Pisma mjortvogo čeloveka
Režie Konstantin Lopušanskij, 1986, 88 min.
Řitka video 2010
Jedno z pozoruhodných zákoutí kinematografie, které máme možnost odhalovat díky distribuční společnosti Řitka video, je sovětská science fiction. Po adaptacích Alexandra Beljajeva Člověk obojživelník a Závěť profesora Dowella či Tarkovského klasice Solaris zde vyšel režijní debut asistenta režie na Tarkovského Stalkerovi Konstantina Lopušanského. Jeho vize světa po nukleární katastrofě natočená v roce černobylské havárie spadá mezi vážné, filosoficky laděné
sci-fi. Melancholické tempo a monochromní tónování obrazu dodávají výjevům zbořeného města ještě více na bezútěšnosti. V duchu tradice sovětské fantastiky je vypravěčem snímku idealistický vědec, který čelí duchovní krizi lidstva nezdolným optimismem. Podobně jako o tři roky starší americký Den poté se i Lopušankého film stal především společenskou událostí – rozvířil debatu ohledně využívání a zneužívání jaderné energie. Z dnešního pohledu zůstává na snímku působivá zejména jeho vizuální stránka. Ladění do oranžové a modré barvy spolu s estetikou plynových masek, sutin a skomírajících žárovek vytváří fascinující obraz apokalyptického konce člověka. Podobně posthumánní dojem budí i závěrečný pochod dětí v plynových maskách, který představuje osobitou paralelu s evangelijním příběhem.
Antonín Tesař
Tommy
Režie Ken Russell, 1975, 107 min.
Reflex 2010
Chlapec Tommy ztratí zrak, sluch a řeč. Po všemožných ústrcích se stane pinballovým šampiónem a později i falešným mesiášem, se kterým jeho ovečky nejsou nijak spokojeny. Šest let po vydání dvojalba Tommy, na němž kvarteto The Who zvěčnilo „rockovou operu“ svého leadera, kytaristy Peta Townshenda, se látky chopil režisér Ken Russell a ve spolupráci se skupinou ji převedl na filmové plátno. The Who s hostujícími muzikanty a zpěváky celý kus přetočili a již tak poměrně rozvleklé dílo protáhli o dalších dvacet minut. Neuvěřitelný takt rockového kvarteta byl rozmělněn, pověstní divočáci Townshend a bubeník Keith Moon se vysloveně krotí a prim hrají odlehčené beglajty a syntezátorové vycpávky. V hitu Pinball Wizzard Who rozbíjením nástrojů rozpačitě připomenou svá divoká léta, objeví se i ohlas jejich popartového třetího alba The Who Sell Out v podobě reklamního spotu a koupele ve fazolích, je to ale spíš smutná vzpomínka. A film? Úvodní, k nepřežití dlouhá půlhodina muzikálových klišé je vystřídána temnější notou s mučiteli bratránkem Kevinem a strýčkem Erniem, několik minut Tommyho prázdninového tábora ke konci filmu stojí za zhlédnutí, většinou se ale dočkáme pouze křiklavého vršení banálních klišé, vypjatých grimas na vrcholcích skal a ve vlnách moře a obrazů zhýralosti, jak si je obvykle představují vzorní šprti. Tommy svým patosem předznamenal podobně nesnesitelný snímek, pinkfloydovskou Zeď režiséra Alana Parkera. John Lennon měl recht: sedmdesátá léta stála za hovno.
Petr Ferenc
Max a maxipříšerky
Where the Wild Things Are
Režie Spike Jonze, 2009, 101 min.
MagicBox 2010
Spike Jonze se už ve svých hudebních videoklipech (pro Björk či Daft Punk) zabýval novými možnostmi vyprávění. Po celovečerních adaptacích námětů Charlieho Kaufmana zadaptoval dětskou knížku od Maurice Sendaka. Po úspěšné české premiéře na letošním Febiofestu se snímek dostává alespoň do DVD distribuce, byť by si zasloužil uvedení na plátně. Jonze nahlíží do dětské duše bez iluzí a ukazuje svět plně odpovídající originálnímu názvu snímku. Místo klišé založených na romantických představách o síle dětské imaginace sledujeme obyčejného kluka – ve své divokosti a umanutosti trochu protivného, jak už tak děti bývají. A místo barevného světa vzniklého na monitorech počítačů nás protagonista zavede do nespoutané přírody, snímané v žlutohnědých odstínech a obývané podivnými umolousanými chlupatými bytostmi. Tomuto světu dominuje zvláštní logika proměnlivých nálad a nekonečného dovádění. Pozoruhodné je právě ztvárnění zvyků tamních tvorů, kteří veškeré emoce a vztahy vyjadřují skrze destrukci. Hromadné řádění v okolních lesích, při němž padají stromy a třese se zem, v sobě nese hravost i něhu; je především metaforou fungování nedospělé mysli, v níž k sobě mazlení a bojování nemá příliš daleko. Podobně jako při dětských hrátkách se Max při řádění s přerostlými plyšáky, na jejichž krále se pasoval, nenásilně učí, jak se vztahovat ke světu kolem sebe. Rozjitřenou atmosféru podtrhuje soundtrack oscilující mezi špinavým rockem a něžným popem.
Tomáš Stejskal
Jiří Dědeček & Úterý
Prší nám do campari
Indies MG 2010
Jiří Dědeček byl vždycky oceňován spíš jako textař než jako skladatel a zpěvák: ostatně svědčí o tom i soupis jeho knih, který je obsáhlejší než diskografie. Dědečkovy texty často (znovu)zhudebňovali rockeři, především Vladimír Mišík, autor sám se však obvykle deklaroval jako šantánový zpěvák; a když ho to třeba někdy táhlo ke zpěvu přejatých písní, vybíral si u Brassense nebo Brela. Až loni, po pětatřiceti letech koncertování, se z Dědečka stal rocker. Ve skupině Úterý hraje na elektrickou kytaru, jeho tři kolegové na akordeon, baskytaru a bicí. Je to v podstatě punková kapela: ne snad divokostí či hřmotností, ale neučesaností projevu a drsnými texty, cynicky komentujícími citovou vyprahlost i konečnost života. Dědečkovi byla pichlavá ironie vždy vlastní, teď se však snoubí s určitou formální ledabylostí, která může ctitele dřívějších vycizelovaných textů poněkud iritovat. Jiří Dědeček v minulosti jistě napsal lepší písničky, tady je jeho obvyklý nadhled většinou až utopen ve sžíravé skepsi. Nedá se ani čekat, že by se verše typu „tam si lásko tam si ustelem/ kde nešukáš se svým manželem“ uchytily v repertoáru jiných zpěváků. Nová deska rozhodně nepatří k těm, které jen tak prošumí: přes všechnu svou křečovitost a okázalou provokativnost ty písně nepůsobí samoúčelně. Opravdu dokážou posluchače vyvést z míry.
Jaroslav Riedel
Tafrob
Sup
Blind Deaf 2010
Raper z Brna vydal druhé album, které mělo dokázat, že není pouhý freestyler, co ze sebe nevymáčkne víc než pár battle rýmů. Snad mělo dokázat i to, že jím už dokonce není vůbec a má právo na sólovou dráhu. To se úplně nepovedlo. Chytlavé a místy vyloženě taneční beaty (Dtonate, Emeres) spolu s Tafrobovou tvrdší flow doplácejí na jednoduché texty, jež jsou tematicky rozvrženy podle více než klasického mustru. Jedna skladba o ženách, druhá o mejdanech, další o kamarádech, pak přijde na řadu oblečení, zlý fotr a chybět nesmí ani herní konzole (o těch se rapuje od Ameriky až na konec světa). Tak nějak dnes vypadá většinová hiphopová tematika a je to už sakra nuda. Situaci nemůže zachránit ani to, že Tafrob je upřímný, místy snad až moc, takže sklouzává k patosu, který může zabrat možná tak na mladinkou fanynku. Něco už jsme navíc slyšeli na desce první, a tak zůstávají nové rýmy o otci, jenž Tafroba opustil v dětství, ve stínu těch z desky předešlé. Přeslazená výpověď o lásce k dědovi, který rapera vychoval, je jistě odvážná – zvláště, když si připomeneme, že právě tohle veřejné přiznání lásky k prarodičům Tafrobovi vyneslo výsměch Hugo Toxxxe a přízvisko „bábosyn“ –, ale jinak nefunguje. Celkově se zdá, že autor zůstal uvězněn v tradiční vyprázdněné představě o vyvážené desce, která má přinést očekávatelná témata, trochu srandy, trochu vážnosti, ale hlavně ničím nepřekvapit.
Lukáš Rychetský
Cecilia Bartoli
Sacrificium
Decca Music 2009
Album italské mezzosopranistky je poctou kastrátům – fenoménu operní tvorby 17. a 18. století. O tvorbu skladatelů, kteří psali pro kastráty, nastal obnovený zájem s nástupem autentické interpretace (kdy se doposud většinou tenory zpívané party začaly interpretovat kontratenory, mezzosoprány či soprány) a objevováním (polo)zapomenuté hudby, ale také s popularitou filmu Farinelli z roku 1994. Hlas Cecilie Bartoli je pro interpretaci často virtuózních, až krkolomných árií se spoustou ozdob a koloratur jako stvořený. Zdá se, že pro ni neexistují žádné hranice. Ani delší plochy pomalých árií pro ni nejsou problém. Hlas dokáže ztišit až k šepotu i vystřelit prudce, až posluchače zamrazí. Bartoli se vydala cestou pátrání v hudebních archivech, kde nachází zapomenuté poklady, které v dramaturgicky skvělé koncepci smíchá s áriemi slavnými a známějšími. Na CD najdeme dvanáct kusů od Nicoly Porpory, Antonia Caldara, Francesca Araia, C. H. Grauna, Leonarda Lea a Leonarda Vinciho, přičemž jedenáct z nich zde zazní ve světové premiéře. Vše jsou to ukázky z oper vzniklých ve vrcholném období kastrátů, tedy v první polovině 18. století, kdy působily na vrcholu slávy skutečné superhvězdy: Farinelli a Caffarelli. Pěvkyni doprovází soubor Il Giardino Armonico, který řídí Giovanni Antonini. CD vyšlo také v limitované deluxe edici, ke které je připojeno ještě bonusové CD s dalšími třemi áriemi a obsáhlý booklet s více než stostránkovým lexikonem kastrátů.
Milan Valden