Co všechno člověka odbourá ráno na stanici Vltava? Obyčejně to bývá operní hlídka Vladimíra Čecha (tu ovšem nelze nezbožňovat), tentokrát mě ale někde mezi Zábrodím a Horními Rybníky málem smetl do závěje rozhovor Ivany Myškové s Pavlem Mandysem o novinkách v soutěži Magnesia Litera. Nejvtipnější není koneckonců to, jak PM kazí hru, sotva začala, když nám předčasně prozradí výsledek: moc rádi bychom, aby nám to celé vyhrála naše „mainstreamová“ česká próza; jak bezelstně se tu operuje s pojmem „běžný čtenář“, jak lehounce tu vzduchem létají oscarové filiace včetně Akademie čili „širokého sboru hlasujících“ (věřím, že v jeho řadách nebudou chybět, jak je v kraji zvykem, majitelé, ředitelé, redaktoři a sekretářky různých nakladatelství plus jeden nepostradatelný úředník), jak důsledně je tu k dokonalosti dotaženo pojetí udělování literárních cen výhradně jako svého druhu reklamní kampaně, tentokrát ovšem nově s úlevně přiznaným tahem na investiční rock’n’roll, totiž „na knihy, které mají potenciál větších prodejů“, jak se z tohoto marketingového myšlenkového konglomerátu nakonec vyloupne dvojice účelových vět: sociálně solidární, „aby to nebyly exkluzivity“, a – později se dozvídáme – i národně uvědomělá: aby nám v tom nezatopil nějaký překlad. Nejzábavnější na tom celém je, s jakým nelíčeným a upřímným děsem se tu setkává představa, že by to zase mohl někdy vyhrát ten periferní omyl s rozsekanými řádky. Abych parafrázoval slova Pavla Mandyse, „těžko definovat“. Taková veselá cena jednoho občanského sdružení.