Tématům kvality výuky žurnalistiky, mediálních studií a odborného zázemí novinářů a mediální kritiky se obvykle česká média vyhýbají. Výjimkou, která ihned vzbudila poměrně silné reakce mezi zmíněnými akademickými pracovišti, byl kritický článek Marka Švehly v Respektu ze začátku února. Proti publikovanému textu se ohradili představitelé Fakulty sociálních studií, kteří nesouhlasili především s tvrzeními autora, že budoucí novináři místo praxe a učení se profesním dovednostem memorují nepotřebné definice, zabývají se příliš (dávnou) minulostí české novinařiny a studují z propagandistických učebnic z osmdesátých let. Vedení fakulty se ve zveřejněném prohlášení také zastalo vedoucí katedry žurnalistiky docentky Barbory Osvaldové, která prý byla očerněna a Švehla v kritice prý opominul „její aktuální publikační činnost novinářskou (např. Literární noviny, Mladá fronta DNES atd.) i knižní (Praktická encyklopedie žurnalistiky a další)“. Podobně prý autor v případě „docentky Barbary Köpplové a profesora Jana Jiráka… opomíjí jejich vědeckou práci (v posledních letech např. knihy Média a společnost či Masová média)… Zcela opomíjí pozitivní roli jmenovaných při vzniku a šíření oboru Mediální studia jako nového vědního oboru po roce 1989 i při šíření mediální výchovy a mediální gramotnosti v České republice v posledních letech a řadu jejich dalších profesních aktivit.“

I když vedení své akademické pracovníky hájí a obviňuje novináře a jeho zdroje ze zaujatosti, publikovanou kritiku podporují i další hlasy bývalých absolventů. „Bohužel se nepodařilo nalákat lidi ze zahraničí nebo alespoň udržet doktorandy, kteří v zahraničí studovali. Studium je zatíženo značnou orientací na historii a určitě nedávalo přehled o (alespoň trochu) aktuálních trendech ve výzkumu mediální komunikace. Byl to tedy pro mě šok, setkat se například o letních školách v zahraničí či při běžném studiu v Německu… se způsobem a uvažováním o médiích jinde,“ potvrdila jiná bývalá studentka fakulty pro A2.

Pozastavená Mediální studia

Švehla stav mediálních studií (nejen) na pražské fakultě kritizoval především v souvislosti s údajně nedostatečnou a na praxi málo zaměřenou výukou budoucích novinářů. Ve skutečnosti by ovšem obor mediálních studií neměl jen vychovávat novou žurnalistickou generaci, ale i pěstovat kritiku či reflektovat stávající mediální provoz a upozorňovat na jeho nedostatky a společenské souvislosti. Že právě v této oblasti určité rezervy existují, přiznává i proděkan FHS UK pro PR Tomáš Trampota. „Celkově by akademická reflexe médií v České republice mohla být intenzivnější. Bohužel i zde narážíme na problém omezených zdrojů,“ uvedl v odpovědi pro A2. Jako jeden z příkladů toho, že alespoň nějakou roli v této oblasti akademické prostředí hraje, uvedl, že „v České republice v současné době vychází periodikum Mediální studia, zaštítěné Syndikátem novinářů ČR, na kterém se podílejí akademická pracoviště z České republiky i Slovenska“. Když si ale zájemce o kritickou reflexi současných médií otevře webové stránky tohoto projektu, zjistí, že naposledy vydané číslo se třemi (anglicky psanými) studiemi a jedním esejem je rok a půl staré. „Vydávání časopisu bylo bohužel po třech letech existence dočasně pozastaveno, protože se ukázalo, že domácí akademická komunita má potíže naplňovat jeho stránky dostatečně pravidelně a dostatečně kvalitním obsahem,“ potvrzuje odborník na média Václav Štětka, bývalý editor časopisu, který nyní působí na Oxfordské univerzitě. „Seriózních empirických výzkumů, které by kriticky analyzovaly domácí mediální scénu a její produkty, případně reflektovaly aktuální situaci a problémy české žurnalistiky, je jako šafránu,“ dodává. K čestným výjimkám podle něj patří výzkum Jaromíra Volka a Jana Jiráka Český novinář.

Mlčí nejen akademici

Štětka stejně jako Trampota poukazuje na nedostatek finančních prostředků na výzkum, k nimž mají podle prvního jmenovaného obtížný přístup zvlášť mimopražská pracoviště. Na vině jsou ale podle Štětky i výzkumné priority, které si mediální vědci určují sami. „Řada badatelů raději volí pohyb v bezpečných vodách historie žurnalistiky než potenciálně riskantní plavbu ve vlnách současného mediálního dění. Publikované výzkumy mediální produkce navíc hloubkou svého záběru jen málokdy přesahují analýzy předkládané komerčními firmami typu Newton Monitoring,“ tvrdí Štětka.

Nedostatečná, nebo spíše prakticky neexistující kritika současného mediálního provozu se však nedá klást za vinu jen akademickému prostředí. Svůj podíl na neuspokojivé (sebe)reflexi mají i samotná média, která těmto otázkám nevěnují téměř žádný prostor a kapacity. A podle Štětky charakterizuje naše mediální prostředí ještě jeden nedostatek: „V České republice chybějí i nezávislé organizace typu ,media watchdog’, které by systematicky monitorovaly činnost domácích médií a poukazovaly na jejich nedostatky. V západním světě, ale i na východ od našich hranic jich působí desítky a tvoří nejen užitečný doplněk akademického výzkumu, ale zejména nedílnou součást demokratické veřejné sféry. U nás bohužel po celá dvě poslední desetiletí žádná podobná iniciativa nevznikla, nepočítáme-li nejrůznější soukromé blogy či e-ziny typu Britské listy.“ Někoho by možná mohlo napadnout, že nejlogičtější platformou pro podobnou organizaci by mohl být Syndikát novinářů. Tato profesní organizace se roli watchdogu v minulosti pokoušela do určité míry suplovat svou spoluúčastí na webovém projektu Mediální studia. Dnes ale jeho představitelé nejsou schopni během tří dní ani odpovědět na základní otázku, jak jsou spokojení se současným stavem mediální kritiky. Skutečné na médiích a novinářích nezávislé watchdogy zatím nevznikají, představitelé Fakulty sociálních studií však alespoň zájemcům o kritickou analýzu médií tajuplně vzkazují: „Máme signály, že se v rámci FSV UK chystá nové periodikum, které by vycházelo dvakrát do roka a zabývalo se médii ze sociálně vědní perspektivy.“