Kde začíná zítřek, neptá se, ale snaží se odpovědět Václav Klaus ve své nové knize. Zítřek začíná předevčírem: tam, kde začíná intelektuální život našeho předního ekonoma. V šedesátých letech: „Kdo tu dobu žil, většinou na ni vzpomíná s radostí i nostalgií. A v mnohém z ní – zvláště kulturní svět – žije dodnes.“ Kapitola Předevčírem patří v knize k nejzajímavějším – už proto, že v té době o Klausovi málokdo věděl. Málokdo tušil, že se v jakési kanceláři skrývá šedá myš, která má dobře spočítané, že komunismus se nakonec musí samozhroutit. A že nejlepší cestou k samozhroucení je pasivní rezistence. Ani ti, kteří podlehli a vstoupili do strany, ani ti, kteří aktivně bojovali v disentu (Charta 77 je „elitním intelektuálským klubem především pro straníky vyloučené po prověrkách z KSČ a ztrativší svá předchozí významná místa“), neudělali pro konec totality víc než ti, kdo využívali klidu na práci ve svých úřadech a na nově nabytých chatách a chalupách. Osmdesátá léta vlastně nebyla úplně špatná. „Pokud člověk zrovna nechodil demonstrovat na Václavské náměstí, mohl si žít relativně po svém.“ A občas si užít i trochu legrace, vždyť „střední proud ovládly diskotéky, na nichž se hrála absolutně bez omezení tehdejší světová produkce“.