Otokar Fischer
Poutník a píseň
Mladá fronta 2008, 152 s.
„Milovník života a melancholik, vyznavač smyslů a duchovní aristokrat, snílek a skeptik, muž touhy a muž činu“ – takový byl podle autorky doslovu Nikoly Richterové Otokar Fischer, osobnost mnohostranná, básník, kritik, esejista, dramatik a dramaturg Národního divadla, vynikající překladatel, ba zakladatel překladatelské školy. Výbor z jedenácti sbírek představuje Fischera jako básníka technicky virtuózního, někdy také jen už poněkud archaizujícího a proklamativního, ale Fischer byl především lyrikem, jenž „stojí v řadě“ a v jeho úsečném i splývavém verši, v hymnickém i baladickém tónu rozpoznáme stopy a vlivy řady předchůdců i souputníků od Hlaváčka až po Dyka a Tomana. K jeho poezii patří pocity stesku a nostalgie, osudového nepřijetí, bezdomoví a vyhoštěnectví („jsem tu cizí a jsem tu jenom host“), dědičné viny, jimž vzdoruje se smutnou hrdostí i vírou, že láska nakonec přece jen stojí za poranění i oběť krve („Jen miluješ-li, co na tom, že krvácíš?“). Básník se nestylizuje jen do postavy cizince, ale i svědka a osamělého poutníka („Zde v kamení… já stojím, sám. Kdy vyšel jsem a za čím?“) – bloudícího světem v naději, že poslední stezka ho přece jen přivede domů –, jako by se v něm skrývala stálá žízeň, touha po zasvěcení a plnosti, kterou lze utišit jen tvorbou.
Jiří Zizler
Muriel Barberyová
Pochoutka
Přeložil Petr Christov
Host 2009, 126 s.
Po úspěšném románu S elegancí ježka vydalo brněnské nakladatelství i prvotinu francouzské autorky žijící v Japonsku. Chuť jako jeden ze smyslů se tu stává smyslem existence. Hlavním hrdinou je úspěšný kritik jídel, jenž má jen osmačtyřicet hodin (které mu určil lékař do smrti) na to, aby ze vzpomínek vylovil chuť nejpodstatnější. Tu, kterou okusil v mládí a která se stala úhelným kamenem jeho celoživotní práce. Trošku to připomíná Wellesova Občana Kanea, více však animovaný snímek Ratatouille. Vedle kapitol, v nichž náš kritik vzpomíná a na konci vždy konstatuje, že už se blíží, ale ještě nedosáhl absolutní spokojenosti s chutí (rajčete, chleba nebo majonézy), se jako přílohy objevují kapitoly zaznamenávající vztah jeho blízkých k němu. Od milujících po rozhořčené, od milenek po kocoura. Kniha je poctou chutím, poctou jídlům, poctou jednoduchosti. Autorka sama však na jednoduchost rezignuje, věty opentluje přívlastky a metaforami. Slovní obžerství vytváří těžko prostupnou houštinu, kde se ukrývá až příliš jednoduché poselství. Teprve docela zábavná pointa, tj. ta pravá chuť dětství, jež je v závěru odhalena, přináší jisté odlehčení. Tedy: občas se při čtení přistihnete při zesílené tvorbě slin v ústech, většinou však máte chuť na trochu výživnější literaturu.
Jiří G. Růžička
David Böhm
Ticho hrocha. Černé pohádky
Labyrint 2009, 64 s.
Podtitul knihy kreslíře Davida Böhma odkazuje minimálně ke třem druhům černi: pohádky pocházející z černého kontinentu jsou vyvedeny černými stínovými kresbami a jsou plné černého humoru. Vznikly totiž na základě slohových prací, které Böhmova sestra Terezie přivezla ze Středoafrické republiky, kde působila jako učitelka zeměpisu. Děti dostaly za úkol napsat pohádku a představu o tomto žánru pojaly dost svérázně. Krátké příběhy se odehrávají v komiksových polích, která vždy doprovází stručná věta, komentující děj. Ten volně vychází z folkloru, pověstí a bajek, jež v sobě skrývají morální ponaučení – třeba o tom, že by se měla mluvit pravda nebo že bychom neměli zabíjet sestru, když s ní jdeme do divočiny. Malí žáci si předlohy přizpůsobují se suverénní samozřejmostí tak, že látka získává půvab nezáměrného humoru. Některé dějové motivy jsou zveličeny dětskou imaginací a jiné naopak potlačeny, takže vznikají absurdní skoky a na konci nás často překvapí náhlá, odzbrojující pointa. Každodenní reálie se zde mísí s magickým světem lidojedů a kouzel a pod povrchem jaksi mimoděk vysvítají sociální témata. Jako ukázkový příklad okouzlující surreálné logiky nechť poslouží synopse poučného příběhu O Janu Křtiteli, tematizující „vyhazování dětí“: Světec zplodil mnoho dětí, takže část z nich odvede do pouště. Tam získají foťák a zázračnou vodu, jíž oživí mrtvé prezidentovo dítě, za což se státník vzdá své funkce a jmenuje do ní děti. Vše skvěle funguje díky akčnímu a hravému kreslířskému stylu, kterým Böhm i přes značně omezené možnosti černobílých obrysových kreseb dokáže výtečně podtrhnout latentní humor pohádek. Knihu ocení pokročilejší dětští čtenáři i jejich rodiče.
Karel Kouba
Tomáš T. Kůs
Spižírna
Dauphin 2009, 64 s.
Ve své třetí sbírce prohlubuje Tomáš Kůs tendenci, která u nás sílí od devadesátých let minulého století a projevuje se situováním poezie do interiérů. Tematický rámec Spižírny tvoří rodina, byt, domov, cyklus denních a týdenních činností; vznikají v něm momentky blízkých osob („matka/ ve vzorně uklizeném bytě/ pláče do telefonu“ – Oni) a zátiší s předměty tvořícími atmosféru známého („dnes bys dal/ všechny vůně světa/ za v neděli odposlechnutý/ cinkot příborů“ – Pondělí). Básníkovou zásadou je civilní „nechodit pro báseň daleko“, když leží „doma na posteli/ jako prasklá tětiva“ (Večerní zprávy). Logickým řazením těchto výjevů za sebe se scéna rozpohybovává, vznikají drobné příběhy všednodenních událostí (Na nákup, Pozdní příchod). Z maličkostí, u nichž si zřídkakdy uvědomujeme emocionální náboj, který je provází, protože bývá zastíněn momentálně významnějšími pocity, jsou v Kůsově zpřítomnění rázem fascinující dobrodružství jemných nuancí jemného humoru („zas a zas budeme poslouchat/ jak za okny projíždějícím cyklistům drnčí blatník/“ – 39,2 °C), hravé ironie („o čem se ještě nedoví/ utrhne-li se od večerních zpráv k očím své ženy“ – Večerní zprávy), až neodvratné životní tragiky („Kdyby nechodil tak daleko/ kdyby jej nestudilo od nohou/ kdyby se nestmívalo tak brzy“ – Kapačky). Úsporné výrazivo i vysvětlující (nikoli ornamentální) metaforika jsou podřízeny úsilí přesně zachytit kompozici obrazů a vyvarovat se strojenosti a inscenovanosti. Po přečtení strof jako vysoustružených si říkáte, jak to, že jsem si nevšiml toho, co každý den prožívám…?
Petr Andreas
Traude Veran
Někteří chtějí vždy znovu přijít
Přeložil Stanislav Struhar
Dauphin 2009, 72 s.
Páteří výboru z poezie, jíž se rakouská autorka s českými předky Traude Veran (nar. 1934) představuje tuzemskému publiku, jsou apostrofické básně, tematizující vztah k nejbližším bytostem – k muži a dětem. Dominují první ze čtyř částí sbírky, rozesety však jsou i do ostatních tří oddílů. Lyrický subjekt je v nich stylizován jako žena senzitivní a zranitelná, věrná, starostlivá a neustále se o své nejbližší trochu strachující, zároveň ale i žena silná, která se pro dobro nejbližších podřídí – s bolestí a vědomím křivdy však žije dál a nikomu nic nezazlívá. Souběžně s tímto leitmotivem se silně akcentuje i motiv nezastavitelného uplývání času, který je však schematizován v kontrastu odlesku minulosti jako idyly a proti němu truchlivé přítomnosti („v mých šťastných dnech/ nosili jsme vodu ze studny/ a chodili v gumákách na záchod// teď mám wc s vůní květů/ cifem umytou vanu/ a jsem sama“), nebo marnosti nad tím, „jak to všechno rychle uteklo a co taky mi prošumělo mezi prsty“ („co pláči/ sama jsem se o vás připravila// bezstarostným zacházením/ s kalendářem/ to SNAD NĚKDY jsem/ změnila na UŽ NIKDY// neustále mi zůstává/ to jediné/ PŘÍLIŠ POZDĚ“).
Kladem sbírky, byť ta je nakladatelem avizovaná jako „výbor“, u něhož obvykle neočekáváme takovou sevřenost, je velmi pečlivá kompozice jednotlivých básní tak, aby z celku vyvstal koherentní obraz ženy s osudem vázaným na konkrétní lidi a místa. Dojít k takovémuto nahlédnutí však vyžaduje jistou dávku sebepřemáhání, neboť prodrat se celou knihou, zvláště pak její první polovinou, skrze jednotlivé básně, ačkoliv ty jsou stejně jako duše lyrického subjektu křehké a subtilní, je na mnoha místech činnost útrpná. Ve zmiňovaných pasážích totiž autorka až přespříliš sází na to, že „naléhavost“ a intenzita tématu boje ženy s nepřátelským životem a vztahu k nejbližším sama o sobě vystačí na to, aby byla poezií. Z tohoto předpokladu pramení výrazová úspornost veršů Traude Veran, z něj vyvěrá autorčin minimalismus a zároveň prýští mé roztrpčení nad knihou. Vrstva fádních, nepřekvapivých obrazů („u baru/ vrstva na vrstvě/ líně/ číhají krokodýlové/ kamenné oči/ házejí po tobě/ ukamenovávají tě/ svýma očima“) a někdy i vyložených banalit („dva kroky/ váhavě do hloubky/ hned zase/ zpět/ jen se/ do života neponořit“) je totiž natolik silná, že pod jejím nánosem zapadne i těch několik světlých výjimek (jako například básně Chorvat drago a Smrt literáta), jež ukazují, že jemná ironie autorce sluší více než velký patos a všednodenní citová tragika.
Vojtěch Staněk
Hergé
Míříme na Měsíc
První kroky na Měsíci
Přeložila Kateřina Vinšová
Albatros 2009, 64 a 64 s.
Když roku 1969 došlo k přistání na Měsíci, nikoho z nás, kdo jsme vyrůstali v Belgii v šedesátých letech, to nepřekvapilo. Všichni jsme mnohokrát četli Tintinovy a Filutovy příběhy Objectif Lune a On a marché sur la Lune kreslíře Hergého, a realita nevypadala zas tak moc odlišně. Hergé započal sérii ve třicátých letech a do své smrti v roce 1983 vytvořil ještě čtyřiadvacet alb. Malá mistrovská díla kombinují lehký humor s dobrodružným scénářem a odkazy k dobové politické situaci. Po skvělém Modrém lotosu (1936) vyvinul Hergé opravdové výzkumné úsilí o patřičné znázornění geografických a kulturně-politických situací. Alba s cestou na Měsíc na to navazují, s aktuálními vědeckými výklady Tintinova přítele, profesora Hluchavky. Ukázalo se, že jde o vizionářský komiks, s velmi realistickým pojednáním rakety, konstrukčního místa, vesmírného letu i kráčení po měsíčním povrchu. Také narativ obou knih je jiný než u dalších Tintinových příběhů. Je to spíš sbírka epizodických sekvencí než klasické dobrodružství, i když přesvědčivá špionážní zápletka drží obě knihy pohromadě. Po letech zůstává Tintin pozoruhodnou komiksovou klasikou. Možná je teď vhodná chvíle rychle přečíst všechny knihy předtím, než příští rok vstoupí do kin Spielbergova filmová verze čtyř alb. Až se tak stane, jako protijed mohou čtenáři zvolit poslední Hergého knihu Tintin a Alph Art, v níž Hergé vychází z padělatelské aféry, kterou propojil s kriminálním příběhem New Age sekty.
Gívan Belá
Souvislosti 3/2009
Třetí číslo loňských Souvislostí přináší ve všech svých obvyklých rubrikách bohatý tematický repertoár. Vzato po pořádku, byť výběrově: esej o čísle sedm a jeho magické, posvátné povaze v Řecku a starověkém Orientu Tomáše Vítka; pojednání o situaci spiritismu ve viktoriánské Anglii z pera Alice Dvořákové; dva texty Josefa Hrdličky – jeden esejistický, druhý umělecký, oba spjaté tématem hory-archetypu; básně mladých básníků, se Souvislostmi srostlých Jonáše Hájka a Jakuba Řeháka v oddíle „Literatura“. K nim přistupují texty autorů zahraničních (Liāna Langa, Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki, Günter Eich, Igor Cholin, Jevgenij Charitonov) a text Miroslava Olšovského provázející Cholinovy básně. V oddíle Pod čarou se – kromě standardních glos historických Martina Nodla, epištol M. C. Putny a recenzí aktuálních knih setkáme s textem Martina Pokorného. Důkladným rozborem se kriticky vyrovnává s teorií lyriky jako specifického fikčního světa Miroslava Červenky, s teorií, která se objevila před sedmi lety a obecně byla velmi kladně přijata a zasazena do „kánonu“ literárně teoretických tezí. Hlavním „tématem“ Souvislostí pak je osobnost Štěpána Zavřela (1932–1999) – připomenutí tohoto filantropa, výtvarníka, knižního grafika a ilustrátora, emigranta z komunistického Československa, známého v zahraničí (Itálie, Španělsko, Německo) a zapomenutého (či spíše nikdy nepoznaného) v tuzemsku, je nesmírně záslužné.
Pavel Šidák
Kateřina Bečková
Nádraží a železniční tratě. Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby
Paseka 2009, 156 s.
Do zájmu ediční řady Zmizelá Praha se dostávají i technické památky, pro začátek železniční. Kniha je vybavena přehlednými orientačními plánky, bohatě ilustrována snímky z období od začátku 20. století do současnosti a poznámky výstižně popisují stav objektů a jejich osud. Autorka s přiznanou sympatií k železnicím však také poukazuje na nevyhnutelnost některých změn v infrastruktuře. Realizované, nerealizované a aktuální projekty zasazuje do historického kontextu, díky čemuž se dozvídáme například, že plány zrušit Nádraží Praha-Těšnov nebo Masarykovo nádraží sahají až do meziválečného období. Komentáře jsou věcné a prosté přílišné nostalgie či úporného úsilí o zachování původního stavu objektů; vyplývá z nich naděje, že při vyvážení nutných civilizačních proměn a citu pro význam industriálních památek se z města nemusí stát ani skanzen, ani bezohledná hypermoderní poušť. Určité kouzlo publikaci dodává fakt, že historické snímky (plné městského dění a dobových reálií) z kolekcí sběratelů-nadšenců doprovázejí občas až obsedantně podrobné popisky. Uvedené v nich bývá dokonce číslo lokomotivy či podrobný čas vyhotovení fotografie, a to dokonce s ohledem na shodnost vyfoceného vlaku s jízdním řádem. Toto všechno učí vnímat město jako dynamický, měnící se prostor a vybízí k procházce a k osobnímu prozkoumání současného stavu železničních objektů. Jeden nikdy neví, kdy se promění v obchodní centra.
Joanna Derdowska
Dorothee Sölleová
Fantazie a poslušnost
Přeložil František Potměšil
Kalich 2008, 136 s.
Dílo přeložené a připravené k vydání na počátku normalizace (1970) se objevuje až po čtyřiceti letech. Německá radikální evangelická teoložka (1929–2003), ovlivněná Bonhoefferem, vychází z přesvědčení, že o Bohu nelze mluvit jazykem minulých generací. Vede ve svém textu ostrou polemiku s pojetím poslušnosti jako největší ctnosti a základní ideje křesťanství. Ježíš podle ní vyžaduje poslušnost jasnozřivou, „která dovede pohotově objevit Boží vůli teprve v určité situaci, chce po člověku poslušnost vynalézavou“. Poslušnost získává smysl jedině tehdy, není-li vymezena zvnějšku, ale rodí se z vnitřní svobody a štěstí. Svobodu ztrácejí i ti, kteří od druhých vyžadují sebeobětování a zvěcňují ho („kdo jedná s druhým jako s předmětem, s neživou věcí, stává se věcí i on sám“). Poslušnost hodlá Sölleová nahradit fantazií, jež je formou svobody; chceme-li měnit svět, musíme ji osvobodit, aby se stala hybatelkou kreativity. Autorčino myšlení pracuje spíše s psychologickými než teologickými kategoriemi – fundamentální křesťan namítne, že Bůh je pro ni spíše existenciálním úběžníkem než objektem víry. Blíží se Franklově logoterapii i vývodům Ericha Fromma. Její jazyk je jasný a srozumitelný a přímý („ano, ano – ne, ne“) – účel a zdůvodňování jsou destruktivní pro lásku a hlavně „úspěch není božím jménem“.
Jiří Zizler
Fik Meijer
Císaři neumírají v posteli
Přeložila Petra Schürová
Aurora 2008, 215 s.
Životopisy císařů od Suetonia to sice nejsou, ale jinak odvedl nizozemský historik Fik Meijer dobrou práci: v excerpcích z biografií jednotlivých římských císařů najde zájemce o historické údobí římské říše a počátku „temných století“ podstatné údaje; navíc jsou životopisy uváděny kontinuálně, takže dění v období tím zpřehledněno; v středoškolském dějepise bývá obvykle v období římského císařství akcentováno nejvíce 1. století n. l., Meijerova kniha však pokračuje až k Romulovi Augustulovi, sesazenému Odoakerem v roce 476. Tehdy nastává prolog evropských dějin – Gótové táhnou z Jyttlandu k teplým středozemským koupelím a vínům, Sarmati se hrnou z jižní Rusi do Bavor, Germáni se usídlují v apeninském Římě, Baskové, tehdy nazývaní satirikem Iuvenalem „Vascones“, zakládají hnutí odporu, Hunové poznávají krásy Maďarska – arkadská idyla tehdy jednou provždy ustala, škatulata, hejbejte se! od těch dob již nevzala konce. Co poezie z oněch třeskutých dob? Na syntetické kulturologické dílo si ještě bude třeba počkat (pomineme-li Gibbonův Úpadek a pád římské říše), a možná i lépe, když zájemci zůstávají odkázáni na samostudium, neb tento vratiproud provždy trvá inspirativní a živý – vládcové umírají, ale umění trvá! Možná i to bývá důvodem mrzké zášti vládců a hlučného davu k umělcům, kdoví?
Vít Kremlička
Vítězslav Praks
Computerová naratologie – narativní schémata počítačových her
Litera Proxima 2009, 140 s.
Práce Vítězslava Prakse zkoumá vztah mezi literaturou a počítačovými hrami, které se v současnosti dynamicky vyvíjejí. Dokazuje, že počítačové hry jsou podobně jako jiná „nová média“ hluboce ovlivněny literaturou, zejména různými žánry a formami. Prověřuje například aspekt identifikace hráče s hrdinou hry, která je podobná identifikaci čtenáře s literární postavou. Ve své práci se opírá o myšlenky Ludwiga Wittgensteina, Jurije Lotmana či Romana Ingardena. V závěru vyslovuje domněnku, že nové zmapování narativních modelů může pomoci při klasifikaci nejen počítačových her, ale i děl moderní a klasické literatury. Českému čtenáři by tato metoda klasifikování literárních útvarů mohla vzdáleně připomenout jednu malou neúspěšnou kapitolu z dějin české literární vědy. Oldřich Králík (svými východisky byl vlastně strukturalista a ze strukturalismu vychází i Praks) se kdysi snažil rozkrýt strukturu Máchových děl na základě zkoumání používaných slov a spojení. Pokusil se dokázat, že autorem některých Máchových povídek je ve skutečnosti Karel Sabina. Metoda ovšem selhala – jinými cestami se potvrdila pravost textů. Praksův návrh míří ale dál než k nasazování podobných kvantitativních metod. Jde mu o přesné pojmenování základních jednotek literárního díla, o hlubší vhled a větší porozumění.
Petr Krejčí