Vyrazit o dovolené do míst, kde není internet, znamená odstřihnout se od nekonečného proudu příběhů a zpráv, o kterých má nešťastný moderní člověk pocit, že nějak odrážejí realitu. Novináři mají v tomto ohledu na virtuálním světě regulérní závislost, tudíž asi nikoho nepřekvapí, že jsem první den volna strávil marným slíděním po okolí chalupy a lovením zatoulaného wifi signálu. Co kdyby náhodou… Abych vydržel, přibalil jsem si na těch pár offline dnů několik fiktivních příběhů, které mi měly nedostatek reality suplovat. Byly mezi nimi i dvě komiksové série o muzikantech, které se letos obě shodou okolností dočkají filmového zpracování. Šest knih Bryana Lee O’Malleyho o Scottu Pilgrimovi a čtyřiatřicetidílná sága o rockové kapele BECK japonského autora mangy Harolda Sakuišiho mi otevřely dveře do světa hudby z bublin, kterou nelze slyšet, ale můžete si ji představovat. Tedy alespoň do té doby, než přijdou filmaři…
BECK spadá do japonského komiksového žánru šónen (manga komiksy pro chlapce mezi deseti a osmnácti lety) a přesně podle žánrových pravidel je hlavní hrdina Koyuki na začátku nesmělým teenagerem a na konci rockovou hvězdou. Zcela japonské je i to, že překážky, které jeho kapele hází pod nohy zkorumpovaný hudební průmysl, překonává Koyuki tvrdou prací a odříkáním, aby byl na konci po právu odměněn úspěchem. Jeho kanadský kolega Scott Pilgrim je pravý opak – flákač ze severoamerického maloměsta sní svůj rockový sen v nepříliš úspěšné kapele Sex Bobomb a přemýšlí, co podnikne se svým životem. Když se zamiluje do dívky jménem Ramona Flowers, dostane alespoň nějaký cíl: především musí v bizarních soubojích porazit sedm jejích zlotřilých bývalých milenců (přesněji: šest a jednu milenku).
Oba autoři – Sakuiši i O’Malley – jsou muzikanti (shodně neúspěšní), kteří se rozhodli přetavit své hudební zážitky do formy, pro niž měli větší talent. BECK je velmi realistický a plný odkazů na skutečné kapely, hudební labely a producenty, Scott Pilgrim zase umí skvěle zachytit chaos života na prahu dospělosti. Jelikož oba autoři mají hudbu skutečně rádi, máte při čtení pocit, že písničky, které BECK, Sex Bobomb a další kapely z komiksu hrají, slyšíte. Co ale s tímto zážitkem udělají filmové adaptace? O’Malley někdy dává do svého komiksu i tabulatury s akordy a textem (i s poznámkou: „Je to jednoduché, tahle kapela nestojí za moc.“), jenže na plátně je pak slyšet něco jiného. Film Scott Pilgrim proti zbytku světa měl celosvětovou premiéru v půlce srpna (a k nám se dostane v říjnu). Hudbu k fiktivním písním Sex BobOmb napsal slavný chameleon Beck a kanadští indierockoví klasikové Broken Social Scene se zase ujali ztvárnění skladeb jejich konkurentů Crash and the Boys. Chci ale vůbec slyšet, jak to zní, když v jedné komiksové sekvenci zahrají píseň s krásným názvem Nenávidíme vás, prosím chcípněte a publikum upadne do kómatu?
Při čtení BECKa (Sakuiši přiznává inspiraci výše zmíněným americkým muzikantem) jednoho přepadne nostalgie po době, v níž ještě lidé sní o tom, že elektrická kytara může změnit svět nebo alespoň přinutit lidi na chvíli myslet jinak. Držel jsem kapele při její cestě vzhůru palce, ale pořád jsem si říkal, že podobné věci se dějí už jen v komiksech. Na stejnou notu hraje i komedie Dostaň ho tam (Get Him to the Greek), která teď běží v českých kinech. Excentrický rocker Aldus Snow a jeho kapela Infant Sorrow se v něm má vrátit po deseti letech na pódium v triumfálním comebacku. Jenže po všech technologických veletočích je dnes hudební průmysl spálená země, v níž už žádné skutečné rockové megahvězdy nejsou. „Komediální pláštík tu ale slouží jako obrana před poznáním kruté pravdy, že všechen ten lesk stadionových popěvků už zmatněl,“ napsal v recenzi pro Aktuálně Kamil Fila. Má pravdu, sledovat Snowa, jak se snaží udržovat iluzi své slávy, je komické a smutné zároveň.
Co když jsem ale jen cynik, který ztratil iluze, jež mnohým ještě zůstaly? Když jsem se vrátil z dovolené domů, zjistil jsem, že na obou stranách oceánu vedou prodejní žebříčky alb kanadští Arcade Fire s deskou The Suburbs. Je to kouzelná nahrávka, která uvěřitelným způsobem dávkuje patos, výpověď o naší době i poselství. A Arcade Fire se navíc vší silou snaží zůstat nezávislí na světě velkého hudebního průmyslu a ukázat ostatním, že i ve všeobecné bídě se dá přežít se vztyčenou hlavou. Není nakonec jejich příběh fantastičtější než všechny komiksové fantazie?
Autor je hudební publicista.