Nakonec se zdá, že Bohumil Hrabal měl na fimové adaptace spíš smůlu. Zhlédl jsem nedávno Příliš hlučnou samotu režisérky Věry Caisové z roku 1995 (k dostání v trafice za 49 Kč) a je to hrůza. Philippe Noiret v roli Haňti coby dokonale antihrabalovský vlažný intelektuální strýc, bezduchý, spisovný, vycucaný z prstu až k nesmyslnosti. Jediný hrabalovský záblesk vnese do filmu chudák sám Hrabal, když zajíkavě, avšak svatě autenticky odříká svou miniroličku: „Pane Haňťa, jo…“ Krom Ostře sledovaných vlaků a povídek z Perliček na dně jsou málem všechny hrabalovské adaptace omyly až tragické. „Zlidovělé“ Slavnosti sněženek nevyjímaje. Čím to, že zrovna Ostře sledované vlaky tvoří výjimku? Snad že hlavním tématem je tu univerzální nevinnost. A také obrazy a gagy jsou zde jakoby nevinné, nevinně tkvící v čase, nevinně vytrčené do prostoru. Nevinně potměšilé. A snad že příběh Miloše Hrmy ještě není z těch pozdějších furiantsky kosmických, závratně přiopilých. Jednu z hlavních rolí tu sice též hrají dějiny, ale jsou přítomny spíš v diskrétních náznacích: konspirační balíček, kutálející se nádražácká čepice… Zatímco v popředí nad dějinami pluje mýtus vítězného panice, jenž je v jednom dni zasvěcen do mužství i do smrti, jako by to bylo totéž, v jednom dni vše získá i ztratí, jako by to jinak na světě nešlo.
Na baliči Haňťovi a číšníkovi Dítěti však filmaři pohořeli. Neboť zde už nejde o křehce závratný moment nitra, ale skrz osudy těch starců se valí celá rozvrácená epocha, přeoraná kultura, lidský osud v oblouku od učenlivého „pikolictví“ až po jurodivé vyvržení na okraj, k horám odpadků anebo k štěrku cesty, k závějím, jež před sebou rozhrnujeme, a ony se za námi zas zavírají. Naproti tomu Hrmova extáze smutně krásně prskne jako poslední jiskra od lokomotivy. U Ostře sledovaných vlaků nedumáme nad autenticitou; ona nás tiše a přirozeně obestírá. Menzelův černobílý opus místy působí až jako němý film. Tichu lamp a klapotu hejblátek železniční staničky je dán prostor, atmosféra prostředí je podstatným spoluhráčem. Stejně jako ironická „lázeňská“ hudba či cudně trnoucí obrazy: nahé tělo sebevraha v náruči dělníka; dívčí hýždě pod lampou…
Ano, Hrabal vyžaduje specifickou dávku autenticity. Neboť jeho próza, jakkoli realitu deformuje či nadsazuje, v zásadě vyvěrá z velmi autentického pramene. Napojení na zážitek a svět, jež si nelze jen tak vycucat z prstu, je tu otázkou bytí a nebytí. Herzova až obžerně pitoreskní povídka Sběrné surovosti přece jen ještě přirozeně gravituje k autenticitě, skrz vykotlané zuby a kosmicky bezradnou nespoutanost neherce Václava Halamy v roli Haňti. A v Automatu Svět Věry Chytilové si Vladimír Boudník v roli sebe sama Hrabalovu předlohu „přetáhne“ na svou stranu a spontánně do ní protlačí divý existenciální důraz, jenž v textu není. Právě scénka se stromky a vichřicí, jedna z nejpodivnějších v českém filmu, je příkrým průsečíkem autentického bytí a umělecké nadsázky, daného místa a času – a všeho zuřivě nadčasového, co do nitra epochy člověk svou holou existencí vnáší.
Boudník, Hrabal, Bondy, ale i Hanč, Kolář, Zábrana – osobnosti svým dílem nebývale pevně vrostlé do reality, již byly schopny poeticky transcendovat, ale zároveň ji odhalit v celé zranitelné i děsné neústupnosti, nezdolatelnosti. Postupem času se tito muži padesátých let stali až palčivou mírou dějinné autenticity. „My žijeme v Praze/ to je tam/ kde se jednou zjeví/ duch sám“ – absurdně „egocentrická“ Bondyho rýmovačka, ve své egodeistické vyšinutosti zároveň nutně pravdivá, je kvintesencí průniku autenticity s básnicko-filosofickou nadsázkou. Veršíky by byly jen pápěří, kdyby se za nimi netísnilo podstatné hledání a poznání, silně prožité úsilí o celistvou životní vizi.
Ani Egon Bondy však nemá u filmu štěstí, ač u něj nejde o adaptaci díla, ale o volnou inspiraci úsekem básníkova života kolem roku 1948. A člověk zírá, i když se vlastně nediví: že zrovna Bondyho figura nakonec inspirovala dílo tak naveskrz umělé, jako jsou 3 sezóny v pekle režiséra Tomáše Mašína! V tomhle filmu je všecko první plán. Jde o promenádní koncert rekvizit (leč bez atmosféry). Snad každá replika je návodná, názorná, didakticky poučující. Veškeré bondyovské úsilí o jinou, důslednější verzi života je předestilováno do schematických, dějinně ilustrativních gest naleštěného rebela. A jde se až na kýč: zbitý básník na psychiatrii sezná, že milenka mu v Paříži povila syna…
Rychle protijed! Budiž jím šedě vyrudlý film-dokument My žijeme v Praze, amatérsky natočený v půli osmdesátých let Tomášem Mazalem a Pablem de Sax (s dalšími vzácnostmi vyšel na DVD u Guerilla Records v roce 2007, viz A2 č. 47/2007). V něm skutečný Bondy tanečními krůčky chodí po „své“ Praze, kolem embéček a strupatých zdí, a ve zvukové stopě komentuje obraz tu pozornými postřehy, jinde škádlivým velikášstvím, rozšafnou potměšilostí. K tomu temně vrzají Plastici, muzika, jako když drhnou naruby obrácenou kůži raracha. Rázem zas víme, kdo to byl Bondy; vnímáme jeho klímovskou schopnost spojit nejvyšší s nejnižším, pitomé s hlubokým, křížit neúprosnou autenticitu s básnickým vyvracením věcí kořeny vzhůru. Zas je to Bondy – nositel autentické kultury, nepodléhající žádné naleštěnosti, schopný smát se a kdesi vespod trnout, trnout a zpod trnutí se šklebit. „V tomto filmu budeme často nalézat motiv zavřených dveří… Zasvěcenec se ovšem déře vždy i do dveří zavřených…“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.