V Osvětimi ukradli nápis nad táborovou bránou: Arbeit macht frei. Nepochopitelnost činu je až zlověstná. Buď je někdo takový ignorant, že i nejzazší symbol toho, čím se může člověk stát, prodá do sběru. Anebo jsou na světě extremistické kruhy, pro něž je i tento penězi nepojatelný symbol natolik drahým fetišem, že za něj neváhají zaplatit miliony či vystavit se riziku mezinárodního zatykače, jen aby ho tajně vyvěsili – kde vlastně? Či tyto lidi povýší a utuží už pouhé vlastnictví nápisu? Ano, tak: krádež je příznakem doby, kdy se dá na vlastnictví převést vše, automobil, kus přírody, symbol, člověk, elektronická data, umělecké dílo i melodie do mobilu. Co nelze ukrást, není.

Přitom sama myšlenka práce, jež osvobozuje, má své zvláštní kouzlo (odmyslíme-li si tragické konotace, což není snadné). Tušíme tu příznačně německou filosofickou vizi bytí jako čehosi dialekticky náročného, vznešeně nesamozřejmého… Marx měl na mysli věci příbuzné, když psal o odcizené práci, poznané nutnosti a všech dalších pojmech, jež dnes kdekdo bez okolků zesměšňuje. Arbeit macht frei – to je další zcizený, znectěný lidský symbol, stejně jako svastika, pravěké znamení slunce, síly, kosmického tance. Čistě graficky vzato nádherný znak, jejž si v Tibetu poslední sedlák věrně maluje na čajník nebo na vrata. My už tu možnost, tu čest nemáme.

Arbeit macht frei – původně titul románu Lorenze Diefenbacha z roku 1874, v němž hazardní hráči a podvodníci byli prací navráceni k počestnosti. Později si rčení osvojila Výmarská republika, aby jím podpořila svůj program veřejně prospěšných prací. Dokonce panuje názor, že ani vrchní osvětimský komandant Hess nevyvěsil větu nad bránu z čirého sadismu, ale coby mystické poselství o vnitřním sebevykoupení, přičemž vycházel ze své vlastní „výmarské“ vězeňské zkušenosti. Ať je to, jak chce, ztracený smysl osvětimské větě už nevrátíme. A o románu polepšujícím dnešní videoterminální gamblery si necháme jen zdát v naivních snech. Dnes práce ztratila kredit, váhu, kouzlo, uznání, spíš než o práci jde nám dnes o to, jak o ni nepřijít, jak ji najít, k jakému moři odjet, je-li práce moc. Práce není důležitá. Důležité jsou rekvalifikační kursy, „pracák“, management, restrukturalizace, akcie, transakce, spekulace. Dnes podnikatelé lidem dávají práci a lidé by jim za to měli být vděční. Nikoli dělník, ale pracovní síla. A hned levná. Slovo dělník je dnes směšné, zato workoholik, to zní hrdě. Ne dělník, Standa Gross dnes sklízí plody své „práce“.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem měl rád folkovou scénu. Mrazilo mě, když Vlasta Třešňák v rozevláté dělnické baladě nádherně ze sebe dral: „Jede z Čech až na konec světa…“ Východňár se z pražské stavby kodrcá přes celou republiku na neděli domů. „A kedy zase prídeš,“ ptá se ho žena, sotva se dělník otočí ve dveřích. Vzápětí zpěvák smirkově křikne – „a to je člověk z metra, pane Jireš!“, narážkou na Jirešův normalizační opus Lidé z metra. Jindy Třešňák zpíval o vůni salámu, solviny a melty, v Baladě o zadýchaných očích kulhavého posunovače zas svérázně drsně rozvíjel Wolkera. Proletář z Karlína byl v době, jež pojmy práce a dělník nechutně vykrádala, schopen o opravdovém, ideologií nezdeformovaném (ideologií zuboženém!) dělníkovi mluvit s nefalšovanou úctou a něhou. Z těch písní ani trochu netrčela satira, ale rovnou šlo o volání po zašlé svobodě a prosté lidské vznešenosti. Odstrčený dělník se stal zástupným symbolem všeho, o čem se v celé zemi lhalo. (Dnes se už lže jinak, dnes lež a hanba nefackují, ale lháře zajímá jen: dokažte mi to u soudu!)

S podobnou sugestivní něhou mluvíval Bohumil Hrabal o krásné Poldi, o tmavých ránech, kdy vstával na kladenský autobus, ladil Berlín a ozvala se Moskva: „Dobré jitro, tovaryši, je šest hodin…“ I proletář z Libně se byl schopen v čase pracovních lágrů po svém osvobodit prací, najít v ní útočiště a kouzelný rub věcí, spatřit ji jako dějiště životní strmosti, místo ztracení i zjevení. V slavné Jarmilce se Vaškovo koncentráčnické vyprávění prolíná s nakládáním grafitu, překopáváním haldy špon… Práce je tu nejen útěcha a znovunalezená rovnováha, ale skrývá se v ní i znovunabytá lidskost, cesta zpět k tomu, jak je člověk ukotven v samotné hmotě: dřinou, ale i tvořením a hrou. „Vašek vyhodil plnou lopatu grafitu tak, až všecko zmizelo v mraku. (…) Andělská práce!“

Je-li Jarmilka sonátou, pak popis senoseče v Anně Karenině je rovnou koncertem zasvěceným práci. „Pán“ Levin přemůže ostych a přidá se k sekáčům, tak moc touží po té blaženosti. Ztratit se v práci, stejně jako se v ní rozplyne sama svoboda. Zbyde nutnost: slunce, pot, šťavnatý svist trávy, zázračné chvíle, kdy tělo, „plné vědomí a plné života“, pracuje jaksi samo. Tolstého senoseč je ještě obrazem lidstva, které má naději, neztratilo přirozený smysl a soudržnost. My si zcizené symboly dobýváme zpět už jen pokoutně, vzdor dějinám. Solženicynův Ivan Děnisovič riskuje samotku, ale neodolá a ještě se běží podívat, jak se mu dnes povedlo ohodit kus zdi…

Autor je básník, literární kritik a hudebník.