Code inconnu – Récit incomplet de divers voyages
Režie Michael Haneke, 2000, 113 min.
Levné knihy 2009
Po vydání kompletního díla Jima Jarmusche se vydavatelství Levné knihy zaměřilo na dalšího současného výrazného filmaře, Michaela Hanekeho, který se svým posledním snímkem Bílá stuha (česká premiéra 14. 1. 2010, recenze viz A2 č. 15/2009) vyhrál loňský festival v Cannes i Evropskou filmovou cenu. Prvním a snad ne posledním snímkem z jeho filmografie, který v síti Levných knih pořídíte, je Kód neznámý, opus zabývající se možností porozumění mezi jednotlivci. Pro Hanekeho je to téma osobní – možná i proto vytvořil remake vlastního snímku Funny Games tak, aby byl srozumitelnější i pro americké obecenstvo. V Kódu neznámém sledujeme několik postav, které spojuje víceméně banální událost, odehravší se na počátku filmu – jeden mladík, spíše v roztržitosti než se zlým úmyslem, hodí po žebračce použitý papírový sáček. V tu chvíli na přeskáčku sledujeme život tohoto muže, jeho otce, přítelkyně jeho bratra (herečky), černošského chlapce, který se chudé ženy zastane, a také samotné rumunské žebračky. Haneke se nesnaží vytvořit klasický povídkový film. Jeho postup je opačný. Událost, která postavy propojí, je tu výchozím bodem a ne vyvrcholením. Jednotlivé osudy se pak podobně jako padající kostky složitě rozestavěného domina rozbíhají do vícera stran, a když se někde potkají, je v tom náhoda, která nijak výrazně nezmění původní směr. Neporozumění se tu pak vzájemnou blízkostí dvou lidí spíše prohlubuje. Kód neznámý je náročný, vyžaduje zvýšenou divákovu pozornost.
Jiří G. Růžička
Život je román
La vie est un roman
Režie Alain Resnais, 1983, 107 min.
Levné knihy 2009
Filmy Alaina Resnaise byly v dobách, kdy se splétala první vlákénka francouzské nové vlny, náročnější i více šokující než díla Françoise Truffauta či Clauda Chabrola. I Jean-Luc Godard, který byl oproti oběma jmenovaným mnohem méně stravitelný, s nimi sdílel zaujetí pro tradiční filmové žánry. Resnais se do žánrových vod dostal mnohem později a poprvé se to projevilo právě v tomto snímku. Na první pohled bizarní pastiš splétá tři dějové linie a hned několikero žánrových poloh propojených místem i ústředním tématem. V až komiksových kulisách podivného zámku (na designu se podílel komiksový tvůrce Enki Bilal), vystavěného excentrickým boháčem, jsme svědky jeho snahy učinit ze sídla chrám štěstí; o několik desetiletí později se tu koná antropologická konference o správné výchově a zcela mimo čas se zde odehrává i podivná pohádková dětská fantazie. Všechny tři linie si hravým způsobem předávají slovo skoro jako postavy na onom zvláštním kolokviu. Byť je jednání figur vedeno přehnanými ideály a míří vstříc jednoznačným utopiím, celkový dojem z díla si lze utvořit jen těžko. Vzhledem ke stylizaci snímku totiž mizí rozdíl mezi ironií, parodií a přehnaně ušlechtilým idealismem a dá se říci, že žánrové polohy a dějové linie mají podobnou funkci jako odpsychologizované, neproniknutelné postavy nového románu (jehož nejpřiléhavější filmovou analogií byl Resnaisův film Loni v Marienbadu). Jen místo avantgardní vážnosti tu vládne dětský pohled na svět, ten je tématem všech tří příběhů.
Tomáš Stejskal
Playtime
Režie Jacques Tati, 1967, 113 min.
Levné knihy 2009
Hledat v druhé polovině dvacátého století tvůrce, jejichž tvorbu výrazně ovlivnil žánr klasické grotesky němé éry, znamená narazit na jméno Jacquese Tatiho. Na první pohled suchopárný postarší muž s klátivou chůzí, věčně obalený dlouhým pláštěm, se postaral o unikátní skloubení situačního gagu s možnostmi filmového média. Nejvýrazněji právě v Playtime, mramorovém podstavci Tatiho kariéry. Spolu s panem Hulotem se ocitáme v modernistické části Paříže (její symbol, Eiffelovu věž, nám autor dovolí spatřit pouze v odraze na prosklených dveřích), oblasti, která mnohdy působí coby předzvěst budoucnosti. Stovky tlačítek, dlouhé prázdné chodby, minimalismus, všudypřítomné sklo a kdejaké vymoženosti se stanou vesmírem, v němž pan Hulot bloudí. Konfrontaci obyčejného človíčka, fascinovaného (i trochu vystrašeného) ze svého okolí, nám Tati podává za přispění invenční práce se zvukem. Již expozice je ódou na práci filmových mistrů zvuku, nabízí paletu ruchů, které nejen charakterizují postavy (a jejich náladu), a v druhém plánu působí též vtipně. Humor nepracuje s tradičními prvky grotesky (pády, honičky), nýbrž je posouvá do roviny práce se scénou. Postava pohybující se uvnitř komplexu stěn, postava vytvářející zvuky, které se mísí s jinými, vycházejícími z interiéru. Náročná a drahá realizace filmu se tehdy Tatimu stala osudnou – film neuspěl a znamenal nejen zadlužení, ale de facto i konec kariéry.
Lukáš Gregor
Andrea Neumann & Ivan Palacký
Pappeltalks
Uceroz 2009
V naší vlasti téměř neexistuje scéna volné improvizace. To souvisí s mnoha faktory, počínaje historickou absencí tradice freejazzové improvizace. Čestnou výjimkou je brněnský hudebník Ivan Palacký, který se po rozpuštění kapely Sledě, živé sledě začal věnovat právě tomuto subtilnímu okrajovému žánru, jdoucímu mimo všechny módní vlny a tepajícímu nenápadným, zato velmi pestrým životem. První nahrávka, vydaná u hudebníkova labelu Uceroz, zachycuje zdařilou improvizaci s německou hráčkou na vnitřní klavír. Palacký (více A2 č. 9/2006) tradičně rozeznívá svůj vlastnoručně vyrobený nástroj, amplifikovaný pletací stroj Dopleta 160, který v kombinaci s jinými předměty slouží k vytváření téměř neslyšných tónů, jako generátor šumu nebo třeba jako dechový nástroj. Skvělým analogonem povahy hudby je už obal disku, při jehož vzniku hraje podstatnou roli posluchač a náhoda – po odtrhnutí papírového pruhu uzavírajícího digipack se z patrony skryté v obalu vylije inkoust a skrze lícovou stranu prosákne modrá kaňka. Taková grafická úprava je nejen efektní, ale je také opravdu hezká a z každého CD činí originál (galerie obalů je na internetových stránkách vydavatelství). Oba hudebníci zacházejí se zvuky skromně, ale přitom v rámci svých hudebních rozmluv vytvářejí neustálý, poutavý děj. Ten má místy podobu rozjímavého skládání zvuků a ohleduplného čekání, jinde zhoustne a nabude na intenzitě elektronickým vrněním nebo náhlým zadrhnutím na struně klavíru. Pozoruhodné album.
Karel Kouba
Rytmus
Kral
Tvoj tatko records/EMI 2009
Vydání druhého alba slovenského rapera předcházela obří reklamní kampaň, která oznamovala počin roku československého hip-hopu. Rytmusova první deska Bengoro byla a je zřejmě nejlepší, ale i nejautentičtější sólový počin na této scéně vůbec. Z té druhé se ale zdá, že cikánský raper už vše řekl, a tak mu nezbývá než se opakovat nebo napodobovat jiné. Kral vysoce převyšuje místní produkci, co se kvality zvuku týče, a výběr výtečných podkladů až nápadně připomíná současný americký mainstreamový pop-hop. Rytmusovi je už prý hiphopový rybník malý, co na tom, že jeho dnešní tvrzení, že není raperem a o žádný pravdivý rap z ulice mu dávno nejde, obracejí vzhůru nohama jeho předchozí tvorbu! Nelze mu upřít, že jeho technika rapu a mistrná flow stále nemá obdoby, horší už je to s tím, o čem rapuje. Dozvíme se (pokolikáté už?), že mu tu nikdo nesahá ani po kotníky, kolik stály jeho diamantové náramky, a vážnou tematiku potkáme snad jen v podobě klišovitých songů o jeho vztahu k otci a k Bohu, jenž je tím pravým králem z názvu desky. Lehce se pak stane, že posluchači jako nejvydařenější kus z celé desky utkví pubertálně sprostá říkanka Šalalaj, v níž nejde o nic krom radosti z toho, že Rytmus může rapovat o čemkoliv a vždy sklidí úspěch. Hned první den prodeje se mu podařilo získat platinovou desku a překročit tak Rubikon subkulturního posluchačstva. Možná by to ale chtělo spíš více pokory a toho „pravdivého rapu“, kterého měl tenhle talentovaný cikán dřív plnou papulu.
Lukáš Rychetský
NTS
Libido Trip
Guerilla 2009
Lounské vydavatelství sáhlo vůbec poprvé k vydání současného jazzu. Děje se tak v případě tria NTS, mladého uskupení, které vzniklo v loňském roce. Síla této trojice je v improvizaci, kterou se hudebníci rozhodli zhmotnit. A že nejde pouze o jazz, dokazuje i složení skupiny. V triu NTS se šťastně potkali jeden z našich nejnadějnějších skladatelů soudobé vážné hudby Michal Nejtek (klávesy, sampler), univerzální jazzový kontrabasista Petr Tichý a rockový bubeník Štěpán Smetáček (ten je znám jako spoluhráč všech myslitelných českých rockových a popových hvězd, jako je Lenka Dusilová nebo Aneta Langerová). CD vznikalo ve dvou dnech a víc než cokoliv jiného připomíná atmosférou improvizační „session“, kde se umělci nebojí experimentovat a nechybí jim potřebný drive. I když oficiální materiály tvrdí, že kromě improvizace obsahuje nahrávka i „předem zkomponované složité melodicko-rytmické struktury, které by nikdo neměl šanci zopakovat bez notové opory“, na výsledku to není znát. Vše plyne lehce a hlavně jsou všechny skladby různorodé: od čistě ambientních ploch (Detune Me) přes téměř hiphopový groove ve skladbě Surreal Morning až po psychedelickou atmosféru a deklamaci textů Bohuslava Brouka (hosté Eva Turnová z Plastic People Of The Universe a herec Leoš Noha). Společně se skupinami Nuselský umělecký orchestr (NUO) a MUFF se touto deskou NTS trio zařadilo k tomu nejlepšímu, co současný český nu-jazz nabízí.
Jan Vávra