K sérii uměleckých počinů inspirovaných dvacátým výročím pádu komunismu se přidalo i „dětské“ divadlo Minor. I když jen nepřímo – připomínkou toho, jak se komunistický režim ve své nejbrutálnější fázi na počátku padesátých let dokázal podepsat na zcela konkrétních lidských osudech. Coby předlohu inscenace Hon na Jednorožce si režisér Jan Jirků s dramaturgyní Adélou Balzerovou vybrali životní příběh Lubomíra Jednorožce, zaznamenaný díky sdružení Post bellum v rámci dlouhodobého projektu Paměť národa (mimochodem, cyklus vyprávění pamětníků vřele doporučuji – vysílá jej pravidelně Rádio Česko a jednotlivé díly jsou dostupné i na webu Českého rozhlasu).

Útěk, kriminál, útěk, kriminál

Osudy Lubomíra Jednorožce jsou vzdor své drtivosti vlastně docela prosté: jako pětadvacetiletý mladík byl za „napomáhání při pokusu opustit republiku“ odsouzen na deset let. Z jáchymovského lágru se mu po roce podařilo za dobrodružných okolností uprchnout, jenže následující pokus přejít hranice převaděč „shodil“ a Lubomír dostal dalších šestnáct roků. Po propuštění se v polovině šedesátých let pokusil i s manželkou přejít hranice z Jugoslávie, byl však opět neúspěšný a strávil další dva roky v kriminále. Do zahraničí se legálně dostal až v roce 1968 a od té doby žije v USA.

Tolik základní fakta. Jak z nich ale udělat divadlo? A co víc, divadlo „určené divákům od 10 let“, jak hlásá divadelní program? Obávám se, že v tom neměli příliš jasno ani samotní tvůrci. Chvályhodný záměr v každém případě vyústil do zmatečné inscenace, na níž nelze přes veškerou dobrou vůli ocenit o mnoho více než právě onen chvályhodný záměr. Příznačně zavádějící je ostatně už samotný titul Hon na Jednorožce, který vzdor tomu, že si nijak nevymýšlí, nutkavě evokuje úplně jiný žánr. To je však jen drobný minel nebo snad nevinný pokus o poněkud klamavou reklamu; skutečným kamenem úrazu je neschopnost inscenátorů dostat se dál než k nepříliš invenční ilustraci původního vyprávění. A co hůř, vyprávění zbanalizovaného a zbaveného původně velmi svérázného stylu. Lubomír Jednorožec totiž podává svůj příběh se „skautsky bezelstným“ optimismem, téměř jako sled dobrodružných rodokapsových historek; zvláště při vědomí, že vypráví člověk, který naprosto nesmyslně strávil většinu mládí v komunistickém vězení, je to fascinující poslech. V Minoru sice zazní tatáž slova (včetně charakteristického tykání a nespisovného jazyka), jenže úplně zbytečně kolorovaná nevěrohodnou, televizně instantní dramatičností; vyprávění tak ztratí nejen osobní ručení (je rozdíl, když vypráví pamětník anebo „nějaký“ herec), ale i veškerý šmrnc.

Běžím ve jménu zákona

Střípky z Jednorožcova života ilustruje režie pomocí různě stylizovaných výstupů živých herců, objeví se i loutky, stínohry a projekce; vizuálně dominují postavy estébáků v kožených pláštích a s velkými vlčími hlavami, z nichž démonicky září oči – reflektory. A samozřejmě nemůže chybět ani lyricky cválající „opravdový“ bílý jednorožec. Hudební předěly zajišťuje malebně vyhlížející kapela ve skautských krojích; všichni dobře zpívají i hrají, jak je ostatně v Minoru zvykem, příznivý dojem však kazí hodně klopotné texty. A to i když ponecháme stranou absurdně mimochodný nápad nechat policajty při jednom ze zátahů rapovat.

Zhruba po hodině nesourodá série výstupů nečekaně skončí, přesněji řečeno, přejde do stručného převyprávění toho, co se nestihlo zahrát. Následuje krátká videoprojekce skutečného Lubomíra Jednorožce – a pak trochu zoufalý pokus o chytlavé muzikálové finále v podobě písně se sloganem „běžím ve jménu zákona“. Děti z toho všeho asi moc moudré nebudou; zkušenější divák si smysl dění jakžtakž poskládá, jenže málo platné, valný smysl inscenace nedává ani z informačního, ani z ryze divadelního hlediska. Když chybí základní inscenační klíč nebo alespoň bujnější režijní invence, jsou dobré úmysly málo platné, jakkoli sympaticky působí. Škoda, třikrát škoda.

Autor je divadelní kritik.