Pro imaginární návštěvníky jsem měl židli
vyrobenou z rákosu, nalezenou ve sběru.
Na místě sedátka byla díra
a nohy měla rozviklané,
ale pořád ještě vypadala důstojně.

Sám jsem na ní nikdy neseděl, i když
s pomocí polštáře by se to dalo,
opatrně, s koleny těsně u sebe,
tak, jak si na ni jednou sedla ona,
a když se opřela, zasmála se svému nepohodlí.

Lampa na nočním stolku
se snažila, co mohla, vytvořit
v pokoji atmosféru tajemství.
Bylo tam také zrcadlo a v něm
se vše mihotalo jako v akváriu.

Maně jsem se tam uviděl,
jak s červeným nosem, těsně před kýchnutím,
tlustou vlněnou čepici staženou přes uši,
čtu v posteli nějakého Rusa
a dělám si starosti o svou duši, oč jiného?

Přeložil Jan Balabán (29. 1. 1961 – 23. 4. 2010)