábavných situací, vyšetřování a překvapivých střetnutí.
Komické děje Mendozova románu počítají se čtenářem, kterému nejsou novozákonní děje zcela neznámé, místo důkladného pátrání po všech ironických odkazech a parodických zmínkách se ale spíše vyplatí nechat se textem volně vést a užívat si jeho zábavné plynutí. Zkušený španělský autor se na poli humoristického románu pohybuje s grácií a honosností hodnou těch nejváženějších konzulů či senátorů římských. Dobře tedy ví, kdy potrhlou situaci vybalancovat vážnější a klidnější pasáží, takže román ani na okamžik nesklouzává do mozky a texty požírajících hlubin třeskuté řachandy.
„Situace, Fabie, byla neudržitelná, neboť lůza je tváří v tvář rozhodnosti, jednotě a síle přirozeně pokorná až ponížená, když však zacítí příznaky váhání, nesvornosti nebo slabosti, stává se drzou a troufalou,“ líčí v dopise Flatus svému příteli vyhrocenou situaci ze závěru románu. Nad obvyklou úroveň humoristického čtení vyzdvihuje Mendozův text i suverénní a působivá práce s jazykem, elegantní stylová konstrukce, která čtenáře pobaví odkazy k archaickým formám literárního vyprávění, což platí díky kvalitnímu překladu Jany Novotné i v češtině.
Z rozsáhlé Mendozovy tvorby měl dosud český čtenář příležitost seznámit se před lety pouze s debutem Pravda o případu Savolta. Pobavenému a spokojenému spolucestujícímu Pomponia Flata tak v závěru této krátké, ale zábavou i dobrodružstvím nabité Podivuhodné cesty nezbývá než doufat, že případný úspěch přítomné knihy umožní některému z českých vydavatelů se k zábavným Mendozovým světům vrátit.
Pavel Kořínek
Jean Van Hamme, Grzegorz Rosinski
Thorgal 14: Aaricia
Přeložil Richard Podaný
CooBoo 2010, 48 s.
Čeští vydavatelé komiksových dobrodružství chrabrého Vikinga „z hvězd“, Thorgala, se již třikrát spálili. Nejprve na počátku devadesátých let S-Press s dílem Dítě hvězd (7), na který možná ještě narazíte v antikvariátu. Pak Crew se třemi díly (3, 4 a 9), z nichž dva teď seženete za pakatel v Levných knihách, následoval odvážný BB art se čtyřmi vázanými alby (5, 6, 8, 10). Šest let pauza a teď se do stejné řeky vrhá Albatros se svou divizí CooBoo. Něco na tom Thorgalovi asi bude! Belgický scenárista se spojil s polským kreslířem a spolu vytvořili jedno ze základních děl evropského fantasy komiksu. Propracovaná kresba skvěle ilustruje napínavé příběhy plné severské mytologie. Dnes má série přes třicet alb a skládá se z několika různých cyklů, zrovna Aaricia však nespadá do žádného z nich. Jméno Thorgalovy partnerky, vikinské princezny, dalo jméno svazku, který se skládá z několika povídek, odehrávajících se v době Thorgalova a Aariciina dětství. Dotváří dojem osudovosti, kterou je jejich vzájemná láska nalinkována už od útlého věku. Thorgal zachraňuje Aaricii, Aaricia zachraňuje Thorgala a na závěr snová tečka, která se prý zdála oběma. Doufejme, že tenhle pokus o pokračování ve vydávání čímsi asi proklaté série bude úspěšný. Už jen proto, že žánrové komiksy z Evropy jsou mi bližší než ty importované ze zámoří.
Jiří G. Růžička
Petra Hůlová
Strážce občanského dobra
Torst 2010, 209 s.
Novela Petry Hůlové nevybočuje z jejího dosavadního díla ani stylem, ani stavbou, ani perspektivou. Vypravěčka je opět žena, přihlouplá a vyjadřující se otravnou obecnou češtinou. Příběh je lineární, události řazeny chronologicky. Novinkou jsou u tohoto autorčina díla atributy, které už s podobnou grácií použil ve svých posledních dvou knihách Jáchym Topol – jde o popis fiktivního společenství snaživých vyvrhelů společnosti, podporovaného turisty a granty (u Topola v Terezíně, u autorky v imaginárním bolševickém českém městečku Krakov), a o „vyřešení“ čím dál nepochopitelnějšího a zároveň zatuhlého děje konečným tartasem. Nové je vlastně i téma: srovnání před- a polistopadového života rodiny zapáleného komunisty v „ukázkovém“ komunistickém městečku kdesi v ČSSR. Vypravěčka je jedna ze dvou instalatérových dcer; sdílí otcovy ideály a trefně (i když stranickým jazykem) vystihuje okolí. Za socialismu si všímá potěmkinů ve městě, konstatuje, že její otec i matka opatrně donášejí, že ženy v disentu jsou někdy hadr, po revoluci (u ní „kontrarevoluci“) vidí mnohé projevy českého kapitalismu na periferii. Zdálo by se, že prozaička Hůlová chce narušit nebo aspoň ukázat rozlezlé černobílé vidění naší nedávné historie (které nás dovedlo až k této nové, fašizující vládě). Bohužel tím, že nositelkou pochybností učinila děvče fridgidní, nesympatické, nacionalistické a blbé a jeho myšlenky dovedla do absurdního konce (domobrana z malých Vietnamců) a že vedle dvou radikálních skupin už v knize nejsou žádní (normální) lidé, mám silný dojem, že tato kniha ČB vidění naopak posiluje.
Karel Brávek
Konrad Paul Liessmann
Teorie nevzdělanosti
Přeložila Jana Zoubková
Academia 2008, dotisk 2010, 127 s.
Pohleďme s profesorem Vídeňsé univerzity zblízka na podobu současného vysokého školství řízeného pravidly a reformami Evropské unie i jednotlivých národních vlád. Základní hlediska, jimiž je tento kdysi alespoň verbálně svobodný svět, „akademická půda“, posuzován, jsou ryze kvantifikační, srovnávatelná: počty studujících, kteří studium uzavřou v co nejkratším čase, počty zkoušek a absolventů, finanční prostředky získané pro výzkum z externích zdrojů (to hlavně!), podíl žen mezi pedagogy, citace v zahraničních časopisech, pobyty na cizích univezitách delší než pět dní… Plošné zavádění balakářského studia, unifikace studijních programů (postavených na sběrném wikivědění) a rozbití a proměna oborů na kombinovatelné „moduly“ činí zvídavé cestování studentů i pedagogů zbytečným, jelikož všude najdou tentýž způsob „bádání“, často v jednotném jazyce, angličtině. Vedení univerzit převzal „management vědění“, který logicky podporuje poradenský byznys (na vytvoření systému kreditů, na evaluaci, na vnitřní i společné reformy atd. potřebujete soukromé poradce), spojení výzkumu s komercí, citační kartely; ze studenta je klient, z vědění produkt. Zmasovění vysokoškolského studia je provázeno vznikem nedostupných elitních škol, na nichž nic z výše jmenovaného neplatí. To vše je zaváděno pod politicky úspěšným pojmem „společnost vědění“ nebo také „vědomostní společnost“. Autor Teorie nevzdělanosti (označované za pamflet, ale mně se zdá, že jde o střízlivý popis) navazuje na termín „polovzdělanost“, jímž T. W. Adorno kritizoval poválečné školství.
Karel Brávek
Myšlení Jana Patočky očima dnešní fenomenologie
Editor Ivan Chvatík
Filosofia a Oikoymenh 2009, 558 s.
Objemný sborník vzešel z příspěvků patočkovské konference konané v Praze v roce 2007. Z příspěvků obsažených v knize vyplývá, jak je Patočka podnětný pro současné výboje fenomenologického myšlení, které podstatným způsobem založil E. Husserl (jehož vlastně přivedl k filosofii náš T. G. Masaryk). Patočka (spolu s M. Heideggerem a E. Finkem) se snažil zásadním způsobem revidovat původní Husserlovu fenomenologii a je jedním z radikálních transformerů původních objevů Husserlových. Nejzajímavější příspěvky (R. Barbaras, T. Ullmann, P. Rodrigo, H. R. Seep, J.-F. Courtine, M. Staudigl aj.) se dotýkají toho, co je zjevování a epoché, jež představuje svobodné poodstoupení od jsoucna, aby se mohlo zachytit nezachytitelné a nezbadatelné (bytí samo). Epoché je aktem svobody a svoboda člověka (provázána s odpovědností) byla vskutku tím nejdůležitějším v Patočkově myšlení. Jaká je možnost svobody v dnešní technické civilizaci, je možná záchrana z často mechanicky fungující technické mašinerie? Záchrana je možná, ovšem za cenu určité oběti pro sám život, pro bytí jakožto jevení. Cavalcante Schubacková proto může hovořit o „fenomenologické oběti“, jež ukazuje, jak se to má se samotným zjevováním, odkud se může zachraňovat život sám. Pěkně vypravený sborník nepochybně přispívá k prohloubení znalosti o myšlení velkého českého filosofa.
Jiří Olšovský
Julius Evola
Jezdit na tygru
Překlad Naděžda Bonaventurová
Triton 2009, 307 s.
V úděsné obálce se k českým čtenářům dostala kruciální práce italského barona a myslitele J. Evoly, jenž v mnohém navazoval na F. Nietzscheho a ještě v roce 1951 byl neúspěšně souzen jako ideový našeptávač italských militantních fašistů z FAR (Svazky revoluční akce). Bylo by asi hloupé, kdyby kolem vydání tohoto díla proběhla podobně nesmyslná debata, jaká se rozpoutala po vydání Hitlerova Mein Kampfu. Evola je totiž přes svou nezpochybnitelnou kontroverznost, která se neštítí ani vod antisemitismu, rozhodně autor, jehož nelze jen tak odbýt. Jeho práce svého času uhranuly trochu neplánovaně (až absurdně) i mladé lidi z radikální levice, snad pro svou kritiku buržoazie, jež se v mnohém potkává s tradiční levicovou kritikou konzumerismu. Evola ovšem vše levicové považoval za vůbec nejnebezpečnější a nej(s)prostší opium lidstva. Je tak napravo, jak to jen lze, s tím rozdílem, že jeho kritika míří na všechny politické ideologie bez rozdílu. Mluví o návratu k tradici, a když to nejde, tak alespoň o jakémsi odstupu (apolitea), jenž člověku umožní stát vně společnosti, která se mu hnusí, i v případě, je-li nucen žít v jejím centru. Prý je toho schopno pouze malé procento opravdu „zvláštních lidí“, k nimž se Evola jistě počítal. Jezdit na tygru je v mnohém uhrančivá kniha, jež však často sklouzává k všeobsažným řečem o transcendentnu jako východisku ze současného marasmu a její logika se ztrácí v zákrutech spiritismu a v takřka utopickém snění o „Tradici“, která tu těžko kdy vůbec byla.
Edita Roubíčková
Listy 4/2010
Předposlední, tedy třetí letošní číslo Listů mi úvodními texty, jež vítaly výsledky českých voleb, trochu nahnalo strach. Jako by vítězství managerů a reklamního pojetí politiky mohlo někoho těšit a bylo něčím víc než potvrzením mělkosti české politiky a bohužel i českého voliče. V posledním čísle se ale vrací kritický rozum („Svazáci vyhráli volby!“), jenž Listům slušel odedávna. Stále jde o těžko nahraditelné čtení, které na rozdíl od ostatních médií nezapomíná na skutečnost, že Česká republika má nějaké sousedy, pročež se i v tomto čísle analyzuje nejen česká, ale i slovenská, maďarská a polská současnost. Z komentářů zaslouží pozornost především text mladého politologa Charváta o povolebních jednáních českých pravicových stran a kupodivu i 40 let starý příspěvek A. J. Liehma o československé komunistické straně. „Najde se ještě někdy dost Čechů a Slováků, kteří budou ochotni vést dělící čáru mezi stalinismem a komunismem, mezi okupací a komunistickou stranou, příkořím, jež bylo zemi způsobeno, a komunisty?“ správně předpovídal novinář, jenž je s Listy spojen od jejich vzniku. Krom vidiny „příštího svobodného socialistického Československa“, jež je naopak kapitalistické, se ale Liehm nespletl a dobře odhadl, co nás čeká, tedy laciný a hlavně opožděný antikomunismus. Slabším textem tentokráte přispěl Frigorii Mesežnikov, který zůstal u suchého výčtu čísel a fakt z voleb na Slovensku. V poslední době často slýchám (sám mám tendenci si to myslet), že žánr fejetonu je mrtvý. Že tomu tak není, dnes asi nejlépe dokazují právě Listy, které tradičně přinášejí fejetonů šest. Všechny stojí za to a jsou psány tak dobře, až mrazí. Ty od Václava Jamka a A. J. Liehma by snad zasloužily knížku.
Lukáš Rychetský