Konference Umělci: Prostředníci změny?, jež se uskutečnila během Dnů Heinricha Bölla 30. září 2010 v Praze, měla prozkoumat vliv současného umění na společnost. Ve třech sekcích – divadlo, literatura, vizuální umění – se sešly osobnosti z různých oblastí, spisovatelé, filosofové, divadelní režiséři, kritici, publicisté, výtvarní umělci a teoretici. Jedna z otázek, kterou si konference chtěla klást, zněla: Jak vypadá dnešní angažované umění, jaká témata si vybírá, jak se umělci zapojují do veřejných záležitostí? K angažovanosti umění a umělců však, zdálo se, nebylo vlastně co říci.

Konferenci pořádala Heinrich Böll Stiftung ve spolupráci s GoetheInstitutem a Institutem umění a plný sál Národní technické knihovny v Dejvicích svědčil o tom, že téma je to populární. Očekávání mnohých se však nepodařilo naplnit. Hlavní slabinou byl výběr hostů a malá odvaha moderátorů pokusit se narušit disciplinární uzavřenost pozvaných, kteří nebyli schopni pustit se do hlubší reflexe mimo sféru vlastního oboru a zkušenosti.

Jediným, kdo přednesl jakousi vizi, byl filosof Václav Bělohradský, zastávající roli hvězdy debaty. Bělohradský použil pro smysl angažovaného umění zkratku „vytrhnout divákům ovladač z ruky“, tedy iniciovat určitou sociální energii. Další část debaty se však odchýlila směrem k prezentacím jednotlivých hostů. V divadelní sekci Miroslav Bambušek krátce přestavil vlastní verzi politického divadla, jež zpracovává historickopolitické kauzy, Tomáš Žižka své aktivity na poli sitespecific komunitních projektů. Německá divadelní teoretička Renate Klethová zmínila aktivity skupiny Rimini Protokoll, jejíž projekty vycházejí z konkrétních situací v určitém místě a rozvíjejí se v průběhu výzkumného procesu jako podle ní nejaktuálnější proud současného divadla.

Diskutující v literární sekci se pouze shodli na tom, že literatura má mít primát nad politikou, a otázce angažovanosti se vyhnuli obloukem. Německá autorka Tanja Dückersová si posteskla, že jsou na umělce kladeny nerealistické požadavky, když se očekává, že by měli mít odpovědi na společenské problémy. Ivan Klíma ve svém traktátu Literatura jako protest zdůraznil, že úkolem literatury není protestovat, politika má být dílu pouze pozadím. Spisovatelka Radka Denemarková uvedla, že každá dobrá literatura je angažovaná; jako příspěvek do diskuse trochu málo.

Jestliže byly první dva panely mdlé a povrchní (ani otázky z publika žel debatu neobohatily), výtvarný panel poukázal na problematický stav debaty o politickém umění v Česku. Kvůli neúčasti vizuální umělkyně a teoretičky Alice Creischerové a teoretika Jiřího Ševčíka bylo nutné improvizovat a Milan Mikuláštík ochotně zaskočil prezentací portfolia skupiny Guma Guar. Jiří David, autor četných instalací ve veřejném prostoru a neúnavný iniciátor protestů proti nekalostem zdejší kulturní politiky, nastínil ve svém hutném příspěvku mimo jiné vztah umění pro umění versus umění coby nástroje moci jakožto dva póly, mezi nimiž je třeba balancovat. Rumunský kreslíř Dan Perjovschi (rozhovor na s. 24) představil v krátkém a vtipném příspěvku svou tvorbu politických karikatur kreslených na stěny galerií a muzeí i ve veřejném prostoru. Debata vyústila ve slovní přestřelku mezi Jiřím Davidem, z publika vystupujícím Milanem Kozelkou a Mikuláštíkem, kterou se snažila kočírovat moderátorka Martina Pachmanová; došlo na očekávatelné: radikální umění přece patří do ulic (Kozelka), radikální umělec by se neměl podílet na galerijním provozu; z úst Jiřího Davida zaznělo obvinění skupiny Guma Guar z prvoplánovosti a z volby snadných cílů, načež Kozelka kontroval, že aktivistický umělec musí být prvoplánový, protože je hlasem mlčící většiny. Z mezinárodní debaty se stala přehlídka domácích kostlivců a zahraniční hosté se asi marně snažili pochopit, z jakých skříní to vylétají.

Politické umění se pomalu stává vyčpělým, zato výnosným zbožím, a domnělá angažovanost sbírá odměny v podobě výstav v galeriích a chvály kritiků. Angažované umění, tedy takové, jež má/chce mít určité sociální či politické důsledky, se nesmí vyčerpat vlastní angažovaností. Na rozdíl od Milana Kozelky se domnívám, že umění – politické či jakékoliv jiné – nesmí být prvoplánové. I když používá prvoplánovou symboliku, mělo by především znejišťovat, zpochybňovat vlastní komunikační médium i vlastní „političnost“.

Je rozdíl mezi angažovaným uměním, tedy uměním, které v sobě obsahuje společenskou kritiku, a angažovaností umělců, kteří využívají své veřejné role k působení v nějaké veřejné kauze. Tento vztah lze ale také zproblematizovat, jak činil například svými sociálními skulpturami Joseph Beuys, který ve spolupráci s Heinrichem Böllem na počátku sedmdesátých let rozvíjel koncept Svobodné mezinárodní univerzity (FIU) jako součást tvarování společenského organismu coby uměleckého díla.

Nalézt odpověď na otázky, jež si konference ambiciózně vytyčila, nebylo cílem; ovšem ani se jich téměř nedotkla. Osobnosti Heinricha Bölla se věnoval německý literární kritik Burkhard Müller, který upozornil na to, že by se umění mělo zabývat aktuálními problémy; ostatní však k aktuálnímu dění neměli co říci. Očekávaná diskuse o vztahu současného umění a umělců k sociální oblasti nenastala. Byla zmařena příležitost k diskusi napříč disciplínami, která by možná diskutující přinutila vyhlédnout za pohodlný obal své oborové „angažovanosti“: dozvědět se, že pro literáty není problém angažovanosti relevantní, divadelníci jej vnímají z úzké perspektivy vlastních sitespecific projektů a politického divadla a výtvarní umělci ztotožňují angažovanost s tvorbou politických koláží, je na mezinárodní konferenci pořádanou organizací formátu Nadace Heinricha Bölla trochu málo.