Chůvo, zpívej mi. Já pranic nechci

o světě znát.

Trpím, a myslím-li, zoufám si k smrti.

Chci jenom spát.

Spánkem, v němž duši stihne zapomnění,

dát se zkolébat,

kéž se tvá píseň zvolna v ticho změní

a bez snů mohu spát.

Jako kopretiny – má­-nemá lístky drtím –

své sny jsem otrhal.

Mám strach ze života, mám strach tváří v tvář smrti.

Nikdy jsem neměl, co jsem miloval.

Kéž je tvá píseň lehounké pohlazení,

jako moře zdáli, odjinad.

Chci spát, Chůvo, s bolem dennodenním

jen tak lze skoncovat.

Děcko, které vidí, jak si druzí hrají,

a samo hrát si nemá s kým…

Zpívej mi, chůvo, tvá slova uspávají,

spánek jak nápěv uslyším…

Půlnoční naděje vyhasla na jeseni,

šumot, a vyschlo vod moře…

Zpívej, a kéž tvůj zpěv vejde do mého spaní

jako sten, kde není hoře.

10. 3. 1918

Přeložila Vlasta Dufková