Obrazy kabaretní apokalypsy

Druhý román Pavla Göbla, Penis pravdy 2012, čerpá hned z několika zdrojů. Příběh využívá motivů Göblova filmu Penis pravdy, momentálně ve fázi postprodukce, jenž je dle režisérových slov „pseudofilozofickou pohádkou o nekonečném hledání abstraktních zbytečností inspirovanou scholastickou hádkou o univerzálie“. Dále se zde objevuje řada paralel k prvotině Tichý společník (viz A2 č. 9/2009) – příběh se odehrává souběžně v moderní krajině na konci světa a v magickém prostoru, v němž neplatí zákony fyziky, hlavní roli zde hrají osoby okolím viděné jako outsideři, svět je viděn jako místo mnohých perspektiv a názorů a skrze biblické aluze se rýsuje společnost odsouzená k zániku. Ostatně přímý odkaz k žánru apokalypsy má román již v podtitulu, ač jde o její „nejpokleslejší verzi“.

Den, kdy zmizí smrt

Příběh opravdu s apokalypsou sdílí základní motivy i formální náležitosti. Penis pravdy 2012 popisuje svět ve stavu chaosu – lidé nejsou schopni rozlišovat mezi všudypřítomnou televizní realitou a skutečností, uchylují se k modloslužebnictví (uctívají televizního kněze a strašidelný kůň pro ně neznamená víc než vzrušující varietní číslo) a především přestávají vnímat smrt jako finální bod svých životů. Smrt totiž jednoho dne zmizí, a až na to, že dojde maso a přemnoží se komáři, to nikdo nepociťuje jako příliš velký problém. Pokleslost plyne jak z přízemnosti zájmů a přání lidstva, tak z jazyka příběhu. Podobně jako v Tichém společníkovi zde Göbl obratně využívá slezského nářečí a nespisovnosti, což v kombinaci s probíranou spiritualitou vyznívá komicky, nadto se ke zdání expresivity připojuje autorova schopnost vizualizovat předměty, jako bychom je viděli poprvé, a to zejména ty související s tělesnou nedokonalostí. „Tady by lidské hlasy beztak zanikly v tichu polykajícím šum větráku, který se otáčel pod stropem a navíjel na své lopatky dým stoupající z mužů jako cukrovou vatu. Všichni byli bez barvy a tvaru, jako by se tady sešlo jen jejich nevábné oblečení.“

Lucifer, Bůh a František Veverka

Hranice mezi dobrem a zlem se rozrušují a vládu nenápadně, ale systematicky přebírá omezená vypočítavost. Proto se na scéně zjevují jak nadzemské bytosti (smrt alias František Veverka, Bůh i Lucifer), tak především tři antihrdinové, jimž jako jediným záleží na tom, aby se smrt vrátila. Netrápí je ani tak filosofická či etická potřeba tohoto úběžníku, jako spíše úděs nad tím, že by jejich bezcílné pachtění světem nemělo nikdy skončit. „,Nesmrtelny se raja nedočka. Tvoje male bude tajak my navěky robit piču druhym toť v tomto slzavem udoli! A v tom spočiva největši kouzlo nesmrtelnosti,‘ zamyslel se nahlas Emil. ,Padny důvod najiť smrť. Bo v takovych sračkach ja navěky nejedu!‘ dokončil tu myšlenku Dušan (…).“

Smolař-sebevrah Emil, jeho kamarád Dušan a svobodná matka-prostitutka Anděla se proto vydávají na pohádkovou pouť s cílem přivést smrt zpět na vezdejší svět. Dle pravidel žánru pohádky jsou nejprve přeneseni do Rozprávkové krajiny, jakéhosi prapůvodního prostoru přirozeného střetávání různých archetypů (kam Emil s Dušanem, ač nevědomě, patří) a fantazie, posléze se dozvědí od moudrého Filozofa o prostředku k získání Pandořiny skříňky, jež však může být otevřena pouze Penisem pravdy, který ale „može nájsť iba ten, kto v životě neklamal, neurobil nikomu nič zlé, nič neukradol ani nespáchal hocijaký iný hriech“. Úskalí jsou překonána, Penis i skříňka přemoženy a vhled, který z těchto darů plyne, protagonistům odhalí tajemství zmizelé smrti. Lidstvo je však vrtkavé a neposlušné – najednou se mu zemřít nechce. I přes důkazy o Boží existenci a možném trestu v nich vítězí bláhová touha po nekonečném štěstí.

Aj lásku, aj orgasmus

Příběh hýří fantazií, subverzivní touhou převracet vysoké a nízké a stavět je vedle sebe, uměleckými aluzemi i žánrovými přesahy (objevují se zde také filosofické disputace, úryvky z prostoduchých telenovel a písní, apokryf nebo sci-fi). Pavel Göbl disponuje uměním vystihnout detail i komičnost scény (lakonické rozhovory Boha s lidmi, postava Filozofa brázdícího cesty na modré avii, jehož předobrazem byl Egon Bondy), ale celek bohužel připomíná spíš scénář k vaudevillu než román. Karnevalová roztříštěnost jednotlivých příběhů a jejich postav je střídána až tezovitými pasážemi, jež snad mají dodat příběhu jednotící – moralizující tón, ale působí spíš jako klišé. Anděla, jež hledá „lásku, aj orgasmus“, geniální inženýr sužovaný hloupostí a povrchní krásou své manželky a syna oproti pravdivé existenci Romů v malé odlehlé osadě.

Nejde jen o to, že mnohé motivy se objevily již v Göblově prvotině, ale také o to, že se příběh alibisticky brání jakémukoli hodnocení, neb „je věnován volnému času“ a v anotaci se tvrdí, že kniha „není uměleckým dílem a každý, kdo ji bude číst, by se za to měl stydět“. Kromě pohádky o Dařbujánovi a Pandrholovi, jež tvoří klíčový motiv textu, tak čtenáře napadá i souvislost s pohádkou O chytré horákyni – příběh má být apokalypsou, ale pokleslou, čtenář by se měl za čtení stydět, ale kniha se prodává (není přece větší potěšení ze zakázaného ovoce než si v tramvaji otevřít knihu, za niž bychom se měli stydět, nadto s takovým titulem), text může být hříčkou k ukrácení volného času, ale zas tak nevážný přece není.

Můžeme argumentovat tím, že si Penis pravdy 2012 dělá legraci sám ze sebe, podobně jako když se inženýr pan Drhola hrozí nad tupostí scénáře filmu, jejž má jeho nezdárný syn produkovat. Snímek je totiž prakticky totožný s romantickou komedií z golfového prostředí Veni, vidi, vici (2009), jejímž autorem je samotný Pavel Göbl a jež i ve srovnání s díly českého mainstreamu vyšla jako naprosté fiasko. Jde snad o uvědomělou sebekritiku? Výsměch vlastní tvorbě, případně potřebě psát pro peníze? Příběh odpovědi nenabízí, předkládá spíše jednotlivé výjevy, jež se na sebe vrství bez hlubší souvislosti a bohužel mnohdy i s řadou gramatických pochybení. Subtilní téma smrti a jejího bytí ve světě tak v podstatě během různorodých scén vyprchá a ani závěrečné rychlé zkracování kapitol, jež jasně evokuje nadcházející apokalypsu, mu nedokáže vrátit život.