Obavy, aby se z diskuse o Lexikonu české literatury neztratila podstata sporu, jsou – kvůli některým příspěvkům, v nichž je čtenářům sugerováno, že jde o „prkotinu“ – vskutku opodstatněné. Musí se samozřejmě podrobně a věcně zjistit, jak došlo k vyvrcholení dlouhodobých rozporů, které v Ústavu pro českou literaturu panovaly a které vedly nakonec k likvidaci týmu Lexikonu. Ale ani tato konkrétní zjištění by neměla zastřít hlubší momenty, které kauza odkryla. Měli bychom věnovat stejnou, ba větší pozornost procesům, které ke krizi, poznamenávající jedno velké pracoviště Akademie věd, vedly. Jen tak se můžeme alespoň částečně dobrat smyslu sporu, pro mnohé stále skrytého. Domnívám se, že jde v podstatě o dvě vzájemně propojené otázky: za prvé o dlouho probíhající konfrontaci rozdílných pojetí vědecké práce a za druhé o střetnutí dvou rozdílných představ o řízení vědy.

V polemikách se objevila argumentace, že „většina“ ústavu souhlasí s ředitelem a vedením, kdežto badatelé Lexikonu představují jen „sektu“. Normalizační terminologie není náhodná. Adorace jednotného kolektivu, který se distancuje od sektářů, je jak vystřižená z Rudého práva konce sedmdesátých let. O hodnotě vědeckého bádání přece nerozhoduje většina. Opírá se – a to i bádání týmové – o individuality, o osobnosti, ať už pracují jako vědečtí nebo odborní pracovníci. Jestliže akcentujeme „většinu“, pak místo individuální odpovědnosti, místo kriticismu, s kterým jde badatel vždy na veřejnou scénu, se zde vytváří nezdravá skupinová solidarita. Není obtížné si představit charakter pracoviště, v jehož čele – ve funkci místoředitele a ředitele – je sedmnáct let stále tentýž pracovník. Sedmnáct let je dost dlouhá doba na to vybudovat několik pracovních týmů, které by mohly být stejně úspěšné jako tým Lexikonu. Místo toho vzniklo společenství, které kritičnost „do vlastních řad“ více méně nepotřebuje. Identifikace s ředitelem a s vedením je ovšem odlišně motivovaná. Řadě pracovníků se toto ztotožnění s vedením vyplácí, neboť mají otevřený kariérní prostor. Být skryt je přece jen výhodnější nežli být ohrožený. Někteří chtějí mít klid ke své práci, jsou zabráni do svých úkolů a všechno rušivé odmítají. Jiní mají strach a zase někteří se cítí v tomto ovzduší jako ryba ve vodě. Kolektiv zvolí „důvěryhodnou“ radu a ta vybere „důvěryhodnou“ komisi pro volbu ředitele. Tak se stane – jako tomu bylo posledně – že předem vybraný ředitel dostane jen tři hlasy, a zřídí se nová komise, ve které dostane všech devět. Jsem si jist, že když vedení ústavu prohlásí tento můj text za „pomluvu“, všichni pracovníci – podobně jako v dobách normalizace – velmi rádi rozhořčený protest podepíší. Snad jen jedno procento – jak už to v dějinách bývá – bude reprezentovat ony „spravedlivé“ (ovšem záhy potrestané). Těmito mravními kritérii, která někomu mohou připadat, jako že jsou z jiného vesmíru, naprosto nemíním hodnotit vědeckou práci jednotlivých pracovníků. Ta může být předmětem pouze odborné kritiky.

Kritika jako útok

Aby byla bagatelizována důsažnost likvidačního procesu, byla vyslovena také teze, že každý je nahraditelný. To je stejná hloupost jako představa o rozhodující roli kolektivu ve vědecké práci. Snaživec nemůže nahradit člověka, který průkazně osvědčil talent k té či oné profesi, a zkušenosti, které jsou získány v dlouholeté konkrétní práci, nelze získat za týden. Tímto postojem je ve skutečnosti anulován kriticismus, který je chápán nikoli jako nezbytná součást každé vědecké práce, ale každou kritiku bere jako útok proti ústavu. Napíšete, že ředitel poslal do světa text plný truismů, a on vám odpoví, že ho nemáte rád. Konstatujete, že předložená partie o surrealismu je plná nesmyslů, a dozvíte se, že útočíte na ústav. Tam, kde je kritika zaměňována za útok na instituci, musí ovšem nastoupit úřad. A tak místo o zničení projektu Lexikonu se bavíme o pravomoci, o opatřeních, o „prkotinách“. Tento stav by nebyl možný, kdyby tomu také nepomáhaly oficiální hodnotící mechanismy – především kvantitativní oceňování vědecké práce, která stírá skutečné hodnoty textů (uvádění počtu stránek, množství citací atd.). Následkem toho se stává z vědy rutina, řemeslo, nechuť k inovaci starých metod, nedůvěra k novým konceptům, pokud se neprojeví ve zkonvenčnělé podobě. Výjimky potvrzují pravidlo. Mezi ně patřil i badatelský tým Lexikonu, který pracoval na grantu Lexikon pro nové tisíciletí.

Otevřený dopis – kauza Lexikon, který jsem spolu s dalšími podepsal, chtěl širší veřejnost upozornit na skandální postup vedení ústavu. Dopis vzbudil velkou pozornost, na internetu se k němu souhlasně vyslovilo více než 260 historiků, knihovníků, překladatelů, studentů, umělců, pedagogů a samozřejmě bohemisté nejrůznější vědní orientace. Vedení ústavu se na mnohé obrátilo se svou verzí konfliktu, ale na stanovisku signatářů dopisu, ve kterém požadovali důkladné prošetření celé kauzy, se nic nezměnilo. Požadavek, aby projekt mohl pokračovat, vyslovili i zahraniční bohemisté, slavisté, profesoři z Německa, Anglie a Itálie. Samozřejmě, že lze tuto iniciativu bagatelizovat, ale přece jen lapidární slova Urse Heftricha by měla být reflektována u všech: „Rozpuštění nebo obstrukce mezinárodně úspěšného podniku je v nejlepším případě provinciální trapnost, v nejhorším případě zločin proti nezávislosti vědy.“

O tu nezávislost vědy vskutku jde.

Autor je literární historik.