Kolonizuje nás ekonomické myšlení? Je třeba se vymanit z jeho područí? Ano, tvrdí zastánci nového hnutí Decroissance či degrowth, které nepozorovaně vyrostlo v posledních deseti letech ve Francii a šíří se do dalších evropských zemí. Kdo jsou jeho zastánci, čeho si přejí dosáhnout a co se jim vlastně na ekonomickém růstu nelíbí?
Návrat k ekonomickému růstu je denně vzýván politiky a médii jako něco jednoznačně kladného, něco, co nás vysvobodí z krize, a za co bychom se tudíž měli nejenom modlit, ale aktivně tomu napomáhat tím, že budeme co nejvíce spotřebovávat. Nehovoří se již o „ekonomickém růstu“, ale pouze o „růstu“ – každý přece ví, o co jde. Ale – ví to skutečně? Ve své práci s vysokoškolskými studenty jsem byla udivena, jak málo z nich je v obraze. Většinou je překvapilo, když zjistili, že ekonomický růst není o nic více – a o nic méně – než součet peněžní hodnoty všech produktů (statků a služeb), které ekonomika určitě země vyprodukuje během roku.
Kam až můžeme růst?
Je pravda, že čím více toho vyrobíme, tím více toho můžeme spotřebovat nebo prodat do zahraničí. Je také pravda, že čím víc toho prodáme, tím více si za to můžeme zaplatit, anebo nám za to zaplatí druzí, čímž nám stoupnou příjmy či hodnota naší měny. A do třetice je pravda, že pokud budeme více vyrábět a spotřebovávat, dostane stát více peněz z daní, třeba z DPH či z daně ze zisku. To jsou všechno pádné argumenty pro ekonomický růst a jeho všemožnou podporu.
Je ale také pravda, že od začátku sedmdesátých let se stále zřetelněji ozývají hlasy, které poukazují na stinnou stránku ekonomického růstu. „Otázka výroby není vyřešena,“ říká E. F. Schumacher ve své vlivné knize Malé je milé (Small is Beautiful), která vyšla roku 1974 (česky Doplněk 2000 v mém překladu). „Výroba vyžaduje energii, a spotřeba energie nemůže růst donekonečna bez negativních dopadů na ekosystém země, včetně tepelného znečištění.“ O šestatřicet let později budí poprask zpráva britské New Economics Foundation, která říká – jinými slovy – totéž: „Musíme přestat růst, pokud chceme zvládnout problém globálního oteplování.“ Ekonomický růst může maskovat likvidaci ekosystému: pokud se voda stane nepoživatelnou a všichni začnou pít vodu z PET lahví či pokud země během jednoho roku vykácí všechny lesy (a prodá jejich dřevo), HDP stoupá. Nezohledňuje ale distribuci příjmu: ekonomika poroste i tehdy, jestliže závratně vzrostou příjmy desetiny obyvatel a ostatní se propadnou do chudoby.
Ekonomika poroste i s rostoucí obezitou, silničními nehodami, zločinností a rakovinou, pokud současně vzroste poptávka po hranolkách a hamburgrech, lékařských a opravárenských službách či právnících a nápravných zařízeních. Britský ekonom Richard Douthwaite v knize Growth Illusion (Iluze růstu, 1992, rozšířené a aktualizované druhé vydání 1999) k vlastnímu překvapení zjistil, že ač se od padesátých let příjem na hlavu v Británii díky ekonomickému růstu zdvojnásobil, kvalita života (měřena indikátory od zločinnosti přes rozvodovost po chronické nemoci) poklesla. I pokud odhlédneme od všech těchto znepokojivých aspektů, zbývá jeden, který si položili autoři slavné zprávy Římského klubu Meze růstu (1972), ale již mnohem dříve autor či autorka pohádky Hrnečku, vař: je možné růst donekonečna?
Uchopme nástroj lidštěji
Ačkoliv hnutí Decroissance (francouzky pokles, úbytek, ústup) má své silné akademické křídlo, které výše zmiňované aspekty seriózně hodnotí a přemýšlí o nich (například texty Françoise Schneidera ci Serge Latouche), vychází řada jeho příznivců především z intuitivního odporu k něčemu, co vnímá jako ekonomický imperativ „konzumuj!“. Snahu o „nerůst“ praktikují ve vlastním životě prostřednictvím akcí, jako je Den bez nakupování, a snaží se vymanit z konzumních zvyků nikoliv ve jménu ekologické či jiné uvědomělosti, ale proto, aby byli „více lidmi“. Posun k osobnímu „nerůstu“ či „odrůstu“ chápou nikoliv jako pokles kvality života, ale jako posun k jinému chápání této kvality. Jejich pojetí zdůrazňuje smyslové zkušenosti, vzájemné vztahy, přátelství, ticho a krásu. Ne náhodou nacházíme v podtitulku jejich časopisu slova joie de vivre – radost ze života.
Hlavní téma hnutí je však širší. Pokud jeho zastánci hovoří o tom, že je třeba „uniknout ekonomii“, nevycházejí přitom primárně z environmentálních hodnot či z obav z globálního oteplování. Ačkoliv je považují za významné, příznivci hnutí se často obávají stejně determinismu ekologického jako ekonomického, budoucího nuceného nerůstu stejně jako současného nuceného růstu. Odvolávají se namísto toho na humanistické ideály občanství a demokracie. Argumentují mimo jiné i tím, že ideologie růstu ničí nejenom životní prostředí, ale i sociální strukturu společnosti (nárůstem chudoby a nerovnosti) a demokracii samotnou. Řešením je vystoupit ze stínu ekonomické ideologie a podrobit její dogmata všeobecné diskusi. Růst by se měl změnit z cíle, kterému jsou podřizovány ty ostatní, na jeden potenciální nástroj veřejného zájmu mezi mnoha dalšími.
Darovanému zaměstnání na zuby nehleď
O úspěchu hnutí Decroissance svědčí skutečnost, že se vůči němu v posledních letech byla nucena vymezit většina francouzských politiků. Většinou zdůrazňují, že ekonomický růst chrání a přináší nová pracovní místa. Zastánci růstu se však ptají: Jaká místa? Za jakých podmínek? Co budou produkovat a pro koho? S jakými důsledky? Za těmito otázkami se opět skrývá nechuť k paušalizujícím „ekonomistickým“ kategoriím, z nichž „růst“ vnímají jen jako jeden z mnoha. Stejně dobře by se ovšem mohli ptát, zda tomu není náhodou tak, že růst jednou rukou pracovní místa vytváří (rozvoj produkce stávajících a vznik nových výrobců) a druhou bere (tlak na konkurenceschopnost, vedoucí k automatizaci a „zeštíhlování“ podniku).
Odpor proti „tyranii růstu“ vyjadřují příznivci hnutí nejen snahou o změnu vlastního životního stylu, ale i příspěvky v již zmíněném časopise Decroissance: Le Journal de la Joie de Vivre. Součástí neformální a otevřené sítě decroissance je i řada internetových fór (například diskusní platforma decroissance.info) a různé akce. Vedle listopadového Dne bez nakupování je to zejména čtyřtýdenní Pochod za decroissance, jehož první ročník proběhl v létě 2005. Hnutí má svou politickou stranu (www.partipourladecroissance.net), počet jeho příznivců se množí také v Itálii a v Belgii. Koncem března 2010 bude v Barceloně mezinárodní konference (2nd Conference on Degrowth for Ecological Sustanability and Social Equity), která by měla nastínit výzkumné a politické priority v této oblasti. A co nás čeká dál? Nechme se překvapit. Zatím můžeme v přestávkách mezi nakupováním přemýšlet, jak přeložit decroissance do češtiny.
Autorka přednáší ekologickou ekonomii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a je zakládající členkou Trustu pro ekonomiku a společnost.