Kletba po karibsku

Prohlašovat o třech generacích rodiny Cabralů de Leónů, protagonistech Díazovy románové ságy Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, že měly tu dějinnou smůlu a narodily se ve špatný čas na špatném místě, je případné jen částečně. Těžko totiž v pohnutých osudech Dominikánské republiky 20. století hledat nějaký „lepší čas“ k narození. Děděné prokletí zvané fukú provází nešťastný rod více než půlstoletím a nezastaví je ani změna prostředí, ani zdánlivě úspěšný, nakonec však nic neřešící útěk do Ameriky. Snaha o uniknutí „rodinné kletbě“ je odsouzena k neúspěchu, protože jakkoli se hrdinové mohou vymanit ze sféry vlivu prostředníka, hlavního „nástroje“ zlého osudu – „Temného pána“, dominikánského diktátora Rafaela Leonidase Trujilla –, podstata onoho rodového zatracení je neodvratně ukryta přímo v nich samých.

Z roztříštěného, nelineárně skládaného líčení několika různých vypravěčů se před čtenářem postupně vyjevují osudy tří generací: v té nejstarší sledujeme váženého dominikánského lékaře Abelarda Cabrala, jehož život se osudově promění ve chvíli, kdy se odhodlá nevinnost své milované dcery bránit před zájmem onoho „neúspěšného zloděje dobytka“ Saurona Trujilla. Na střední chronologické linii jsou vyprávěny osudy doktorovy poslední přeživší dcery – i její život je tragicky poznamenán všudypřítomnou diktátorovou mocí. A nakonec právě v životech jejích dvou potomků, dcery Loly a jejího bratra, věčného smolaře a věčného panice, neúspěšného milovníka a stejně tak neúspěšného autora sci-fi románů Oskara de Leóna, zvaného Wajd, se podstata rodinného fukú nakonec vyjevuje ve své plnosti.

Zaujmout k pomalému čtení

Díazův román okamžitě po svém vydání sklidil ovace čtenářů i nadšené reakce kritiky, korunované řadou literárních cen, nejvýrazněji Pulitzerovou za rok 2008. Jistě, určitý podíl v tom nepochybně sehrává předkládaná tematika, literární „neokoukanost“ tohoto koutu Karibiku a dobově aktuální, dnes tak často akcentované prolínání malých „soukromých“ osudů s velkými dějinami učebnic a historických dokumentů. Bylo by ale velkým nepochopením a podceněním originality Díazovy tvorby, kdybychom jej na základě tematických podobností představovali jen jako jakéhosi karibského Rushdieho a připodobňovali jeho vyprávěcí styl k novější britské postkoloniální literatuře, k Zadii Smithové či Gautamu Malkanimu. Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda nám totiž nabízí jedinečnou příležitost k setkání s naprosto suverénním, osobitým a neokoukaným stylem.

Díazův text je působivý kontrastem – lákavým amalgámem protikladných přístupů, které naše čtení zlehčují a zjednodušují, ale i zpomalují a komplikují zároveň. O udržení pozornosti se bez větších potíží, jakoby mimochodem stará samotná příběhová linie i celkový odlehčený tón líčení, který si v ničem nezadá s nejlepšími humoristickými texty. Na straně druhé jsme však cizojazyčnými pasážemi či jinohlasými poznámkami pod čarou neustále vytrháváni z otupující plynulosti „lehkého čtení“ a nuceni k pozastavení, přeryvu, pomlce. Proměnlivost vypravěčů a ustavičné časové skoky nutí k pozornosti a upozorňují na inherentní subjektivnost, skrytou v každém vyprávění.

Hry na hrdiny a hravý román bez hrdinů

Zábavné a osvěžující, vždy však pro text ústrojné a funkční je i četné využívání parafrází, příměrů, komentářů a metafor vztahujících se k populární kultuře, zejména k literárním, filmovým a komiksovým dílům z žánrových kategorií sci-fi a fantasy. Je nám vyprávěno o milovníkovi Tolkiena, tlouštíkovi, který volný čas tráví ne s dívkami, ale s desetistěnnou kostkou, hexapapírem a marvelovskými komiksy o Fantastické čtyřce. Copak je tedy možné nevidět v jeho pozdní lásce, stárnoucí dominikánské děvce, vznešenou elfku Galadriel? V diktátoru Trujillovi nepociťovat planoucí oko Sauronovo a v nepřátelském prostředí americké střední školy, ze které vybočujete jak barvou pleti, tak šířkou boků, se necítit jako jeden z vyloučených, jeden z mutantů X-Menů?

Barbora Punge Puchalská se s překladem obtížného originálu, plného španělskojazyčných frází a slov, karibských reálií a popkulturních odkazů, vypořádala naprosto výborně. Český čtenář, kterému je karibská oblast a tamní jazykové prostředí ještě o trochu vzdálenější než Díazovu prvotnímu čtenáři americkému, jistě uvítá i připojený slovníček a překlad španělských vět.

Autor je bohemista.