Dramaturgie mezinárodního festivalu Divadelná Nitra vychází z tradice evropského moderního dramatického divadla s přesahy zejména k současnému tanci. Organizátoři se soustředí na prezentaci či objevování režijních osobností (středo)evropského divadla, postupně se odklánějí od interpretace klasiky a otevírají se více vlivům takzvaného postdramatického divadla. Zároveň se snaží uvádět představení, která se vyrovnávají s problematickou minulostí a současností zejména zemí Visegrádské čtyřky a posttotalitní Evropy. V posledních letech ale festival stagnuje, dramaturgie se orientuje víc na předvádění různých podob současného divadla než na kvalitu, formální výstřelky nepřekvapují (nebo dramaturgové nemají šťastnou ruku) a spíš vyvolávají mezi slovenskými divadelníky i kritiky rozpaky.

Z nedostatku peněz letos o třetinu (tedy o dva dny) zkrácený program obsahoval vůči dlouhodobé převaze zahraničních produkcí poměrně více „domácího“. Ubylo dramaturgické razance i působivosti, devízou letošního ročníku byla jednotlivá představení spíš než celková vyváženost programu. „Velké“ slovenské divadlo suploval zájezd do Bratislavy na Gluckovu operu Orfeus a Eurydika v režii Mariusze Trelinského. Přímo v Nitře slovenské divadlo reprezentovalo v divadelních cenách Dosky oceněné monodrama HOLLYROTH Roberta Rotha a Rastislava Balleka, M.H.L. rovněž oceněné Slávy Daubnerové a autorské divadlo SkRAT.

Slovenský král

Monodrama Roberta Rotha HOLLYROTH, anebo Robert Roth spívá Jana Hollého mrzkosti a pomerkováňa v režii Rastislava Balleka ve Slovenském národním divadle získalo Cenu Dosky za inscenaci sezony a mužský herecký výkon. Ballek získal Dosky už za podobné dokumentární monodrama Tiso s Mariánem Labudou, nyní opět vychází ze života a díla konkrétní osoby – slovenského faráře a spisovatele Jána Hollého (1785–1849). Oproti Tisovi ale celek více stylizuje a zdivadelňuje a také dravý energický Rothův projev je antitezí představitele Tisa.

Hollého archaický jazyk není skoro srozumitelný, má netypické přízvuky a dnes zapomenuté novotvary. Tvůrci sestavili text hlavně z Hollého korespondence a monumentální poemy Svätopluk, která líčí národ Slováků jako potomka velkomoravského království a knížete jako vítěze nad Němci. Text doplnili také pasážemi ze Shakespeara, které ještě rozšiřují intertextuální vztahy inscenace k literatuře i historickému a dnešnímu dobovému kontextu.

Roth, který v současnosti hraje ve Slovenském národním divadle Hamleta, zahajuje představení četbou diváckého komentáře teprve chystané premiéry, ve kterém je herec označen za skřítka. Roth se líčí na bílo a záměrně, natruc, zaujímá výraznou klaunskou stylizaci, kontrastující s čítankovým obrazem obrozeneckého kněze. Rothovo autorské herectví je strukturované střihem či spíše mixem mezi demonstrováním Hollého bědného osudu (plného nehod, samoty, nemoci a chudoby) vlastní, tu soustředěnou, tu roztržitou a ignorantskou, deklamací textu a interakcí s diváky. Ať představuje faráře nebo postavu Svätopluka, vždy je v kontaktu s publikem: očima, narážkami, fingovaným zapomenutím textu nebo „nehodou“ s vyklouznutím kusu lebky. Bere na sebe podoby mrtvých „otců“ národa, nasazuje si korunu jako král Slováků, který nikdy nebyl, zato připomínka přilby wehrmachtu jako znaku Němců je dostatečně konkrétní.

Ballek a Roth zde účtují se „znameními zrodu“ národa, s vysněným královstvím a také předvádějí ubohý život člověka, jehož trpící lidství bylo mumifikováno do národního symbolu. Vidíme kulhajícího, bíle nalíčeného Rotha v ledabyle upravené sutaně a umazaného od bláta, hrajícího toho, kdo v díle stvořil sen o království. Rothův Svätopluk-Hollý-„Roth“- Hamlet má podobu šibalského a ušklebeného strašidla, které divákům bezostyšně předkládá to reálné, co bylo v historii vytěsněno. Ballekova estetika ošklivosti, Rothova výrazná nervnost se slučují s neznámou a nově zakoušenou, nepochybně krásnou a podmanivou melodií zaniklé podoby národní řeči. Inscenace zpřítomňuje temnou stranu „holubičího národa“, který si zaslouží skřítka namísto krále a vytoužených „velkých dějin“. Pro národní divadlo je to úctyhodný a jistě ne bezbolestný a bezproblémový akt. Ale ono jen tak obnovuje svůj nárok na titul „národní“ a dílo získává hodnotu univerzální výpovědi o světě. Hollý je hrdinou Slovenska, ne Svätoplukové. Nakonec není nic jako „národ“, „my, „Slováci“, „Češi“, jen trpící osamělý člověk. Jen jemu a jeho řeči je – zde vskutku netradičně – stavěn pomník, vážnější bronzových soch a pamětních desek.

Změna?

Úvodní slavnostní večer Dosek, který režíroval Michal Vajdička, byl stylizován jako „záchrana tonoucího slovenského divadla“. Také počet pouhých 23 hlasujících v anketě (což je skoro o polovinu méně než loni) opět vyhrotil dlouhodobé rozpaky divadelníků i části odborníků nad kompetencí a kritickou erudicí hlasujících a celkovým smyslem ankety.

Chabý ohlas a rozpaky vyvolal také doprovodný diskusní panel Visegrad WindoW, jejž připravil šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král s ambicí diskutovat na téma „společnost a smysl umění“. Debatě, zahrnuté v pracovním programu, chyběly jasně stanovené parametry, neúčastnili se jí tvůrci ani úředníci rozhodující o grantech, na otázky si moderátor dokonce odpověděl sám. Od počáteční výměny konkrétních zkušeností mezi panelisty rozprava zabředla do vágního omílání stížností na nedostatek financí, neúčinné státní podpory a úpadek společenské prestiže umění, bující konzumerismus… Tyto časté výtky, které stejně tak zaznívají v Česku jako na Slovensku, ale považuji spíše za projev utvrzování soudržnosti lidí na základě společného generačního „jazyka“ a identifikace rozdílem („hodné dobré divadlo, které jsme zažili dříve“ versus „zlá televize a umění nepřející současnost“). Nejde o smysluplnou analýzu a kritiku dnešní situace.

Tento ročník Divadelní Nitry nepatří k vrcholům historie festivalu, přesto může nezáměrně ohlašovat čas změny ve slovenském divadelnictví. Z neúspěšné „visegrádské“ debaty, průběžných stížností na nezájem slovenských divadelníků o zahraniční divadlo i rozruchu kolem Dosek vyplývá potřeba změn v umělecké praxi, a hlavně myšlení a mluvení o divadle a kultuře na Slovensku. Také úspěch Ballekovy inscenace i ocenění uctivé „hommage“ kontroverzní režisérce Magdě Husákové­-Lokvencové M.H.L., kterým se dostalo podpory především u mladší kritické generace, může motivovat jak tvůrce, tak odbornou veřejnost k razantnější obnovující rozpravě o současném stavu a perspektivách slovenského divadla a kultury. Cizinec podotýká: Dřív než bude pozdě.

Autor je student divadelní vědy na FF MU.

Text vznikl za podpory Visegrádského fondu.

Na projektu New Cultural Zone – Cultural Condensation of V4 in A2 se podílejí časopisy Magyar Műhely Alapítvány (Maďarsko), Krytyka polityczna (Polsko), Profil súčasného umenia (Slovensko) a A2.