Dva právníci-ministři se odlišně vymezují vůči ekologickému neziskovému sektoru. První z nich po příchodu na své ministerstvo zjistil, že si během porevolučních let počínalo marnotratně, hájilo různé klientské zájmy bez ohledu na ty veřejné a řadu informací utajovalo. Druhý zase zjistil, že jeho ministerstvo se během krátkých tří let stalo hnízdem zelených ideologů, z nichž většina se na svět dívala jen prizmatem broučků a kytiček. Oba pohledy jsou jistě legitimní. Horší je to s postoji ministra Bárty a Drobila k ekologickým sdružením. První z nich uznává, že jsou nedílnou součástí demokratického prostoru, kde každý artikulovaný organizovaný zájem má své zástupce, takže je nemoudré ignorovat jejich zkušenosti a znalosti. Lépe je tak mluvit se všemi dotčenými a pak rozhodovat. Druhý však k nim od počátku zaujal postoj zcela opačný, až nepřátelský. Jak jinak si vysvětlit, že své ideově modře zbarvené názory v této věci šíří takřka výhradně nepřímo sdělovacími prostředky a bez jakékoliv osobní komunikace? Jeho slovník navíc až příliš připomíná časy před listopadem 1989. Ani on tu ale nebude na věčné časy.