Wu-menův kóan o prstu, a vlastně o rožni, či o ničem z toho, ze sbírky Wu-men-kuan pochází ze 13. století, mluví však o Ťü-č’ovi, který (jak upřesňuje Oldřich Král, o jehož překlad se jedná) působil už o čtyři století dříve. Vztyčený prst prý ukazuje k jednotě světa. Všichni se otáčíme na rožni. Když čtu kóan, mám v hlavě prázdno. Tolik století, a pořád stejné, jen o málo tlustší prsty! Nejprve se zdá, že text není věnován ani tak lidem, rožni nebo interpretaci, jako prstům. Ačkoli je to zřejmě úplně jinak, prvotní, jemně povrchní zájem zůstává: a co teprve prsty na našich nohou! Málokdo si na ně dneska vzpomene (ačkoli by to mohla být šťastná myšlenka).
Mistr Ťü-č’, kdykoli se ho zeptali na dharmu, jenom zdvihl prst. Potom se jednou stalo, že jeden z pomocníků, dotázán na podstatu mistrova učení, taky jen zdvihl prst. Když se o tom Ťü-č’ doslechl, vzal nůž a prst mu uřízl.
Chlapec se dal s bolestným křikem na útěk.
Ťü-č’ na něj zavolal, aby se vrátil. Když chlapec otočil hlavu, Ťü-č’ zdvihl prst. Chlapec rázem prozřel.
A když nadešel mistrův čas a on se chystal na smrt, oslovil shromážděné mnichy: „Přijal jsem od svého učitele Tchien-lunga čchan jednoho prstu a ani za celý život jsem jej nevyčerpal.“ Tak řekl a odebral se na věčný odpočinek.
WU-MENŮV KOMENTÁŘ:
Ťü-č’ovo a chlapcovo nebylo v tom prstu. Pochopíte-li tohle, pak Tchien-lung, Ťü-č’, chlapec i vy sami jste navlečeni na jeden rožeň.