Od poslední třetiny 19. století bylo spolu se sjednocením Říše a projevy nacionalismu možno v německých dějinách – a sice na plážích – sledovat také fenomén písečných hradů (Burgen bauen). Množství těchto ochranných jam a také přítomnost vlajek, znaků a ozdob vytvářených z kamínků, mušlí a naplaveného dřeva dodávaly masově přehrabávaným pobřežním pásmům charakter válečných či obecně vzato okupovaných území. Vzpomínková kniha Hanse Fallady „Damals bei Uns Daheim“ se po druhé světové válce vrací k samozřejmě prožívané potěše, ale také ke starostem, které tyto nespočetné hrady, rodinné pevnosti či sezonní doupata z písku každoročně přinášely svým stavitelům.

Koupání v moři jsme vždycky spíše než za potěšení považovali za nutné zlo a vždycky jsme byli rádi, když jsme mohli zase vklouznout do svého oblečení a odebrat se do svého domovského písečného hradu, abychom se, pokaždé se zatajeným dechem, podívali, jestli ho mezitím nezabral nějaký vetřelec. Přes celkem malý počet návštěvníků Graalu už v těch časech planuly nelítostné boje o nejpůvabnější hrad z písku; a my jsme se celé dny nenamáhali se stavbou valu odolného vůči náporu sebesilnějšího příboje jen proto, aby to všechno přišlo vniveč!

Ta radost, když jsme dorazili ke svému hradu a všechno bylo v původním stavu, a ten vztek, když někdo ukradl dřevěnou desku položenou přes valy, anebo dokonce trám, který sloužil matce jako sedátko! Abychom znovu získali svoje vlastnictví, organizovaly se průzkumné výpravy, vysílali se zvědové, a když se podařilo zjistit, kde se ukradené věci nacházejí, rozhodli jsme se (v závislosti na povaze a síle nového vlastníka) pro prostou žádost, otevřené násilí nebo lest.

Přeložila elsa aids