Jedna hodina.

Kouřím, zvenku se dívám na dveře.

Když vtom

za mnou zvuk,

jako když někdo šlápne do plechu

právě dopečených sušenek.

Otočím se.

Velký rampouch

zpod mého svítícího okna

dopadá do sněhu.

Gesto města,

tak nicotné, jak obsažné,

zbavuje pout

mou pozornost

a vpouští ji k samomluvě

čeřené racky.

Od páté vteřiny, co to dopadlo:

další zážitková báseň.

Tři hodiny, když ji neochotně píšu.

Vítr políbí okno,

vzdychne nábytek,

cvaknou dveře neklidného spánku.

Hovoří i mé břicho.

V oblevě zvuků

bohatne noc.