Tenhle projekt budí pozornost. Ostatně to je jistě i záměr: nazvat výbor Nejlepší české básně 2009 (viz také literární zápisník Jana Štolby v A2 č. 26/2009) je jasná provokace – nebo aspoň výzva k diskusi. Ano, k diskusi, protože polemika by už z principu nebyla fér. Každému je přece jasné, že výběr básní, byť ho provádějí dva znalí a renomovaní editoři, nikdy nemůže být než ryze subjektivní a že kdokoli jiný by nejspíš vybral trochu jiné básně (jestli i jiné autory, to už se nedá říct tak snadno). V Hostu na to šli rafinovaně: záměrně se dopustí provokativního gesta, ale hned případným oponentům elegantně vyrážejí zbraň z ruky. Místo abychom se hádali o tom, jestli náhodou loni nevyšly ještě lepší básně a proč je tam zrovna tahle a ne tamta, raději pouvažujme o principu i smyslu této publikace.

Problematická popularizace

Nejlepší české básně činí něco sympatického a zřídka vídaného: s laciným „komerčním“ názvem se lstivě mísí mezi davy. Jenže. Kdokoli knihu otevře, ten po zdolání několika krátkých řádek shledá, že se převlek nezdařil. Toto opravdu není kniha jednoduše líbivých „básniček“. Publikované verše jsou až na pár výjimek skutečně dobré a mnohé z nich spolu až překvapivě souzní – v tom se jasně odráží vkus editorů. Pokud tu vzniká nová tradice a jestliže se tandem uspořádávajících má opravdu s každým ročníkem měnit (jak naznačuje v předmluvě Karel Šiktanc), pak bude napínavé sledovat, jak se proměňuje tvář, tempo i temperament edice.

Účel? Chtělo by se věřit, že kromě pěkného marketingového záměru – což je naprosto legitimní věc – je ve hře něco „vznešenějšího“, něco, co tu podstatně chybí: smělejší prezentace, nebo možná i popularizace současné poezie. Představme si ale, že nějaký potenciální zájemce v knihkupectví při zběžném listování narazí třeba na jímavě drsnou báseň „Volám tě/ kdykoli jdu koupit maso na polévku…“ Zjistí si jméno autorky a za opakování „Marie Šťastná, Marie Šťastná…“ skloní zrak k příslušné poličce, aby vyhledal sbírku své talentované generační souputnice. Bude tam? Pravděpodobně ne, protože distribuce poezie z menších nakladatelství je více než problematická. Pokud zájemce neodradí absence knihy v knihkupectví, tudíž i nemožnost nezávazně si ji prolistovat a odhadnout míru souznění (tedy „jestli stojí za to si ji koupit“), a sbírku si například objedná po internetu, přečte a zmíní se o ní přátelům, pak to za to stojí. Ale cesta je to poněkud komplikovaná.

Jaká krize?!

Česká poezie se ale evidentně nachází v povzbudivé situaci. Stalo se už součástí bontonu mluvit o krizi prakticky ve všech oblastech, u loňské poezie si to však ani při nejhorší vůli nemůžeme dovolit. Zvlášť pokud budeme následovat dvojici editorů a zahrneme do loňské „ročenky“ i pořádný kus roku 2008. Jak totiž upozorňuje Karel Piorecký v závěrečné studii sloužící jako doslov, výběr vznikal od srpna 2008 do září 2009.

Nové sbírky loni vydali Viola Fischerová (viz A2 č. 21/2009), Jiří Gold, Slavomír Kudláček (A2 č. 46/2008), Martin Langer, Marcela Pátková, Tereza Riedlbauchová a další, vyšel obsáhlý výbor z díla Pavla Petra, byl splacen dluh Evě Oubramové… a dalo by se pokračovat, jenže on to už pěkně, přehledně a zasvěceně učinil Karel Piorecký ve zmíněné studii, v níž také pěkně tematizuje onu „falešnou krizi“. Podobné shrnutí uvítají i ti, kdo poezii průběžně sledují, jakkoli se jejich preference můžou lišit – osobně je pro mě debutem roku 2008 sbírka Evy Košinské (A2 č. 25/2009) a debutem roku 2009 knížka Jana Těsnohlídka ml. (A2 č. 1/2010). Když už jsme u těch debutů, v roce 2008 vycházejí první knížky Ondřeji Macurovi (A2 č. 4/2009), Jakubu Řehákovi (A2 č. 2/2009) nebo Ondřeji Hanusovi (A2 č. 9/2009), v roce 2009 pak kromě Jana Těsnohlídka ml. třeba Nele Hanelové nebo skupině Fantasía. Co vy na to, hlasatelé krize? Tolik pozoruhodných debutů se u nás naposledy vynořilo snad počátkem devadesátých let, a o jejich autorech se už dávno mluví s respektem. Uvidíme, jak si povedou tito.

Zárodky nového kánonu?

Neoddiskutovatelnou zásluhou Nejlepších českých básní je právě uvedení nových jmen do „nejlepší společnosti“, i když je zde to něžné bodnutí, ten paradox „nejlepší za tento rok“. Ideály v člověku hučí, že „tady snad jde o absolutní hodnoty, a ne o nějakou včerejší hitparádu“ – a vydavatel si mne ruce, jak pěkně to rozehrál…

Posledním a nejsympatičtějším marketingovým tahem tak zůstává poetická hra na schovávanou. Čtěte, jak autoři zamýšleli: nejdřív samotné básně, a až pak si k nim přiřaďte jména a medailony (dobře, že tu jsou!). Kolik textů jste poznali okamžitě a u kterých k vám neomylně probleskl autorský rukopis? I to svědčí o tom, v jakém stavu dnes poezie doopravdy je.

Autorka je bohemistka.