Wilsonův Janáček je především pro oči

V minulém čísle A2 jsme připomněli napjatě očekávanou inscenaci argentinského týmu Tristan a Isolda ve Státní opeře Praha. Skutečným vrcholem pražské operní sezony však bylo hostování Roberta Wilsona v Národním divadle. Jak se mu podařila Káťa Kabanová?

Velké očekávání provázelo nastudování opery Leoše Janáčka Káťa Kabanová v režii amerického specialisty na vizuální divadlo Roberta Wilsona. Toho Praha zažila již v inscenacích Doctor Faustus Lights the Lights (Divadlo Archa, 1994), Osud (Národní divadlo v Praze, 2002) a Žebrácká opera (Berliner Ensemble, hostování v pražském Národním divadle, 2008, Pražský divadelní festival německého jazyka).

Premiéra opery Káťa Kabanová však zcela nečekaně ukázala, že není možné vstoupit dvakrát do stejné řeky. Zatímco Janáčkův Osud byl pro Prahu opravdovým zjevením, protože tuto obtížně inscenovatelnou operu (kvůli problematickému libretu) předvedl Wilson v magicky komponovaných obrazech, citů a vášně plná Káťa Kabanová se chladné vizualizaci vzpouzela. Wilson odmítá veškeré prvky tradičního operního divadla, zcela mimořádným způsobem pracuje s časem a prostorem, všechna gesta postav stylizuje do sošných a malebných baletních pozic a nedílnou součástí jeho inscenací se stal i světelný design, který většinou sám navrhuje. Revoluční princip si Wilson v režii drží již po mnoho let, úspěšně s ním pracuje na mnoha významných operních scénách Evropy, ale právě ona režijní koncepce Wilsonova rukopisu se bohužel mnohdy stává mechanickou, a tudíž i z velké části nudnou záležitostí. Tuto Wilsonovu stroze efektní práci nelze aplikovat na celou šíři operních děl. Kdo měl možnost vidět a porovnat jeho inscenace Gluckova Orfea a Eurydiky (Paříž, 1999) a Verdiho Aidy (Brusel, 2004), mi dá jistě za pravdu. V případě Janáčkovy vrcholné opery to platí dvojnásobně.

 

Lidé – loutky

Scénografii dominuje zadní prosvětlený horizont, který Wilson podle potřeby barevně tónuje a který zároveň umožňuje vytvoření typických obrazových siluet postav. Rekvizit využívá režisér velmi málo. Pro scénu v interiéru nechá pozvolna nasunout křesla, spustí lamelovou roletu a v kontrastu s minimalisticky pojatou scénou vystaví pro třetí jednání torzo velikého domu, na němž hrdinka „vykřičí“ v běsnící bouři svůj hřích, když se sblížila po odjezdu svého manžela s cizím mužem. Ale i tato dominantní stavba po chvíli mizí spolu s hrdinkou v propadlu.

Jednoduchému stylu odpovídá i herectví. Veškerá realistická gesta režisér nahrazuje skrytě významovou gestikou, mimiku omezuje na krajní polohy a celkový stylizovaný pohyb přizpůsobuje charakteru postav. Pro všechna tato formální a silně racionální zpodobení nepotřebuje, dokonce přímo zavrhuje, psychologii postav. Ty plní funkci jakési zhmotněné vize, mnohdy až za hranicí karikované loutky, což je přesným záměrem režiséra.

Hudební nastudování dirigenta Tomáše Netopila odpovídá Wilsonově inscenaci. Naštěstí však silně emotivní Janáčkova hudba, a to i přes záměrné potlačení lyrických pasáží a tím i pravé emocionální skutečnosti díla, vzdorovitě přetrvává. Orchestr hraje velmi přesně a plasticky. Je znát, že preciznímu provedení předcházelo dostatečné studování a píle. Totéž platí i pro všechny zúčastněné pěvce. Kromě dobře zvládnutých partů museli vstřebat i složité Wilsonovy „herecké choreografie“ a potlačit zažité prvky takzvaného vnitřního psychologického herectví. Zde se mnohdy nechtěně ukazovalo, jak tato opera naráží na Wilsonovu představu odcizení a metafyzické pravdy. Christina Vasileva (Káťa) a Kateřina Jalovcová (Varvara) jsou pěveckou ozdobou inscenace. K velmi zdařile nastudovaným rolím patří i Kabanicha Evy Urbanové, Boris Aleše Brisceina, Kudrjáš Jaroslava Březiny a Dikoj Luďka Veleho, spolu s Tichonem Valentina Prolata. Všichni posledně jmenovaní však doplatili na režijní koncepci, která obětovala podstatu tohoto hudebního díla nové vizuální podívané; přes všechny výhrady však inscenace skýtá nevšední zážitek. Wilsona lze totiž buď milovat, nebo nenávidět.

Autor je teatrolog.

Národní divadlo Praha – Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Hudební nastudování Tomáš Netopil, režie, scénická výprava a světelný koncept Robert Wilson, kostýmy Yashi Tabassomi, světelný design A. J. Weissbard. Premiéra 26. 6. 2010.