Staroseverská Sága o Hervör patří mezi ságy o dávnověku, které jsou nejrozsáhlejším a kromě hrdinských písní Starší Eddy a básní řazených mezi takzvaná Eddica minora i nejspolehlivějším pramenem ke studiu severských a obecně germánských hrdinských příběhů. Ságy o dávnověku sice byly písmem zachyceny relativně pozdě, o to déle však předtím žily v ústní tradici, a představují tak pestrou směsici zlomků hrdinských písní (často značného stáří) a prózy, jejíž stáří je příslovečně diskutabilní. Ze ság o dávnověku byla do češtiny přeložena jedna jediná: Sága o Völsunzích.

Už proto lze každý další překlad jen vítat, zejména v současné době, která překladům ze starých literatur nijak zvlášť nepřeje. Radost z překladu Miroslava Černého nám ale může hned zpočátku zkalit jedna skutečnost: nebyl pořízen z originálního textu, nýbrž z angličtiny, k níž se překladatel uchýlil pravděpodobně pro svou neznalost staré severštiny.

Pavouk Šípák a Chlupatá zadnice

Nu což, utěšujeme se. I malý luk střílí, jak říkávali staří Seveřané sami. Jenže skok k anglické verzi je jenom oním proslulým krokem z deště pod okap, neboť překladatelovy znalosti angličtiny též nejsou nijak oslnivé. Jinak by si asi býval všiml, že etymologie severského výrazu berserk jen stěží pochází z obratu „bare serk“, neboť bare je slovo anglické, a nikoliv severské. Z krále Bjõrna z Haugu se v překladu stává Björn z Barrow, neboť překladatel nepochopil, že Barrow je anglický překlad staroseverského místního jména Haugr (dnešní Håga poblíž Uppsaly). Záviš z Folkestonu by se divil. Harald Krásnovlasý, sjednotitel Norska, je přejmenován na Haralda „Světlovlasého“ (ach to anglické fair!).

Další skutečností, která úroveň překladu značně snižuje (a jeho věcnou správnost redukuje na nulu), je fatální neznalost reálií, s níž se v knize setkáváme na každém kroku. Tak se dočítáme o „pohřebních náspech“ namísto o „mohylách“ (zas to zatrachtilé barrow!) a Kurland má být samozřejmě Kuronsko, nikoliv Lotyšsko. Staří Seveřané se podle Černého setkávají na „koncilech“ a nikoliv na sněmech (assembly), jak bychom asi čekali, zatímco rohovinové luky se v překladu zvesela proměňují v lučištníky (kteří už kupodivu rohy nemají). Rozdíl mezi podsvětím (hel) a peklem (hell) byl překladateli evidentně příliš filosofický.

Na řadě míst pak Černý definitivně háže flintu na násep a překládá, jak ho zrovna napadne, takže se třeba z věty „tak prožijí svůj život“ („and thus they will live out their lives“) stává jistě pravdivá, ale s originálem málo korespondující poznámka „se zítřkem se žít nedá“. Gizurova modlitba „nechť Ódin nechá oštěpu letět“ („may Ódin let the dart fly“) se překladateli pod rukama proměňuje v působivé „Ódinův oštěp nechť přesné má oči“, zatímco hrdinka ságy se obrací k svému otci Angantýovi se sonorním oslovením „Hrobe!“.

Překladatelův specifický humor se ale neomezuje na podobná místa a najdeme ho třeba v ironizujících překladech mnoha jmen hrdinů ságy. Tak se z legendárního Šípového Odda (Örvar-Oddr) stává „Pavouk Šípák“, zatímco slavný král Ragnar Sigurdarson přezdívaný loðbrók (doslova „lodenová nohavice“) vystupuje v překladu pod drsně mužným příjmím Chlupatá zadnice.

Jinak si zpuchněte ve shnilé mohyle!

Aby bylo jasno: překladatel je zjevně hezky tvrdý chlapík, a když v úvodu k překladu popisuje, jak sága dokáže zasáhnout „člověkovu hruď v místech, kde se pod vroubkovaným pancířem nachází pulsující sval“, věříme mu na slovo. O to zajímavější je, že mu vůbec nechybí jistá lidskost, ba až něžná laskavost. Je pěknou ukázkou humanismu starých Seveřanů, když o sobě Hervör, vstupující do otcovy mohyly, neopomene prohlásit, že byla „výchovou vpravdě vedena k lidství“. Smůla, že v textu ságy říká hrdinka takřka naprostý opak: „Za člověka lidé mě měli (…).“ Poměrně strohé konstatování „Do ruky chopím a střežit budu ten mocný meč, jestli ho získám“ proměňuje zase překladatel v mazlivé „Budu ho hlídat, hladit jej dlaní, mocného meče tak dosíci moci“.

Hezká infinitivní vazba v poslední větě nás upozorňuje na překladatelovu další silnou stránku, kterou je jeho mistrovství v jazyce českém. Oproti originálu, který je v prozaických i metrických pasážích spíše strohý a fakticky sdělný, dýchá překlad vpravdě romantickou rozervaností, díky níž nejednou ztrácí jakoukoliv myšlenkovou souvislost, jako třeba v následující polostrofě: „Žádná žena, živá či mrtvá, mužná ne dosti mocný meč třímat.“

Vypouštění určitých tvarů sloves je vůbec překladatelova libůstka a není nijak zarážející, že se ji nebojí dát k lepšímu i na mnoha dalších místech. Není se co divit. Věty bez sloves hodně přidávají k myšlenkovému bohatství textu a jsme skoro zklamáni, když si přečteme doslovný překlad, který by mohl znít: „Neznám ženu na celém světě, jež by si troufla meč ten třímat.“

Překlad poetických pasáží (kupříkladu Písně o Hervör či Heidrekových hádanek) je záležitost sama pro sebe a staroseverská metrika, umisťující aliterující hlásky vždy na přízvučnou slabiku, činí překladateli značné problémy. Vznikají tak znamenité verše typu „šťastné dny, ty/ jsou tytam“ nebo „jinak si zpuchněte/ ve shnilé mohyle“.

Jak překladatel sám trefně komentuje, „nedalo se v některých případech dosáhnout toho, aby byl přízvukový vrchol zároveň vrcholem významovým“. Známkou spěchu jsou občasné výpadky kusů textu, z územních zisků Ívara Výbojného tak mizí kupříkladu Estonsko a v „Sekundární literatuře“ zaujme Kalweitova Germánská kniha mrtvých, nechvalně proslulé arcidílo esoterního germánství.

Překlad na levačku

V podobném výčtu by se asi dalo pokračovat ještě dlouho, nemá to ale valného smyslu: z celé záležitosti lze totiž překladatele samého vinit jen zčásti. Skutečnost, že překládal z angličtiny, koneckonců čestně uvádí a praktická absence původních překladů ze staré severštiny (a nejde tu jen o jednotlivá díla, nýbrž o celé žánry), k podobným počinům jen vybízí. Poněkud méně sympatický je podíl, který mají na celé věci čtyři instituce: nakladatelství, jež knihu vydalo, spolu s Českým literárním fondem, ministerstvem kultury a městem Opavou; ty na překlad přispěly nemalou částkou (příspěvek samotného Českého literárního fondu byl šestnáct tisíc korun). A aby toho nebylo málo, přidala se k nim i Obec překladatelů, která znamenitost překladu (respektive jeho části) poctila druhým místem (první nebylo uděleno) v překladatelské soutěži o cenu Jiřího Levého.

Nejpochopitelnější je asi počin nakladatele: je koneckonců cílem vydavatelství knihy vydávat, a pokud nese ještě navíc jméno Perplex (sic!), nelze se asi nad výsledky moc podivovat. Ministerstvo kultury a Statutární město Opavu z nějakých kritických spádů také asi podezřívat nemůžeme, a tak nakonec sehrály nejsmutnější roli Český literární fond a Obec překladatelů. Rád přiznávám, že jsem ani s jednou z obou institucí nikdy nepřišel do kontaktu, a tak nevím, zda dospěly k takovým vymoženostem, jako jsou recenzní posudky; nemám tušení, kdo knihy k podpoře a ocenění navrhuje a existuje-li nějaká komise, která z předložených děl vybírá. Ať už je tomu ale tak či onak, vnuká celá věc člověku jisté otázky.

Zamlčel Miroslav Černý, když žádal Český literární fond o podporu na překlad staroseverského textu, že neumí staroseversky? Vzhledem k tomu, že tuto skutečnost sám uvádí hned na počátku své „Poznámky k metodě překladu“ a znovu v úvodu k „Poznámkám k textu“, je to jen málo pravděpodobné. Spíše se zdá, že to jaksi nevadilo. A Obec překladatelů? Porazil-li začátečnický sekundární překlad skutečně všechna ostatní předložená díla, pak by asi mělo i nám pod vroubkovaným pancířem něco zapulsovat. Je zřejmé, že se nikdo ze zodpovědných do knihy nenamáhal ani nahlédnout, o nějakém srovnávání překladu s originálem (či alespoň s anglickým prvopřekladem) ani nemluvě. Ale vzpomeneme-li na cenu udělenou v nedávné době Ferdinandu Stočesovi za jeho „čínské“ překlady, zdá se, že takový přístup u nás není žádnou výjimkou.

Autor se věnuje staroseverské literatuře a náboženství, přednáší v Ústavu germánských studií FF UK.