Jak bankrotuje Evropa volného trhu a jaké rozpoložení vládne mezi občany našeho západního souseda?
Evropa se nesjednocuje, ale rozpadá. Pod pokličkou tzv. politické a ekonomické integrace probíhá proces kulturního a sociálního propadu, jehož intenzitu a hloubku si ještě před dvaceti lety nikdo nedokázal představit. Zglajchšaltovaná média, demontáž sociálního i právního státu, diktáty nadnárodních institucí, drancování veřejného majetku i reálné ekonomiky spekulativním kapitálem a narůstající frustrace občanů z politiky jsou symptomy civilizačního úpadku kontinentu, jehož absolutním paradigmatem se stala „zásada otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží“ (Lisabonská smlouva, Hlava VIII, kap. 1). Tento vývoj Německo předznamenalo svým „sjednocením“. Právě proto, že nešlo o proces občanské participace, ale o akt ekonomické a politické expanze směrem na východ, který byl na evropské úrovni zastřešen Maastrichtskou dohodou, musel skončit fiaskem. Nejen že jednota státní nebyla naplněna jednotou sociální. Kohlova „prognóza“ kvetoucí země nebyla ničím jiným než prázdnou předvolební bublinou. Neoliberální tsunami, která nejprve zaplavila evropský východ, se nyní kvůli „Evropě bez hranic“ valí zpět na západ.
Bankovní orgie, práce na půjčku
Jak „poučení z krizového vývoje bankovního sektoru“ vypadá v Německu, by mohl demonstrovat bankovní manažer Axel Wieandt, jenž se po záchraně neslavně proslulé banky specializované na obchod s nemovitostmi Hypo Real Estate (HRE) dal ve funkci šéfa představenstva do jejích služeb. Po devatenáctiměsíčním působení si „vysloužil“ nárok na roční důchod ve výši 240 000 eur. HRE byla jen díky masivní intervenci státu ve výši 140 miliard eur (zatím) zachráněna před bankrotem. I přes státní pomoc ovšem „docílila“ v minulém roce ztráty 2,2 miliardy eur. Přes tuto katastrofální bilanci banka uvolnila 25 milionů eur na bonusy pro její manažery.
Zatímco příjmy z majetku a podnikatelské činnosti za posledních deset let stouply o 31,1 procenta, klesly čisté výdělky zaměstnanců ve stejném časovém úseku o 2,5 procenta. Dlužno dodat, že se to stalo během vládních koalic SPD se Zelenými, velké koalice a nyní v době spojení CDU-FDP. Tato bilance přímo vybízí k zamyšlení nad tím, proč není žádný rozdíl mezi tzv. levicovými a pravicovými vládami – jak v Německu, tak v ostatních zemích Evropské unie.
V Německu neexistuje minimální mzda a více než 20 procent námezdních zaměstnanců pracuje v nízko výdělečném sektoru. Stát přitom vyplatil 50 miliard eur těm, kteří ze svého platu nemohou sociálně „přežít“, včetně příjemců podpory v nezaměstnanosti.
S nízko výdělečným sektorem úzce souvisí problém tzv. vypůjčené práce (Leiharbeit). Jejími atributy je 10-12hodinový pracovní den a skutečnost, že prémie v hodnotě 75 centů odpadá již při jediném dni nemocenské. Podle posledních výzkumů Institutu německého průmyslu bylo v srpnu roku 2010 vázáno v časově omezeném pracovním poměru okolo 900 000 lidí. Do konce roku jich bude milion.
Původní argument, se kterým se „vypůjčená práce“ zaváděla, zněl tak, že je nutné reagovat na okamžité potřeby sice zvýšené, avšak časově omezené produkce. Nyní se z ní ale stal ekonomicko-politický instrument na snižování výdělků a maximalizaci zisku, efektivní nástroj proti mzdovým tarifům stanoveným kolektivními smlouvami. Tento vývoj kupodivu umožnila dřívější vládní koalice SPD-Zelení, která již v roce 2003 zrušila několik předpisů zamezujících zneužívání tohoto institutu. Od té doby mohou firmy zaměstnávat vypůjčené pracovníky bez časového omezení. Navíc jsou tito pracovníci nasazováni především v sektoru pomocných prací, čímž se minimalizují jejich šance na vzestup a s ním spojený dlouhodobý pracovní úvazek. Až 36 procent pomocných pracovníků poskytují podnikům agentury specializované na práce s časově omezeným pracovním úvazkem, více než polovině vypůjčených pracovníků je méně než 35 let.
Vrchol toho, co je v dnešních poměrech možné, předvedl nedávno obchodní řetězec drogerií Schlecker, jenž dal zhruba 5 000 svých zaměstnanců výpověď jen proto, aby je obratem mohl znovu zaměstnat přes vlastní zprostředkovatelskou firmu na vypůjčenou práci, kterou za tím účelem založil. Za poloviční plat, rozumí se samo sebou…
Od května příštího roku navíc začne platit volný pohyb pracovních sil (s dočasnou výjimkou pro Bulharsko a Rumunsko), což umožní německým firmám vypůjčovat si pracovníky u patřičných agentur v zahraničí. Tedy u těch z nich, které nabídnou nejlevnější pracovní sílu.
Média a terorismus
Neradostná je rovněž zpráva o stavu médií. Ekonomický tlak proměňuje redakce v lepší servisní kanceláře, v nichž si podává ruce špatně ukrývaný politický lobbismus tiskových mluvčích politického „středu“ s postupující bulvarizací. Existují výjimky, ale těch není mnoho a dají se najít spíše na mediální periferii.
Odpuzujícím příkladem bylo zpravodajství o údajném nebezpečí teroristického útoku. Žádná analýza, žádné otazníky, pouze papouškování směsice děsivých scénářů, které občanům nabízela vláda. Hrozbu představovalo nejprve šest, posléze dva až čtyři teroristé, z nichž polovina je již údajně v zemi a čeká na pokyn k útoku, zatímco zbytek je na cestě. Ministr vnitra označil vánoční trhy za obzvláště lákavá místa pro sebevražedný útok teroristů. A investigativní novináři? V jednom z listopadových čísel přišel týdeník Der Spiegel se scénářem útoku teroristického komanda na Říšský sněm, včetně braní rukojmí a závěrečného krvavého „showdownu“. Z „dobře informovaných kruhů“ se prý dozvěděl, že tento útok by se měl konat až koncem února či začátkem března příštího roku (sic!), nicméně skleněná kopule byla pro návštěvníky uzavřena již nyní. Ovšem s jednou výjimkou: luxusní restaurace Feinkost Kaefer vedle její špice (poslední jízda výtahu ve 22 h., jídlo kolem 60 eur, výhled na střed Berlína) fungovala i navzdory teroristickému nebezpečí. Nejnovější varování pak počítalo s možností útoku teroristů z moře.
Zatímco ministr vnitra de Maizière vyzval lidi, aby dávali pozor na „opuštěné tašky a podivné chování“, nabádal senátor pro vnitřní záležitosti Berlína občany, aby byli na pozoru před „podivnými lidmi“. Veřejnost byla rovněž upozorněna na to, že podle amerických informací mají oni dva až čtyři teroristé do Německa dorazit 22. listopadu (!). Zda skutečně dorazili a kde se ubytovali, již sděleno nebylo. To všechno v době, kdy se vláda snaží obsadit další právní prostor pro získávání a ukládání osobních údajů a kdy má Spolkový ústavní soud rozhodnout o možnostech nasazení armády ve vnitrozemí.
Občan a politika
Nálada v Německu je tedy, jak i dále uvidíme, více než „blbá“.
Podle sociologického průzkumu, který zadala nadace Friedricha Eberta, se více než polovina Němců domnívá, že demokracie v Německu nefunguje, 46,1 procenta je toho názoru, že je demokracie v SRN funkční. Lze pozorovat také nárůst počtu neonacisticky orientovaných občanů (ze 7,6 procenta v roce 2008 na 8,2 procenta v tomto roce). Nebezpečnější je ale fakt, že je devět z deseti lidí přesvědčeno o nesmyslnosti politické angažovanosti. A 94 procent oslovených říká, že občan stejně nemá naprosto žádný vliv na to, co vláda činí. Tento postoj je potvrzován neustále klesající volební účastí.
Lidé si začínají uvědomovat, že se o národní politice nerozhoduje „doma“, ale v Bruselu a Washingtonu. Politický střed zleva i zprava dnes neznamená celonárodní demokratický konsensus o sociálním státu, ale podřízení politiky virtuální ekonomice.
Nejnovější „reformy“ MMF směřují (v koordinaci s EU) k přímé kontrole národních rozpočtů. Kastrace národního státu znamená rozložení sociálních systémů, které na evropské úrovni 27 členských zemí v podmínkách „jednotného trhu bez omezení s volnou soutěží“ a s „volným pohybem kapitálu“ (viz Lisabonská smlouva, Smlouva o fungování EU, část třetí) nemohou fungovat. Lidé vidí, že zatímco se do krachujících finančních institutů v Německu a dalších státech pumpují miliardy, podnikům v nouzi (do níž se navíc dostaly bez vlastní viny v důsledku kapitálových spekulací) stát pomoci nesmí (LS, Hlava VII, oddíl 2: podpory neslučitelné s vnitřním trhem). Lidé vidí, že navzdory vzletným slovům o kontrole finančních trhů a zamezení jejich excesů se opět vyplácejí vysoké bonusy bankéřům, opět se spekuluje, opět kvetou hedgeové fondy. Bankrotující Řecko a Irsko, Portugalsko, Španělsko, Velká Británie a další nejsou zasaženy krizí sociálního státu, jak se občanům snaží namluvit MMF a EU, ale bankrotem systému, ve kterém se kapitál postavil nad politiku a tím i mimo společenské vazby – sociální i etické. Lidé začínají chápat, že globálně operující, na zisk zaměřený kapitál nelze „ochočit“. Je pouze otázkou, jaké politické konsekvence z toho pro sebe vyvodí. V Německu i jinde.
Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.