Historie se s rozvojem kinematografie nenávratně změnila. Naši představu o Římanech, temném středověku či o druhé světové válce určují už především filmové příběhy, neli televizní seriály. Naštěstí je jich hodně, takže se jejich různé banální i radikální klíče k pochopení minulosti střídají.
Zatímco před několika lety byla nostalgie po revolučních ideálech šedesátých let brána ve společnosti jako příznak slabomyslnosti, dnes zažíváme obnovený zájem o tuto bájnou i bláhovou dobu. Alespoň o tom svědčil program letošního (67.) ročníku benátského festivalu na začátku září. Ne že by se tu na italské espreso scházeli zrovna revolucionáři či se italské a francouzské novinářky osvobozovaly s pomocí marihuany a sexu na chodbách Palazzo del cinema a na široké písečné pláži Lida. Nicméně řada filmů byla částečně zasazena do doby před čtyřiceti lety či alespoň oživovala ducha ztracených nadějí, že je možné ještě něco změnit – a to dokonce ve spolupráci s většinovou a zodpovědnější společností. Jako by právě v této nostalgii bylo něco bolestně smutného i zároveň krásně melodramatického z doby předtím, než člověk dospěl k současné frustraci a depresi z politiky, z které „měkne mozek“.
Pikantní na tom je, že komunismus je (mimo severokorejský koncentrák a obvody českých pravicových mozkoven) dávno mrtvý a že právě osmašedesátý rok přivodil úpadek do té doby výsadního filmového festivalu v Benátkách. Karnevalová marxistická revoluce, konající se na Lidu ve stínu přítomnosti ruských tanků v Praze, vyvolala jen potyčky levicových režisérů s policií a s tehdejším ředitelem Chiarinim, načež paralyzovala festival na téměř deset let. Čtyřicet let poté se ptají v Benátkách, proč se to vlastně stalo.
Přepis románu Haruki Murakamiho Norské dřevo byl volně zasazen do roku 1968 v Japonsku (nesoucím dědictví sebevražedné účasti ve druhé světové válce), které zažilo radikální revoluční bouře studentů, vyzbrojených železnými tyčemi a dělnickými helmami. Film Norwegian Wood režíroval s velkým citem pro zachycení atmosféry buddhistického odevzdání tragickému životu a prožitku ztráty teenagerské lásky vietnamský filmař Tran Anh Hung (známý díky snímku Vůně zelené papáje). Ve scéně ilustrující studentské dilema mezi intimitou a politikou je konfrontován učitel řečtiny se studenty, odmítajícími kvůli demonstracím pokračovat ve výuce. „Nedovedu si představit nic závažnějšího a urgentnějšího, než je řecká tragédie,“ odpovídá na to starší muž, neboť ta pravá revoluce života se zatím odehrává někde jinde.
V chilském filmu Post Mortem se režisér Pablo Larraín vrací k obrodnému levicovému hnutí v Chile, které ukončil 11. září 1973 Pinochetův puč, podporovaný Spojenými státy. Jedna z nejlepších chvil filmu evokuje patology, sedící u stolu s mrtvolou, kteří začnou provolávat revoluční hesla a solidaritu s Ho Či Minem a vietnamskou rezistencí proti USA. Ten ambivalentní obraz představuje na jedné straně bezmoc podobné „mrtvé revoluce“, stejně jako elektrizující potenciál konfrontace člověka s novodobou společností po „její smrti“. Na programu byla v Benátkách také komedie Potiche (Panička), v níž François Ozon inscenuje na základě divadelní hry jeden nepravděpodobný osud ženského hnutí sedmdesátých let. Sledujeme vzestup domácí, zakřiknuté ženušky bez názoru i osobnosti, která postupně dospívá k uvědomění si vlastních práv i dosavadní „teatrální domácí role“. Po indisponovaném nerudném a nevěrném manželovi přebírá nejdříve vedení továrny, posléze vstupuje do politiky, byť v tom vážném je něco groteskního, ironického. Když Suzanne (Catherine Deneuvová) promlouvá ke svým voličům, slibuje jim, že jim bude dobrou matkou.
Je zajímavé, do jaké míry zůstává zobrazení revoluční vlny z osmašedesátého vždy osobní. Tehdejší revolucionáře vnímáme jako románové postavy. Ideály jejich boje za osvobození člověka ze světa autority, nacionalistického státu, měšťáctví anebo rodiny byly rozvráceny, rozmělněny. Ukázaly se být naivní či se jejich étosu perverzně chopila rétorika tržního liberalismu, volající po cestě ke svobodě v konzumu a utrácení. Ideálům šedesátých let se tak můžeme posmívat, studovat, jak se transformovaly ve všednodenní skutečnost, ačkoliv po nich zůstala jakási prázdnota, kterou nelze ničím zaplnit. Neboť namísto nich nastupuje jiná otázka – jestli a na jak dlouho dovedeme alespoň udržet život na této planetě před ekologickou či politickou katastrofou.