Proč jsou Pouta český film dekády

Vyzrálý snímek Radima Špačka Pouta přibližuje pokřivenou morálku osmdesátých let. Nedává žádné smířlivé odpovědi, naopak vyzývá k otázkám, které jsou nepříjemné i dnes.

Když jsem před pár lety viděla vynikající rumunský snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (režie Cristian Mungiu, 2007), zamrzelo mě, že se v českém filmu neobjevil podobný pokus přiblížit šílenou totalitní dobu na příběhu běžného člověka, omezovaného a vyděšeného. Mungiův film však nebyl jen o životě před pádem železné opony, kdy jedna vysokoškolačka podstupuje tehdy zakázaný potrat. Byl to i příběh silného přátelství a nehrdinské odvahy. Filmařsky se rumunskému snímku podařilo brilantně načichnout plíživou atmosférou doby. Po zhlédnutí nového českého filmu Pouta (2010) Radima Špačka jsem se konečně dočkala obdobného zážitku i v českém filmu – žádné černobílé moralizování ani upachtěné retro, které mi trochu vadilo v jinak nadprůměrném Protektorovi (režie Marek Najbrt, 2009), žádné smířlivé pokusy zastřít minulost malým českým humorem, jako to dělal ve svých filmech Jan Hřebejk nebo jak to čpí z právě běžícího televizního seriálu Vyprávěj (2009).

 

Napětí, tajemství, překvapení

V českém filmu nenajdeme příliš postav podobných estébákovi Antonínu Rusnákovi z Pout. Pro film Špačkem objevený unikátní herec Ondřej Malý má přesně tu dávku nevyzpytatelnosti, která drží celý příběh v napětí. Drobný, plešatící, nevýrazný „strýc“ s ledově klidným hlasem, u kterého zpozorníme i při pozvednutí obočí. Zamiloval se opravdu do jeřábnice Kláry, která chodí s disidentem? Zneužívá jen své estébácké moci? Anebo se touží pomocí Kláry dotknout čehosi nepojmenovatelného, protože ho všechno kolem zoufale a k vzteku štve a nudí? Pouta jsou překvapivá, nejednoznačná a temná. Z Antonína je cítit cosi existenciálního, kypí v něm vztek, který bůhvíkde a bůhvíjak každou chvíli vyvře. Ale i ostatní postavy si nesou své osudy a tajemství, která se nedozvíme zcela. Co například skrývá mlčenlivá Klára, která chodí s ženatým Tomášem? A je Tomáš jen slaboch, potácející se mezi rozhodnutím být s Klárou či s manželkou a vycestovat nebo zůstat mezi disidenty? Možná jen jeho přítel Pavel, intelektuální celebrita disidentských kruhů, je jednoznačně odsouzeníhodný, když si svůj klid v šedé zóně vykupuje udavačstvím. Kolik se ale takových „bohorovných“ disidentů dosud český film odvážil ukázat? Scénář publicisty Ondřeje Štindla (sedmiletá práce se zkrátka pozná) je pečlivě gradován přesně v duchu thrillerového žánru, jeho výklad a smysl však zůstává otevřený. Zoufalá postava Antonína vytváří dokonce domněnku, že neexistuje žádná konkrétní příčina zla, jen na obou stranách (v disentu i v estébáckých kruzích) panuje nesmyslnost, neštěstí a touha z toho někam utéct.

Formálně jsou Pouta dokonalou evokací tehdejší atmosféry – žádné retro, kde by každý záběr volal po tom, že jsme v osmdesátých letech. Interiéry, kostýmy i svícení je natolik přesvědčivé, že máme dojem, že se díváme na snímek přímo z té doby. A není to příjemný pocit. Kamera Jaromíra Kačera především spoluvytváří atmosféru snímku, přesto se podařilo vytvořit několik nezapomenutelných scén, například dlouhé záběry z Vítkovických železáren nebo závěrečnou scénu v řece, která se celá postupně topí v bílé a jako by sem zabloudila z filmu Andreje Tarkovského.

 

Žádné Životy těch druhých

Síla a kvalita Pout dobře vynikne ve srovnání s oscarovým německým filmem Životy těch druhých (režie Florian Henckel von Donnersmarck, 2006). Na první pohled jsou si oba snímky podobné – Životy se odehrávají v osmdesátých letech ve východním Berlíně, kde nenápadný a plešatící agent Stasi sleduje populárního dramatika a jeho milenku, režimem podporovanou herečku. A stejně jako v Poutech tato femme fatale agenta zaujme natolik, že začne pochybovat o své práci a dvojici umělců nakonec před režimem chrání. Zatímco v Poutech mají všechny postavy nějaký morální škraloup, tady jsou všichni čestní, jen nešťastná herečka udává a je na konci po právu potrestána. Schematický příběh o tom, jak se z agenta stane „dobrý člověk“ (snad díky herečce a poslechu Beethovenovy Appassionaty, sic!), nemá ani stopu tajemství, napětí či pachuti doby. V Životech se sice setkáváme s relikviemi v podobě trabantů, ale atmosféru nejednoznačnosti, strachu a tragiky cítit není, snad díky hladké a zručné kameře, která nepřichází s žádnými nápady a nasvěcuje všechny scény tak, jako by se odehrávaly v současnosti. Pouta a rumunské 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny naopak hrají na mnohem temnější strunu mimo osu dobra a zla a právě existenciální tápání hrdinů, jejich strach, nejistota i otázky posouvají oba snímky do nadčasové roviny.

Pouta. ČR 2010, 146 minut. Scénář Ondřej Štindl, režie Radim Špaček, kamera Jaromír Kačer, producent Vratislav Šlajer, hudba Tomáš Vtípil, střih Anna Johnson Ryndová. Hrají Ondřej Malý, Kristína Farkašová, Martin Finger, Lukáš Latinák, Oldřich Kaiser ad. Premiéra v ČR 4. 2. 2010.