Poťouchlý Kubánec nás ve své knize bere na rozvernou mystifikační projížďku po totalitní Číně, kterou křižují buddhističtí mniši v náklaďácích s pojízdnými modlitebnami, kde trpaslíci jsou méněcennou rasou, Japonci žijí v obřím lágru a kde si nikdo nemůže být jistý, je-li vůbec v Číně.
Už po několika odstavcích útlé knihy kubánského emigranta Carlose A. Aguilery (nar. 1970; rozhovor v A2 č. 32/2006), která žánrově balancuje na pomezí Lonely Planet a de Sadových spisů, zjistíme, že o Čínu zde vlastně nejde. Ale Teorie o čínské duši (Teoría del alma china, 2006) není ani alegorie Kuby, jak by se dalo čekat – bez ohledu na konkrétní zemi je tématem podstata totalitní represe. V Aguilerově podání je to represe hravě brutální i brutálně hravá (muzea války jsou loutková divadélka, kde vystavují mimo jiné useknuté ruce generála Wonga), nahlížená zpočátku nezaujatým pohledem naivního západního cestovatele, který v průběhu cesty tak trochu procitá. Brutalita, jak známo, těsně sousedí s absurditou, a Carlos Aguilera tento fakt dovádí daleko za hranice krajnosti.
Ve spleti kulis
Hadí žena věnující se „tradičnímu čínskému umění“ vykloubení těla se zde například nechává slyšet, že „vykloubit tělo znamená umět mluvit tak, aby nás ostatní neslyšeli“. A přesně tak lze popsat Aguilerův vypravěčský styl: občasné členění textu na encyklopedická hesla, hýření čínskými „reáliemi“ a smyšlenými čínskými výrazy okázale naznačuje vypravěčovu vědoucnost a objektivitu, ale text se zároveň neustále sám kloubí do tvarů, jimiž se podezřele přímočaře usvědčuje z toho, že mu nelze věřit ani slovo. Podobně blufují i názorné ilustrace Martina Kubáta, které „průvodce“ doplňují nepostradatelnými grafy a mapkami v sebediskreditujícím stylu geniálního čtyřletého dysgrafika.
Tato schizoidní vypravěčská strategie začne nabývat jasnějších rozměrů, když Aguilera vcelku naturalisticky popíše represi namířenou proti spisovateli-disidentovi, čímž potvrdí obecnou představu o tom, jak jsou totalitní nástroje odpudivé, a vzápětí začne tuto představu rafinovaně ze všech směrů narušovat. Postupně zpochybní vše, co se na začátku jevilo tak jednoznačně – věrohodné svědky, represi, spisovatelovo disidentství a zejména pozorovatelovu víru ve svoji schopnost nezaujatě pozorovat a hodnotit. Tento princip se tu stále opakuje na všech úrovních: v objektivně vnímané realitě, která se čas od času ukáže být divadelní dekorací, v trapných kartonových kulisách, které nakonec zůstávají jedinou, a tedy pochopitelně nepostradatelnou jistotou, ve fikci, která ani fikcí není, ale někdy přece jen trochu je, ve všemocném vypravěči, který čtenáře tahá nehorázně za nos, v Číně, která může být libovolným nebo žádným státem, a ve všudypřítomné hře.
Tíživá hravost
V knize autor dává nádhernou lekci o podstatě totality, jejíž zrůdnost nespočívá ani tak ve vnějším útlaku, jako ve vytrvalém a většinou nepovšimnutém rozleptávání lidského nitra, kdy záhy není možné věřit ničemu a ze všeho nejméně sobě. Blahá iluze západního cestovatele o možnosti vrátit se domů, kde žádná z těch hrůz nehrozí, se samo sebou brzy rozpadá – „široké srdce západu“, jak se sarkasticky nazývá jedna z povídek, si přece tentýž mor nese už dávno v sobě, jen ty kulisy jsou dovedněji pomalované. Stará orwellovská pravda popsaná hravě, vtipně a zevnitř („čím víc se člověk snaží být venku, tím víc se ocitá vevnitř,“ komentuje to Aguilera). A dotažená do bodu, kdy se navzdory všem podrobným popisům mučení a utiskování začne vtírat i kacířská myšlenka, zda je ta všudypřítomná totalita opravdu tak strašlivá, protože přece „ať jde člověk, jak dlouho chce, nikdy nedokáže dohlédnout až na konec lesa“, jak se naoko odevzdaně (a zároveň spiklenecky) konstatuje na konci. Hravost má nakonec největší podíl na tíživém pocitu kolem žaludku, který se člověka po dočtení zmocňuje, ale přitom je to paradoxně jediná naděje, jak se tomu všemu (ne)bránit.
Autorka studuje sinologii.
Carlos A. Aguilera: Teorie o čínské duši. Přeložil Petr Zavadil. Fra, Praha 2010, 116 stran.