S přezkou na stehně

když uháníme chodbami čpícími kolomazí

přísné ruce nakynou ve dveřích

je úsvit a s ním i ty

tajemná v tmavých teplákách

je to pro tmu říkáš

žádné dějiny žádné pohyby pod dekou

jen tabák

zvolna se sypající mezi prsty

jsem pro tmu říkám

pak ti jdu za očima

z lyzolového lina podlahy v tělocvičně

linou se první zvuky našich trepek

ach to věčné přesouvání nástrojů

odpověď bělá se na železné tyči

až tam nahoře kam je třeba šplhat

život je zvuk za bytelnou bednou

jednou jsi to řekla ale podstata

učitele zůstávala nejasná

podobně jako sadistická okna

dohlížející na naše snažení zplihlé tak

že vlajka na zmoklém dvoře

bledla by závistí

prostorem parket projíždí svižná bedna

a my jsme v ní ukryti jako ve vozidle

paže se v šeru opakují

střídavý akord tmy

střídavý akord těla

žíly rozsvěcují se jako žárovky poblíž šaten

kde poprvé jsem hmatal vlhký prach

kde jsem nesvíral nátělník a neznal cestu

zpátky

budu ti vyprávět o místech plných dřeva

řeknu ti jak se vítr točí podél hlávek zelí

naskládaných v bedně za skříní

jak reznoucí pumpa přesně dávkovala vodu

a s ní i čas jenž zůstával jen prázdným

pojmem

o němž nepanovala obecná ani jiná shoda

co všechno znamenal déšť zvonící o prasklý

okraj sklenic?

nic věř mi nic

prázdniny teprve začínají

V jazyce Sevan

povím ti Brigito

chlap brousil nůž

o chodník tam u Anděla

snad Rus snad Bulhar

ale tys na mě hleděla

jinak než dřív

– snad po rulíku

s široce arménskýma očima 

– to mluvila z tebe

droga jménem Ararat

ať září Balkán

nová Byzanc je tu

jaký že přišel věk? 

nevím

svět netočí se mi pod rukama

tramvají valila vodka

zatímco ty stála jsi blíž úsvitu 

a byla asfaltově horká

dávno už v průjezdech řev

nedrhne stín ale kdo mluvil

v podzemním baru

s houfem Asiatů na bednách

od jogurtů?

povím ti Brigito

Mesiáš 

ale ty jsi kouř

výkřik petard

Brigito

princezno nádražních košů

v jazyce Sevan zpíváš

zatímco za plentou

čeká dav zákulisních mužů

stahujících úd

ale ty vyprávíš

kterak jsi ve snu byla 

dekapitována

a já ti rozumím

Navzdory dějinám

za zdí tvrdne zaprášený chleba

noviny pokrývají staré dny

těla vcházejí do stínů

zborcené tabulky skla

chutnají po rohlíku

za hustou vřavou větví vlak

v dalekých továrnách

tkalcovské stroje tečkují

zadek úhledným písmem

z plakátu padá kapka vody

ruce jak lift stoupají černou sukní

jazyk se vzpíná v pěkných patrech

šaty barvy pilin

vzpomínají na léto

jas zvlnil sloupy

před zahnívající omítkou

léto přelezlo ramena

modř zadků něco stála

v křoví spatřil jsem tě

navzdory dějinám

které už neměly jméno

Plavba půllitrem holky jak slad

pohyb před tvýma očima

vymytá voda na cihlách

těkavá ostře čpící voda ve zpětných

odrazech

kancelářských oken křtí den

úprk vlhkými tunely

příděly mýdlového světla

skrčenci v kabátech u Anděla

telefonující lelek opodál

metro během poledne uléhá

vagony zhasínají

uvnitř šero jak u dna bazénů

a potom plavba půllitrem holky jak slad

slunce stéká po zmrzlinách po pažích

stehnech

po ochlupených rýhách zad a zadků

stojíš ve vlhkém prachu

město ti od sklepů znovu stoupá k nohám

Zóna – Zborovská

ráno odkrývá první domy

vysypané z košů

Zborovská zdvíhá na pozdrav rozžhavený

plát

zkaramelizovaného zlata

jen tak zíráš

dopravní značka se tě neptá na nic

má jen svůj potměšilý červenobílý kruh

a ten mlčí

lekáš se zhlédnešli zuřivou

výheň v očích dobrovolných chodců

valí se v trojstupech

před rozdychtěnými krabicemi z plechu

kde ovšem sedí snad jen figuranti

a troubí

jako by jedině tak uměli být šťastni

zvoní ti vlna smradu v tlejících prolukách

výklady jídel dnes po celý den zcela

mimořádné

dnes chtěl bys jíst a všeho nechat

dnes chtěl bys holce sypat ale rezavě v hlavě

zní naučený drát

skrz zdymadla na nábřeží valí se rychle šedý

tah

uřícená tramvaj bezelstně teče

kolejištěm z průsvitného gelu

Monáda

hospoda ve které nikoho nevzbudíme

ubrus popelavý chřtán

zvětrale chátral pod sklenicí piva

polední hmyz lísal se líně

k ulepeným nohám a parketám

poblíž židle zbyl už jen pach

jen rybí závan léta

srkání limonády nad stolem

znělo však náhle něžně

smích laskal lustry

rozžehnuté na stropě

stála jsi v letních punčochách

přistižena při zmrzlině

bílá jak monáda

jak jedna z nekonečných teček

rozprostřená ve zdech

okoralé pivnice

Patronka černé vody

jel jsem jen na ozářené straně tramvaje

a viděl špičky bot

před mostem Legií

kde se rozsvěcejí lampy

kde páry od řeky stoupají k zelenému zdivu

Židovského ostrova

nad nímž bdí nahá holka z bronzu

jsi to ty

vždycky vítězná

šeptáš do oblak nezaslechnutelné jméno

v ulici rozsypané sklo

auta obrácená na střechy tiše lesknou se

v zapadajícím slunci

chodníky příjemně modré

jako prádlo které jsem tiskl v dýmajícím

hokynářství

s jmény Luciolle Otto Blanc

křest cukru v oddaných očích

jak někdo poznamenal psovsky oddaných

když snášíš nápor těla

ztěžklého peněžním tukem i roky

natáhneš punčochy

hmatám kožešinu na rubu krvavou

brzy však spíš stočená mezi provazy

budoucích lodí

jdi vykasaná sukně

lampy na mostě Legií

poslušně stínají blesky

je léto

daleko do zimy

Každému co jeho jest kdo zaspal v ocelové noci

svítící oči hospod

a odpadkových košů

měsíc dávný sýr plný odleželého smradu

ve zdech jako v zubech

vítr se míchá s mokrou tmou

město motá nohama

potrubí chrastí po lebce bytu

na žebrech pálí zaschlý denní louh

Dny grémií

tvůj odjezd

Brigito

rázem sebral plesnivý vzduch

z pražských dvorků

a odnesl jej tam

kde nevzbuzuje úzkost

ani zlé sny

také zdi z nichž

nebylo možné uniknout

odnesl vzhůru

nám zbyl jen bůh

cizí jak Mendělejevova tabulka prvků

olysalá papalášská hlava

jež zabloudila ze skladu až sem

kde na stoly padal sníh

ale kde ty už jsi nezůstala

ta hlava ředitelsky hledí

krhavýma očima

během grémií

narudlá jako odplouvající loď

ústa zbytnělá od nekonečných porad

Brigito

když odcházíš

stékají slzy

to byla celá tvá erotika

vzepjatá lýtka a kyčle?

lýtko lýtko lýtko

kyčle kyčle

Past na Brigitu

pán který tě zabil smutně otevírá knihu

 Vratislav Effenberger

hlasy se válejí na nedělní dece

lechtají město na břiše

nevidím z okna nic než patra knih

nic než ztracené kusy papíru

v tu chvíli usedám za stůl a jen tak civím

celé dlouhé hodiny

později usínám

jsem plný spánku

nikdo nemá víc spánku než já

znám ten dům naproti

dům na Petrském náměstí

dům s mnoha zámky a vstupními dveřmi

dům s rotujícím průčelím

celý ho přivezli z Ruska

okna v přízemí se dotýkají čela

potají přecházíme v pokojích

bloudíme rozestlanými peřinami

plíseň prorůstá každý náš pohyb

náš tajný hrad z prádla

pavouci spouští se na nitích

do otevřených úst

kos zpívá pod podlahou

chytil jsem tě na zvuk

Brigito

to si pamatuj na zvuk dřeva a kovu

myší zvuk

na schodišti neděje se nic

jen cinkání měděných špehýrek

sousedé nájemníci vstávají diví se

jediná noha nezvířila schodiště po celé roky

teď jsme tu my

život je víc než vzduch

říkáš mi s přezkou na stehně

s přezkou která se mi tolik líbí

s přezkou jež nechává modřinu na kůži

později se probouzíš mezi zdmi

co mají barvu a chuť žloutnoucího sýra

už běží večer

Brigito

hranice zdí a města

města a zdí

nedává odpověď

stín sukně

třepot papírového sáčku

s pokrčenou ryskou

nedává odpověď

nemáš co ztratit

Brigito

už jsi to pochopila

v příštím životě budeš roznášet poštu

po smíchovském nádraží

punčochy s hnědými proužky

v průběhu let promění se

v černou síťovinu

v černou mříž

tvé rty se obtisknou na sklo

kuchyně v pět hodin ráno

slyšíš to

podél nábřeží to dýmá

slyšíš to

auta odvážejí raněná těla

ukrytá ve sklepech na uhlí

několik lidí spěchá k barikádám

od Rudolfina stoupá kouř

kam běžíš?

nechceš to vidět

horký chodník tě přikrývá

už jsi to pochopila

jediné co chci je

strčit ti do zadku prst

aby ses skrz něj mohla dívat

vcházíš do křoví a uléháš na zem

vlhká těžká vůně na nábřeží

hnijící kusy dřeva zborcené do vody poblíž železničního mostu na Výtoni

cestičky potkaních hnízd

závěje navátého písku podél vytažených

sukní

uléháš na zem

svlékáš si šaty a potom se to stane

cítíš že čas se přelévá

je jako velká kapsa vody

nabývá těla

můžeš jej uchopit rukou

anebo pojmout ústy

hvizd proniká skrz sevřené prsty

nahá kůže uvnitř rudá

stěny prsty úryvky kůže

slída nehtů ve zdi jako v dlani

zvuk bosých nohou anebo pohyb

unavených rukou

vklíněných do cizích dlaní

jen okamžik

a měkké prostory

v teple těla

v zákoutích látky

mají navrch

co je to

výstražné znamení

dům s mnoha zámky a vstupními dveřmi

dům s rotujícím průčelím

na chvíli není slyšet nic

jen opatrné kroky nájemníků

slyšel jsem tě dobře

Brigito šelestíš

v masce červotoče

sošky na vnitřní straně víček

zavírají oči a ty půjčuješ jim jediný zvuk

kterého jsou schopny

později jsi okusovala jablko v cizích ústech

v tvém nose bydlel cvrček

antény ševelily na střechách

den drolil se z oprýskaných zdí

chytil jsem tě na zvuk

zvuk dřeva a kovu

myší zvuk

past sklapla

zpíval jsem pod podlahou