9
Režie Shane Acker, 2009, 79 min.
Hollywood Classic Entertainment 2010
Režisér Shane Acker rozšířil svůj stejnojmenný krátký snímek nominovaný na Oscara do celovečerní podoby, což producentsky zaštítili Tim Burton a Timur Bekmambetov. Až potud to zní lákavě. Bohužel však toto dílo kromě vizuálně přitažlivého steampunkového světa a povedených akčních scén nemá moc co nabídnout. Postavy obývající toto postapokalyptické prostředí jsou zcela bez života, modelově omezené jedinou funkcí, kterou zastávají. Jsou to ostatně hadroví panáčci, neboť po lidstvu tu nezbylo ani stopy. Ani látková podstata postaviček však neospravedlní zaštiťující absurdní pravidlo, dle něhož štěstí přeje vyvoleným. Výjimeční, osudem vybraní jedinci se obvykle chovají netradičně, dělají věci, na které ostatní nemají odvahu a jejichž smysl nechápou. Zde se ovšem hlavní hrdina, náplní jehož existence je spasit ostatní, prezentuje jako nejnesympatičtější charakter (a hned zpočátku svou hloupostí zaviní něčí smrt). Je opravdu obtížné si představit, z jakých pozic by mu bylo možné fandit, nejsme-li náboženskými fanatiky. Vykreslení fikčního univerza navíc nevyrovnaně balancuje mezi několika subžánry patřícími ke sci-fi i k fantasy, svou averzí vůči racionalitě však musí odpuzovat většinu fanoušků science fiction a i konzumenti té nejspotřebnější fantasy jsou zvyklí na méně pitomé způsoby zachraňování či nápravy světa. Zároveň dílo neobstojí ani jako pohádka, na dětského diváka je už příliš temné a neuchopitelné – a výchovné skrze svou ideologickou pochybnost není ani za mák.
Tomáš Stejskal
Pilát Pontský
Ponzio Pilato
Režie Gian Paolo Callegari, Irving Rapper, 1962, 96 min.
Řitka Video 2010
Výpravný historický velkofilm je biografií římského hodnostáře, do značné míry dodržující historické reálie i pozadí politického a soukromého života této osobnosti. Tvůrci nechali pro film vybudovat v římských ateliérech Cinecittà kulisy antických staveb a prostředí, která spoluvytvářejí velkolepé pojetí příběhu. Ve filmu uplatnili řadu formálních postupů charakteristických pro akční mytologické příběhy o svalnatých hrdinech a gladiátorech. Kameramanem zde byl Massimo Dallamano, jenž o několik let později pracoval na prvních dvou spaghetti-westernech Sergia Leoneho, autorem hudby je Angelo Francesco Lavagnino. Ten rovněž spolupracoval s Leonem – na jeho debutu Il colosso di Rodi (Rhodský kolos, 1961). Obliba filmu Pilát Pontský je založena také na atraktivním hereckém obsazení: v hlavní roli uvidíme proslulého francouzského herce Jeana Maraise. Bonusový materiál bohužel pouze upozorňuje na další připravované a distribuované DVD tituly. Alespoň že film je v kvalitním širokoúhlém obrazovém formátu s původním italským zvukem a českými titulky.
Jan Švábenický
Astro Boy
Režie David Bowers, 2009, 90 min.
Hollywood Classic Entertainment 2010
Filmový Astro Boy, natočený podle japonského cyklu komiksů a anime, je v první řadě tuctový dětský film, který z jednoduché zápletky o černobílém boji dobra se zlem vykřesává řadu akčních i humorných scén. Snímek restartuje celý cyklus a vypráví příběh od začátku ve variaci na původní komiks. Základní rozdíl nového zpracování spočívá v tom, že robotický hrdina není oživen pomocí atomového jádra jako v komiksu, ale skrze blíže nespecifikovanou modrou pozitivní energii, která má ve světě filmu také svůj negativní rudý protipól. Změna znamená upřednostnění významově neutrální mytologie před kontroverzním přijetím atomové energie jako čehosi legitimního. Už tento posun ale poukazuje na pozoruhodný motiv, který většina sci-fi děl o polidštěných strojích opomíjí a který nový Astro Boy naneštěstí jen nakousne, aniž by jej šířeji využil. Jde o otázku pohonu. Protiklad pozitivní energie oživující Astro Boye oproti negativní energii, z níž se živí jeho protihráč, naznačují, že umělá bytost má takovou povahu, jaký je zdroj síly, která ji pohání. V souvislosti s robotem s atomovým srdcem by takový závěr byl nanejvýš rozporuplný, a proto pozoruhodný. V případě anonymní modré energie ale rozehraný motiv končí u prostého konstatování, že stroj s hodným napájením je sám hodný. Magická „dobrá síla“ umožňuje hlavního hrdinu zcela polidštit, takže zůstává robotem jen formálně. Následkem toho se oslabuje smysl jeho solidarity s ostatními stroji, která stojí v základu původních komiksových příběhů.
Antonín Tesař
Én / Q. / Ahad
Paw Music
HEyeRMEarS Discorbie / Ronda / ReQords 2010
Se záznamy volné improvizace mám čím dál větší problém. Jejich síla totiž tkví především v živém provedení, v pocitu spoluúčasti na vzniku hudební tkáně a při poslouchání zvukového záznamu posluchač často ztrácí pozornost, nebo se alespoň cítí poněkud ochuzen. Ale naštěstí existují výjimky, které dokážou uchvátit i reprodukovaně. Jednou z nich je setkání dvou významných maďarských improvizátorů: elektronika Pála Tótha, který pod pseudonymem Én vytváří neklidné zvukové monolity, a Ahada, což je pseudonym improvizátora Zsolta Sörése, jehož jsme v Česku mohli slyšet například v Abstract Monarchy Triu rakouského trumpetisty Franze Hautzingera. Na Paw Music jim sekunduje francouzský saxofonista Quentin Rollet, který na nahrávce obsluhuje ještě kontaktní mikrofon a zpětnou vazbu. Z úvodní vokální miniatury, v níž hudebníci variují slovo „paw“ (a která pravděpodobně pojmenovala celé album), je cítit lehkost a humor, který jinak bývá ve volné improvizaci celkem vzácným artiklem. Spojení elektronického s elektroakustickým, potažmo akustickým zde dopadlo výtečně, hlavním kladem alba je jeho mnohorozměrná proměnlivost, vhodné načasování a napínavá narace. Silné jsou také kontrasty mezi tichem a hlukem, nebo chceme-li čistým a špinavým zvukem. Nejsilnějším kusem je nejdelší skladba Old Smuggla’, jejíž druhá polovina vře masivním bzukotem Énovy elektroniky, kterou dobarvují zkreslené saxofonové linky a Ahadovy kutilské preparace. Inspirativní setkání, z jehož záznamu je cítit, že se TO povedlo.
Karel Kouba
Baths
Cerulean
Anticon 2010
Anticon Collective je skupina umělců, kteří si založili vlastní label – Anticon. Jeho členové se většinou věnují alternativnímu hip hopu; nejslavnějším z nich je patrně Yoni Wolf (Why?). Letos v Anticonu vydali debutovou desku projektu Baths, za nímž se ukrývá jedenadvacetiletý Will Wiesenfeld, známý také jako Post-Foetus. Teď zpátky na začátek: Baths zní hodně jako Animal Collective. A pokud jde o ten hip hop, občas zní i jako Flying Lotus. Osobně bych však Baths zařadil do škatulky dream pop. Hudba je to totiž pořádně zasněná; plná elektronických i akustických zvuků, které se vynořují odkudsi z dálky, stejně jako zpěvákův hlas. Občas je to až strašidelně duchařské. Písničky jsou tu většinou melodické, občas až vtíravě. Skvěle se to ale poslouchá, pro mě je to navíc méně zahlučené než zmínění Animal Collective. Wiesenfeld přiznává, že ho ovlivňuje především japonská kultura. Do svých inspirací zahrnuje animované snímky Studia Ghibli (to je tam, kde točí Hajao Mijazaki – z jeho snímků hudebník vysamploval některé zvuky, od lázní z filmu Cesta do fantazie možná převzal název), počítačové hry (epickou Final Fantasy například) nebo dokonce herní konzole (Nintendo, jak jinak). Když posloucháte Cerulean, je to trochu, jako kdybyste se procházeli pohádkovými lesy Mijazakiho filmů. Pro mne je to jeden z letošních objevů, i proto, jak hutnou atmosféru dokáže navodit.
Jiří G. Růžička
Torula
Zase spatky (ževrajtejp)
Masif sound 2010
Trnava se na mapu slovenského rapu dostala především díky dnes už jen dvojčlennému uskupení Turbo boost, které zaujme především naprosto jedinečným projevem Boy Wondera, jenž proslavil trnavský slang i v České republice. Jeho trnavský kámoš Mc Torula právě vydal mixtejp, jenž se kvalitou beatů(produkce od Masifa) a především rapem řadí rozhodně mezi nejvyspělejší hiphopové počiny roku 2010. I když jde „jen“ o mixtejp, tak lze konstatovat, že předčí většinu sólových počinů z tohoto roku, včetně desky údajného krále slovenského rapu Rytmuse. Torula si na tejp pozval své trnavské souputníky, mladé a poněkud vyčpělé Dramatikz a z čech Tafroba a Jay Diesela. Nikoliv náhodou kvalitu desky stahují dolů právě hosté z České republiky, přičemž rádoby sociálně kritický part Jirky Nafťáka by mohl sloužit jako učebnicové rapové klišé ve formě polopatických, dětských rýmů . Naštěstí je tu Torula, který překvapí výborným storytelingem, výjimečným smyslem pro černý humor a přísnou dikcí, která šlape do beatu s přesností metronomu. Takřka 30 skladeb představuje pestrou paletu z Torulovy chorobné hlavy, která se sice často potýká s tradičními rapovými tématy (ulice, nevěrné ženy, alkohol, policie), ale dokáže je podat stylem, který se postará o to, že zapomenete na kolik různých způsobů jste už tohle slyšeli. Tímto přístupem dokáže nakonec zažité rapové floskule proměnit v jedinečnou osobní výpověď. Když se v jednom tracku na mikrofonu sejdou tři trnavští králové (Torula, Boy Wonder, Turbo T), tak už si lze jen těžko představit lepší souhru hlasů i ujetých myšlenek. Trnavští rapeři o svém stylu mluví jako o gauči a nezbývá, než konstatovat, že ten Torulův nabízí pohodlné poležení, které ovšem posluchači rozhodně nedovolí jen tak usnout.
Lukáš Rychetský